pondělí 3. července 2017

Podezřelý na letišti

Poslední zastávkou se stal Tel Aviv, zkráceně TVL. V češtině velmi krásná zkratka a podobné pocity jsme zažili i z tohoho města. Jelikož probíhal šabat, nejezdili z Jeruzaléma žádné busy do TVL, takže jsme dali na radu Tamar a vzali minibus zvaný sherut (sdílené taxi), který nás sem hodil. Cesta uběhla docela rychle, není tedy na škodu se přemísťovat během svátku, kdy jsou silnice prázdné (ovšem pokud něco jede!)

Sherut nás vyhodil na oblíbeném autobusovém nádraží, odkud jsme chtěli jet mhd k hotelu. Šabat. Hotel byl vzdálen 3,5 km a protože jsme už vypracovaní, tak jsme opět šlapali pěkně po svých, přece nebudeme utrácet za taxíka. Aspoň jsme si prošli pár uliček města a nasáli jeho atmosféru. Obešli jsme pár zebráků a dokonce hlouček narkomanů dávající si svou polední dávku heroinu. Ano, za bílého dne přímo na ulici. Cesta se vlekla, vedro je v Tel Avivu horší než v Jeruzalému, a ulice jsou poněkud hnusné. Nakonec jsme náš hotel našli.

Rozhodli jsme se navštívit prosluněné TVL pláže. Bohužel jsme se moc neohřáli. V moři plavaly medúzy, kterých jsem si nevšiml a požahaly mne. Nejdřív jsem si myslel, že mne štípe sůl na spálené kůži, ale bohužel jsem rozrážel medúzy rukami, aniž bych je viděl. Ještě že máme fenystil. Děvčata se ani neosvěžila, zahlédla medúzu a s křikem vyběhla z moře. Takže se neokoupaly ani v Rudém, ani ve Středozemním moři. Z pláže jsme si jen odnesli písek, který nám zůstal i do odjezdu snad všude.
Jak jsme si neužili pláže, užili jsme si jídla. Našli jsme vyhlášený bufet a levný s nejlepším falafelem v Izraeli. Lepší jsem opravdu nejedl. Měli zde i vege shawermu a ta též nezklamala. Opravdu luxusní jídlo. TVL je sice město hnusné, ale jídlo tu umí. Poslední zastávkou už bylo jen staré město Jaffa, které mi hodně připomnělo můj oblíbený Jeruzalém. Bylo však hodně malé a už se ztrácí ve stále rozrůstajícím moderním TVL.

Na letiště jsme vyjeli s předstihem 3 hodin, jak doporučoval náš průvodce. A dobře jsme udělali, kontroly na izraelském letišti jsou velmi důkladné. Ještě před odbavením u check-in nás vyzpovídal policista, který se mne ptal na to, co jsem dělal v Turecku, Jordánsku a Malajsii. Taková Peťa měla výslech ohledně své rodiny. Po odbavení zavazadel teprve následovala důkladná prohlídka. Jelikož jsem byl zarostlý a ve špinavých věcech, zaměřila se na mne letištní hlídka, která se mne ptala, zda cestuji sám. Následně při stání v řadě mě odchytli k jiné kontrole, kde mi do poslední pídě kontrolovali batoh a i boty, zda nemám zřejmě nějaké drogy. Obě děvčata byla už zkontrolována a já strávil asi 10 minut ve společnosti přísné leč sličné policistky. Nakonec jsem prošel, nebylo nic zjištěno. Příště se teda musím na kontrolu vyfiknout.

Izrael a Jordánsko jsou úžasné země. Svou historií a hlavně svou mimozemskou krajinou mě dostaly. Minimálně do Jordánska/ na Mars se musím znovu vrátit.

sobota 1. července 2017

Na skok v Judee

Jelikož byl čtvrtek, noc před svátečními dny, hostitelé vyšli do ulic s tím, že bychom měli vyrazit taky. Protože jsme vstávali ve 2 ráno z důvodu zájezdu na Masadu a Mrtvé moře na sledování východu slunce, s díky jsme odmítli. Opět jsme odpadli asi po desáté hodině do říše snů. Mně se ale dobře nespalo. Hostitelka v noci pekla muffiny na zítřejší párty na střeše, dělala binec a neustále rozsvěcovala a zhasínala. Pak zazvonil budík ve 2 a jak jsme se chystali, dorazil druhý hostitel, vysmátý jak lečo a šel spát.

My vyrazili k hostelu Abraham, od kterého jsme si pořídili zájezd. Odjezd byl opožděn asi o 20 minut, což nás stálo pozorováni východu slunce přímo ze starobylé pevnosti. Masada se nachází na obrovském kopci a cesta nahoru je asi 2 km, ovšem do brutálního kopce. Výšlap však sice opět vyzkoušel naše fyzické možnosti, ale šlo se docela dobře, nebylo takové vedro. Asi 5 minut před koncem se najednou vylouplo slunce zpoza hor a začalo se odrážet v pozůstatcích Mrtvého moře. Výhled na okolní krajinu byl dech beroucí, dole se nacházelo dno vyschlého moře, vysoké kopce a kamenné pozůstatky římského opevnění, kdy Římané okupovali Masadu. Ta nikdy nepadla a má pro Izraelce důležitý význam neporazitelnosti a že Izrael nikdy nepadne. Masada jako taková není rozlehlá, ale překvapilo mne, že jsem tam našel ruiny asi 5 lázní a bazénů. Dříve zde asi bylo více vody než dnes. Poté, co jsme prošli troskami bývalé pevnosti jsme se odebrali dolů. Cesta ubíhala rychleji, ale v tom horku a na malých kamenech to nebylo nic příjemného.

V ceně zájezdu jsme ještě měli přírodní rervaci Ein Gedi, což je oáza v Judských horách s mini vodopády. Tam jsme se trochu osvěžili v pidi jezírkách a pak už následovalo Mrtvé moře. To bohužel ustupuje každým rokem o 1 metr. To šlo poznat i kolem silnice, kde jsme viděli opuštěné plážové resorty. My navštívili taky jeden, protože veřejné pláže jsou docela nebezpečné. Člověk se totiž může propadnout do hluboké díry, když se prochází po dni, které zůstalo, co moře opadlo. Trochu pohyblivý písek, ale zůstanete uvězněni v léčebném bahně. Smrtící bahno!

Mrtvé moře je nejlepším mořem na válení. Člověk se položí na hladinu a relaxuje. Nebezpečím je si vody loknout, protože vás 1 šálek může zabít. Proto je zakázáno ležet na břichu. Průvodce nám řekl, že kvůli nízkému položení hladiny se člověk nemusí moc mazat. To není tak docela pravda, ja si během té hodiny spálil záda, pravda ne tolik. Nahodil jsem na sebe i léčivé bahno od hlavy až k patě. Foto bohužel není, protože jsem měl zasviněné ruce. Logika.

Odpoledne už patřilo relaxu. Ovšem podařil se mi husarský kousek usmlouvat cenu malého svícnu ze 120 šekelů na 20. Prodavač byl ze mne zoufalý, dokonce mi řekl, že přece musím nabídnout více. Já ten svícen ale nechtěl, takže pořád jsem trval na svých 20 šekelech. Když cena spadla na 50, proběhla výměna názorů a já odešel, pak mě zavolal, že mi to za 20 dá! Takže základem je neprojevit o tu věc zájem, oni to poznají a s cenou moc nehnou.

Peťa nám pak večer vyprávěla, jak jela ona na Mrtvé moře, protože měla jiný zájezd než my. Zřejmě si sedla do jiného autobusu, který ji dokonce vzal do Jericha!! Tam, kam jsme se s Terkou nedostali ani na druhý pokus a ona tam ani nechtěla. Říkala ale, že toho moc neviděla. U Mrtvého moře byla pak pozorností jak muslimských mužů, tak žen. Hlavně že se vrátila v pořádku zpět, teda úplně ne - spálená je jak rak.

Zbývá poslední zastávka - Tel Aviv.

čtvrtek 29. června 2017

Zakleté Jericho a Davidovo město

Dnes jsme vyrazili opět do Jericha, rozhodli jsme se opět přečíst informace navíc, opět jedličkárensky 45 minut před odjezdem. Zjistili jsme, že bus s nádraží do Jericha nejede, jede pouze 5 km k checkpointu, protože Jericho je zase v Palestině. Bus jede opět od Damašské brány, buď přes Betlém nebo město Ramalah, kde se přesedá na jiný bus. Popojeli jsme tedy poprvé po 4 dnech tramvají, abychom stihli co nejdřívější bus. Rozhodli jsme se jet přes Ramalah, jelikož bus do Betléma, který jede na centrální nádraží jsme jaksi nenašli. Do Ramalahu, dle naší hostitelky krásné město, jsme dojeli asi za 30 minut přes zeď.

Tentokrát nás přivítalo město opět špinavé a docela zchátralé. Rozhodli jsme se najít nádraží dle mé mapy v mobilu vzdálené asi 100 metrů (přitom jsme na nádraží vystupovali!). Nasadil jsem tempo do nějaké ulice, přeběhli pár taxíkařů v ulici a nakonec jsme skončili v podzemních garážích taxiķů, tedy dalo by se říci v jámě lvové. Nakonec jsme se tedy odebrali krkolomně zpět. Autobusové nádraží totiž nevypadá jako nádraží. Je to malý prostor se zaparkovanými dodávkami. Nalezli jsme dodávku, která jela do Jericha a rozhodli jsme se čekat. Samozřejmě k nám přišel taxikář, kterého jsme odpálkovali s tím, že jedeme busem.

Začala psychologická hra, kdo vyhraje. Kousek totiž byl i řidič dodávky do Jericha, který evidentně čekal, až se mu naplní bus. Taxikář s ním však prohodil pár slov, evidentně jej přemluvil, ať nikam nejede. Po 20 minutách, kdy nás taxikář opět přesvědčoval o "cheap price", jsme se rozhodli na Jericho vybodnout, protože na Terku se zase snášeli oplzlé pohledy ostatních řidičů busů. Chodili jsme tedy sem a tam a hledali bus do Jeruzaléma. Nakonec nám pomohla jedna starší paní, která nás dovedla k zrovna přijíždějící dodávce z Jeruzaléma. Cesta zpět byla o něco delší, na hranicích nás kontrolovali pasy a za nimi jsme museli přestoupit do jiného busu. Prostě Palestina nám trochu zmařila plány. Aspoň jsme viděli, jak to za zdí chodí. Palestina není pro mě, respektive zvykl jsem si na něco jiného...zatím.

Plán se tedy opět změnil. Vydali jsme se k hrobu Davida, kde jsem byl Židem dotázán, zda jsem Žid, či někdo z mé rodiny byl. Musel jsem odpovědět negativně, ale i přesto jsem k hrobu krále Davida vpuštěn byl. Jestli tam leží, kdo ví. Kousek dál jsme též navštívili kostel, který stojí na místě, kde byla Marie vzata na nebe. Co je na tom pravdy, kdo ví. Poslední zastávkou na hoře Sion byl památník obětí holokaustu, kde se nacházela stisněná atmosféta, a hrob Schindlera na hřbitově, kde jsme málem umřeli vedrem taky. Tam bylo snad 50 stupňů, jak ty kameny salály teplo. Dozvěděli jsme se, že hora Sion, na které tyto památky stojí, měla být zakomponovaná uvnitř Starého města, ale architekti na to při přestavbě hradeb prostě zapomněli.

Asi největší atrakcí však bylo Davidovo město. Základem se stal tunel, který ve starověku a ještě dnes, odváděl vodu do města. Tím tunelem jsme se mohli projít, buď suchou nebo mokrou variantou. Zvolili jsme dobrodružně mokrou. V tunelu se nenachází žádné světlo, dole teče voda po kotníky a pro klaustrofobiky docela hradcore. Museli jsme si svítit mobilem a já jsem poprvé zažil pocit klaustrofobie. Asi 500 metrů jsme šli úplně sami, ve tmě ve vodě, někdy i strop se snížil a člověk se cítil, že se nedostane ven. Ten pocit na hraně paniky jsem docela těžce překonával. Tunel má asi 2 km, bohužel jsme pak narazili na skupinku amerických puberťáků, co si celou dobu prozpěvovali. Na konci cesty už nás čekal jen malý bazének, který ve starověku sloužil pro osvěžení. Cesta zpět však zase vedla zastřešeným tunelem do kopce, kde zase člověk musel dávat pozor na bláto, nízké stropy a trčící kameny. Do toho zde probíhaly stavební práce, takže smrad, další stisněný prostor a dokonce i elektrické vedení. Jeden z nejlepších zážitků ever. A to jen za 28 šekelů (210 korun). Na konci jsme pak jen obdivovali vykopávky ruin města za dob krále Davida.

Zítra nás čeká tolik očekávaný výstup na pevnost Masada ve 4 ráno, abychom stihli východ slunce. A pak odpočinek v Mrtvém moři.

P.S. Hostitel se nás zeptal,jestli v Česku pijeme hodně mléka. Nechápali jsme dotaz, načež jsme v lednici objevili 3 jednolitrové krabice....

středa 28. června 2017

Půjdem spolu nejen do Betléma

Dnes jsem měl psát o Jerichu, ale jaksi to nevyšlo. Vstávali jsme s Terkou v 5:30, abychom stihli bus v 7:10 ráno. Peťa nejstarší město světa vzdala. Na autobusovém nádraží však nebylo číslo, co jsme našli, a tak jsem se zeptal na informacích, odkud bus jede. Dostal jsem odpověď na číslo busu i čas, ten byl v 7. Jenže jsem se přeslechl a myslel jsem bus v 7:15. Takže jsme seděli u zastávky a dívali se, jak nám odjíždí autobus. Řidič dalšího nám pak oznámil, že do Jericha nejede. Terka pěnila, já měl touhu rozkopat lavičku za svou blbost. To se ale stává jen jednou za 10 let. :) Plány se tedy změnily.

Rozhodli jsme se, že půjdeme navštívit Chrámovou horu s Dómem. Takže zase pěšky z busu přes náš airbnb obývák probudit Petru, která nakonec spala, zasr do města. U vchodu k hoře jsem musel zaplatit 25 šekelů za půjčení křiklavě oranžové sukně, protože jsem nemohl jít v kraťasech. Kolem dómu je park s cypřiši a je to 3.místo, kde jsem zažil tzv.hladinu alfa - klid duše. Až zde budete, určitě se projděte kolem Dómů a vychutnejte si ten klid. Po poledni jsme se rozhodli jet do Betléma.

Takže opět po Jaffa ulici na bus station. Za chvíli tuhle ulici budeme znát jako své boty. Přidala se k nám Peťa a na nádraží nám na info oznámili, že do Betléma žádný bus nejede, protože je v Palestině. WTF! Odchytil nás taxikář, který nám řekl, že je z hostelu Abraham a dělá jízdy do Betléma. Jelikož naše nálada byla ala papiňák před výbuchem, trochu jsme ho odbývali. Chtěl 70 dolarů s tím, že nám zařídí průvodce a vše kolem a že jinak se tam nedostaneme. Tomu jsem nechtěl věřit. Jsem mu vmetl do tváře, že bus stojí 8 šekelů a tolik platit nebudeme. Tak se naštval a řekl, že stačilo říct "goodbye". Šli jsme pryč.

Samozřejmě, že bus jede, ale ne z nádraží, ale od Damašské brány ve Starém městě. Takže opět 2,5 km zase zpět. Tam jsme našli bus a vyrazili směr Betlém vzdálený asi 9 km za 4,5 šekelu. Nevěř taxikářům! Betlém nás ze začátku překvapil zdí, bordelem a špínou. Na checking pointu po nás nikdo nic nechtěl, což nás docela překvapilo. Vyrazili jsme ke kostelu Narození Krista, kde se Ježíš narodil. Opět jsme potili vše, co jsme měli na sobě a brouzdali jsme křivolakými ulicemi. Staré centrum už připomínalo Jeruzalém a také se o něj obyvatelé starali. Kostel byl opravován, takže mimo starodávného místa narození jsme si užili i všudypřítomného lešení. Korunu tomu nasadila ještě další z mnoha amerických skupin, která se u poutního místa zrození fotila jak kdyby šlo o hvězdu na chodníku slávy, hlavně co největší úsměv, aby praskla čočka. Duch svatý zřejmě neosvítil taky Lady Hoven, jejíž dílo našly ženy na záchodech. Hnus velebnosti.

Poslední zastávkou byla svatyně v malé jeskyňce, kde Marie nakojila Ježíška a ženy zde chodí, aby se modlily o dítě. Kaplička pod zemí byla docela příjemná a neobvyklá. Asi nejlepší věc z Betléma. Pak už jsme se rozhodli odjet zpět do Jeruzaléma, protože Betlém nás nenadchnul. Rozhodli jsme se ukecat mladého taxikáře, kde jsme dokonce na základě Terčiných modrých očí slevili o 5 šekelů. Taxíkař chtěl 30, slevil pak na 25, já s Peťou svolili, ale Terka byla v ráži a z principu prostě řekla, že jde pěšky. Taxikář nechápal, načež jsme mu oznámili, že jsme to ušli od checking celé pěšky. Taxikáři padla brada. Pak jsem mu řekl, že Terka má modré oči, sundala brýle a cena spadla na 20. Vzal nás na zastávku lepšího busu a vyprávěl o snoubence. Jelikož poradil dobře s busem, nakonec jsem mu těch 25 dal, přece šlo jen o 30 korun.

V Jeruzalému jsme chtěli ještě na Olivovou horu, ale lézt 818 m nahoru se nám po strastiplném dni už fakt nechtělo. Mezitím jsme tedy šli zase nakupovat. Tentokrát se o smlouvající historku postarala opět Terezka, která chtěla koupit malý model stříbrného Dómu do své vitríny. Maximum bylo 40 šekelů.
Terka:"Kolik?" Prodavač:"120." Terka vykuluje oči, já vyprskávám smíchy. Terka:"Aha, tak nic, on je to jen suvenýr."
P:"Ale jedná se o pravé stříbro. Že jste to vy, tak 100."
T:"Ne, to je moc."
P:"Kolik byste dala?"
T:"eee....ehm...40?"
P:"Ja sám zaplatil za to víc, to nejde."

Ovšem nakonec Terka usmlouvala jiný Dóm a její vitrína už bude dokonalou náboženskou svatyní.

P.S. Dnes při ulehání ke spánku si naše hostitelka přivedla domů kámoše na pokec a představila nás v pyžamu jako hosty z daleké Ukrajiny. A za tohle platíme 500 na noc/osoba. Aspoň že nám koupila kafe, když už jsme si koupili to mléko.

Dáváme pivo a jdeme spát, snad hostitelka a její spolubydlící dorazí až budeme vstávat.