Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

"Za záchod jsem utratil 21 bahtů"

"Tak mnoho?"

"Ano, byl jsem 7krát."

Takhle by se dal shrnout můj problém,  který mě trápí už 2 dny a přišel v naprosto nemožnou dobu - v den, kdy jsme se pešky přesouvali do Thajska na 10denní retreat meditation, který začíná 1.4, ale musíme tam být už 30.3. na předregistraci. Vzdálenost od meditace z thajských hranic je asi 840 km, máme tak necelé 3 dny. A do toho už ráno začal 10kový průjem. Skvělé načasování,  stačí střevám poděkovat. Rozhodli jsme se stopovat, proto se naše pětice rozdělila. Já zůstal se Zebrou a Nella, Verča a Dave spolu. Inu, stopování skončilo u nás dvou velmi brzo. Jeden vůz (taxík) nás vzal do 6 km vzdáleného Mae Sot a odtud jsme stopovali dál. Mně bylo čím dál více zle. 3 auta nám zastavila a poradila nám,  že si máme vzít autobus. Jedno auto nás na autobusové nádraží vzalo. Nakonec jsme se na to vykašlali a popojeli busem do města Tak, kde jsme chtěli zkoušet štěstí.
Bohužel mezitím se můj stav zhoršil natolik, že jsem musel neustále navštěvovat toaletu za 3 bahty a 10 byla neustále. Rozhodli jsme se tedy jet do Bangkoku nočním busem. Na autobusáku jsme pak museli strávit asi 7 hodin. Snažil jsem se do sebe ládovat prášky i tekutiny, bohužel jsem vše 2 hodiny před odjezdem vyzvracel. Udělalo se mi líp a naštěstí cesta do Bangkoku byla příjemná, bus poloprázdný, tedy spousta místa a ukolebávání busu mi dělalo dobře na žaludek.

Do Bangkoku jsme dojeli v 5 ráno a začal hrozný chcanec. Náš plán strávit celý den v parku a odpočívat dostal trhliny. Spali jsme tak asi 6 hodin na schodech. Já byl unavený a bylo mi líto Zebry, která musela můj stav snášet.  Byl jsme ale rád,  že je tam se mnou. Starala se o mě v rámci možností a nechala mě odpočívat. Pršet nakonec přestalo,  a tak jsme se vypravili do nedalekého Chatuchak parku, kde už jsme byli při první návštěvě.  Tam jsem ulehl pod strom a celou dobu spal. Zebra koupila mezitím stan, najedla se a zevlovala pak též.

Klášter je u města Chaia, které je vzdaleno 430 km od Bangkoku. Rozhodli jsme se vzít vlak. Stopování je marné. A proč? Thajci stop neznají,  nechápou to, proto nás pořád vezli na bus. Jsme zvědavi, jak dopadla Nella a spol. Na nádraží jsme je neviděli,  evidentně se jim stopa chytnout podařilo.  Měli holt mega mega štěstí.  Aktualita: Z Bangkoku trojice jela drahým dopravním prostředkem,  možná do Bangkoku dostopovali? Nevíme,  ale jestli ano, tak 430 km, velmi dobré na Thajsko. Zatím jsme se s nimi nesetkali a Nella jen psala, že jim chybí peníze na meditaci a prosila nás o zálohu.

Nastává tedy vice jak 14 denní odstávka blogu, a to z toho důvodu,  že budu bez mobilu na 10denní meditaci a pak nevím,  kdy zase budu online.

Jak jsme strávili poslední den v Barmě si můžete přečíst zde, já nebyl schopen napsat více než výše. http://pruhata-nz.blogspot.cz/2015/03/plac-pro-barmu.html?m=1

V malém městě Hpa-an, jehož největší dominantou je městský trh, jsem já a Dave strávili 3 noci, holky o den méně,  jelikož se léčily z průjmu. Jejich přivítání však opět stálo za to. Přijely ve 3 ráno, propašovaly se kolem vratného v hostelu a dobyly se do našeho pokoje. Jelikož jsme ten večer měli rum, já jsem po jejich probuzení absolutně nechápal, co se děje a kde jsem. Holky si připravovaly matrace, že u nás přespí, ale vrátný je nachytal, že musí zaplatit 5 $. Tak holky počkaly na recepci, než se mohly ubytovat.

Holky odpočívaly, zatímco hoši vyrazili na výlet k pagodě a následně přes řeku na projížďku. U břehu jsme potkali postarší pár Američanů z Aljašky a dali jsme se spolu do řeči.  Na druhém břehu jsme vylezli na kopec, kde byl nádherný výhled na Hpa-an a kopcovitou krajinu obklopenou řekou. Bohužel nebylo dostatek světla na lepší fotky.

Třetí den jsme vyrazili už jako pětice po dlouhé době na výlet po okolí Hpa-nu. Na celý den jsme si "pronajali" tuk tuka, který nas vozil na zajímavá místa. Výlet stál 5 $ dolarů bez vstupů do 2 jeskyň a projížďky lodí,  ale vyplatilo se. Tipuji, že do 3 let zde tento výlet bude trojnásobneě dražší. Navštívili jsme 3 jeskyně,  z nichž první byla zdarma a člověk se v ní mohl procházet,  jak ho napadlo. Krápníky nebyly zase příliš velké, ale majestátnost jeskyně to vynahradila. Na začátku byly postaveny sochy budhy, v nitru už však člověk obdivoval, co příroda dokázala.  V období dešťů je půlka jeskyně zaplavena, což naznačovaly zbytky řas na kamenech.

Druhá jeskyně za 3 $ moc nenadchla. Byla malá a všude byly jen budhové. Zajimavé je, že budhové mají jen jeden posed, ten základní. Žádná změna stylu zde není. Každý má ale jinou tvář. Nejúžasnější ovšem byla jeskyně, kde stál vstup 1 $. V ústí jeskyně se opět nacházely sochy budhy, ale také roztodivných postav a zvířat. Uprostřed tomu vévodila stupa. Poté, co jsme opustili posvátné místo, odebrali jsme se do temnoty jeskyně osvětlené pouze slabými žárovkami. Doprovázel nás náš tuktukář, který nám ukázal skulinu, kam jsme vkročili a kolem nas poletovalo hejno netopýrů.  Byl to opravdu zážitek! Směrem dál jsme na zdi zahlédli kolonie netopýrů,  bylo jich stovky, ne-li tisíce.  Odpočívali a čekali na noc. Jejich zvuky se děsivě rozléhaly po celé jeskyni. U výlezu nas nabrala za 1,5 $ loďka s vydloubaneho kmene a pomalounku nás vezla k tuktuku. Úžasné.

Mimo jeskyně jsme navštívili ii zahradu, kde se nachází více než 1000 soch budhů. Z ní jsem byl unešen a nebylo málo a měl jsem stendhalitidu. Kazdá socha byla jiná v obličeji,  byly postaveny v řadě za sebou a některé nad sebou měly postaven svatostánek. Budhové byli prostě všude. Tipuji, že tato atrakce bude brzy zpoplatněna.

Výlet byl parádní a paní,  u které jsme objednávali výlet,  nám doporučila vzít si plavky, že bude koupačka v jezeře, respektive v čisté vodě.  Inu, opak byl pravdou. Koupání bylo v nádrži,  kde se koupali oblečení Barmci. Turisti, včetně nás, jsme jen šokováně přihlíželi. Tuktuk nás tedy odvezl zpět na hostel.

Večer jsme opět zajedličkovali. V místním obchodě (skutečný obchod jako na Západě) jsme našli levná piva, ale teplá. Dali jsme je tedy se svolením do mrazáku mezi masa. Obsluha je nakonec dala trapně do lednice, kde se moc nevychladila.

Dnes jedeme k hranicím a strávíme v Barmě poslední noc. Barmské peníze mi došly a banka je zavřena,  takže snad bude možnost platit dolary, neb nemám ani na cestu.

Už titulek naznačuje, že střeva účastnic zájezdu nebudou uplně v pořádku. Bohužel průjem přišel ve velmi nevhodnou dobu. Pro pochopení příběhu je na čase připomenout stupňovitost: 0 = kámen,  5=normal, 10="čurám prdelí"

21.brezna 22:36 Barmskeho casu (BT) - Nella cítí,  že její střeva potřebují navštívit toaletu. Neváhá a míří rychlým krokem k záchodu. Je to desítka.
23:31 - Nella zvrací,  odmítá si vzít prášek a nechává to na ráno. V průběhu noci jde ještě jednou.

22.března 8:03 - Nella pije na snídani černý čaj,  Verča a Zebra cítí malátnost, Adam a Dave zatím v pořádku.
8:30 - Zebra si loká vody a spouští průjem,  běží na toaletu, div že nespadne ze schodů.
9:16 - Nella jde na záchod, další 10. Bere si od Adama, teď přezdívaného jako doktor Loperan. Zebra ulehává se smektou do postele.
10:43 - Další oběť průjmu přichází u Veroniky. Klopí do sebe Endiaron a se Zebrou bojují o příděl smekty. Adama trápí bolest nohou, dává si magnesium.
11:20 - Zebra se trápí další 10, Verča trpí nevolností. U Nelly to vypadá, že prášek pomohl. Dave se odhlašuje z hotelu, dnes spí v rámci šetření na pláži. Adam jde na záchod a je to 4. Nicméně cítí bolest břicha.
12:03 - Adam je postihnut též průjmem,  je to ale jen 7. Má podezření, že za to může magnesium. Holky se válejí v posteli, Dave odešel na pláž.
13:45 - Adama bolí břicho, dává si něco jako smektu, co dostal od rodičů a jde o testovací prvek. Pomáhá to, i přesto že tělo chce vyprázdnit,  nejde to. Střeva se uklidnila.
14:11 - Adam odchází na pláž vyhledat Dava, jestli nemá potíže jako holky. Ty se válejí v posteli a odpočívají. Dave navštíví záchod,  jeho stolice je však na stupnici 3.

Adam a Dave se rozhodli odjet s přímořského letoviska už druhý den. Popravdě,  Adama to tady už nebaví. Válení se na pláži je sice fajn, ale do určitého momentu. Trávit 5 nocí v pavoučím do pěti je na něj moc. Chtěl jet už nočním do Rangunu v průběhu 5.noci a následně den tam strávit,  ale noční bus odtud nejezdí. Takze nálada padla na bod mrazu. Holky zůstávají další noc, budou se léčit.

Další a poslední destinace v Barmě bude město Pahn, kde se nachází krásné jeskyně a kousek hraniční přechod s Thajskem, v kterém nás čeká další část naší cesty - 10denní budhistická rekreace v klášteře - meditace a joga.

Resortu u Changta beach je celkem hafo, v tom, kde bydlíme my, se nachází plno Němců,  typických turistů.  Mimo lidi se tu najdou i zvířátka. Protože jsme obklopeni bananovnikami, nachází se zde velké množství pavouků,  bohužel jejich velikost je trošku na jiné úrovni,  než jsme zvyklí. Děvčata měla v bungalovu jednoho velikosti lidské pěsti. Já se svou arachnofobií dostávám zabrat. Viděl jsem jen jednoho malého,  neměl velké tělo,  jen nechutné nohy. U nás v pokoji byl jeden, menší.  Jsou rychlí a prý i skáčou. Jelikož zde nebudou mít přirozeného nepřítele, očekáváme,  že do 2 let zde bude mít resort velký problém. Najdou se tu samozřejmě i gekoni, žáby, malí chameleoni a dokonce i strašilky a kudlanky.

Velkým problémem je zde nadhodnocovaní cen, a to jídla. Barmánci nemají na menu napsány ceny a máme podezření,  že je střílí od oka. To se mi ještě v žádné zemi nestalo. Zebře se stalo, že si dala jídlo a děvče jí řeklo, že stojí 1800 kyatu, následně při placení jí chlap řekl 3600. Hádali jsme se a řekli jim, ať si napíší ceny na lístek. Je to ale se vším, David si koupil v obchodě chleba za 500, já jej chtěl též a najednou stál 600. Lístky na autobus stojí pro turisty více,  což by se dalo přejít.  Ale jidla v zaplivanych restauracích? Tak jím s místními, tak za stejné ceny. By mě zajímalo,  jak pak funguje jejich ekonomika.

V městě je hodně hotelů a plno místních v nich. Šli jsme na jejich pláž a byl to teda zážitek.  Představte si Bibione, plno lidu, všude slunečníky, nafukovací duše, na kterých řádili děti i dospělí, a hlavně - všichni se koupali oblečení! Parta kluků si s námi udělala asi 10 fotek, byli rozjaření nebo pod betelem. Zlatá naše pláž, kterou jsme našli,  kde nikdo není, jsou tam lehátka zdarma a kokos stojí 50 centů.

Navštívili jsme i ostrov, který se nachází asi 250 metrů od konce pláže. Jezdí tam loď za 1 $ v obou směrech, protože Barmánci neumí plavat. Chamtiví Češi nechtěli zase platit, tak jsme se rozhodli na ostrov doplavat. Inu, při přílivu byl docela proud, takže nás to odnášelo na širé moře. Nakonec jsme to zvládli a zpáteční plavčo při odlivu už byla pohoda. Barmci zase byli v šoku a dokonce si nás i točili. Ostrov byl ale v celku o ničem.

Už třetí den se fláķáme u Bengalského zálivu a chytáme bronz. Tedy já chytám tak maximálně rudou. Bohužel má pokožka není přizpůsobena na opalování,  takže se musím spokojit jen s červeným odstínem. Co vám budu popisovat, většinu času trávíme u moře a popíjíme kokosové mléko. Nicméně pár historek už se stalo.

Psal jsem, že jsme potkali Čechy z Baganu a do toho se zde objevila Monika, Nellina kamarádka, která v Barmě pracuje pro Člověka v tísni a u níž strávili týden v Rangunu, zatímco my jsme lebedili v Bangkoku. Prvni večer jsme popíjeli v místní restauraci a potkali Slováka Luciana, kterého jsme prekřtili na Lučiana či Lucifera. Velmi výrazná postavička. Jak by řekla moje maminka - Kus debila.

Tento Slovák se stal ve 12 Budhistou a uz od 10 let četl Aristotela (možná v originále) a naprosto odsuzuje pití alkoholu. Jí dle něj střídmě, ač tomu jehi pupek neodpovídal. Nejzajímavější však byly jeho historky. Procestoval půlku světa, zejména v Íránu se dostal k pouličnímu svátku bičování zad a ač se to nemůže připojil se k bičujícím lidem s bičem a jala se jej točit íránská televize. Další zážitek měl takový,  že si fotil stařenku, která na něj vyběhla s holí. Samozřejmě holinse vyhnul, baběnu chytil pod krkem a zpacifikoval ji.

Ono chytání pod krkem má zřejmě v oblibě. To v Taiwanu seděl v sauně s jedním místním a najednou slyšel flusnutí. Tak mu dal kravatu, aby se přiznal, že to byl on. Nešťastný Taiwanec se raději přiznal, než by přišel o život. Lucifer se také odstěhoval dle něj do lepšího hotelu, prostě bomba poloha, super pokoje s koupelnou jen za 15 $ dolarů na jednoho...chápeš?

Jednou nás potkal v barmské zaplivané putyce, kam rádi chodíme, a s opravdu zhnuseným tónem nám řekl "vy jíte fakt tady"? Nella mu odpověděla, že ano, protože zkoušíme místní jídla. Na to reagoval slovy: "Já chodím do restaurace, kde je fakt vše dobrý a chutný jako a vse za 1500 kyatu (1,5 $). I s polévkou zadarmo! Všechno! " Nedalo nám to a tu jeho putyku vysledovali. Viděli jsme ho jak se tam jako "spravný" budhista cpe s 6 chody na stole a po jeho odchodu jsme se zeptali, kolik jídlo stojí - 1500 jedno. Ta polévka, o které mluvil, byl mini vývar k rýži, který zde dostanete všude na ochucení. Připomínal mi trochu Karla z ČIA (znalí vědí).

Balil nám tu taky naši Verču. Samozřejmě má velké úspěchy u žen. Povídal, že měl barmskou Číňanku (!!), která byla fakt dobrá a zde v Changtan s ním cestuje Švýcarka. Potkali jsme jej ve 2 dnech a vždy byl sám. Většinou spal jak vyvrhnutý vorvaň na lehátku.  Možná meditoval, údajně medituje až 3 hodiny denně. Švýcarka byla holt pani Colombová. Verča tak bude jeho další obětí.

Největší záchvat jsem dostal před ním, když nám ukazoval, jak si pořídil tanaku (barva na obličej ve dřívku) v sáčku a málem chytil prodavačku pod krkem, když mu tanaku chtěla nabarvit na tváře na zkoušku. Ostatní poslouchali a já zadržoval smích.  Lucifer dnes ráno odjel, snad bude ve zdraví cestovat po světě a sbírat nezapomenutelné zážitky ještě dlouho.

Po noci na pagodě jsme se opět rozdělili na gendet tábory.  Holky se chtěly válet na a já s Davem vyšli pěšky zpět do vesnie. U Franty Barmce jsme dali kafe a rýži a pak jen kecali o evropské historii, což nám vydrželo bezmála 2 hodiny. Přesunuli jsme se do parku, protože u Franty Barmce v hospodě probihal oběd pro dělníky. Zevl pokračoval až do 6, kdy jsme opět dali poslední sprchu v našem bývalém hotelu a pak už zamířili směr autobusové nádraží do Rangunu a odtud na pláž.

Noční bus byl tentokrat celkem luxusní,  zastávka u vývařovny opět nechyběla a já si tam dal mega porci nudlí,  protože jsem skoro celý den nejedl. A to jsem neměl dělat.  V průběhu cesty mě rozbolelo břicho a věděl jsem, že návštěva záchodu bude dřív či později nevyhnutelná. Bůh nebo Budha mě však vyslyšel a po hodině a půl se opravdu stavilo. Uff, trapas s prosením o zastavení nakonec neproběhl.

V Rangunu na nás opět naběhla spousta naháněčů, které už jsme drze odpalkovavali, že chceme do Kalkaty a na Měsíc. Bus do města Changtan, kde je pláž, ale jel z jiného nádraží. Museli jsme chtic nechtíc najít taxi. Holky se toho ujaly s vervou sobě vlastní, že je by nikdo neoklamal. Taxi nás odvezl za 6 $ a to byla hádka.

Cesta do Changtan však lehce neprobíhala. Autobus nám odjel a museli jsme hledat alternativu. Tu jsme našli já a Dave a museli jsme pohnout s rozhodnutím, jelikož bus jel za 25 minut. Nebylo místo, ale hodní Barmci to umí zřídit. Bohužel nás to vyšlo na 10 $/os. Nás posadili na sedačky a místní vyhnali na malé židličky do uličky.  S tím někteří místní nesouhlasili a naštvaně opustili bus. Řidič i jeho poskok byli samozrejme zfetovani betelem, takže cesta tak vypadala. Jízda smrti hadra, ale my unavení už to ani nevnímali.

Autobus nás ale nevyhodil přímo, ještě jsme přesedali ve městě Pointam. Tam se na nás nahrnuli opět místní s nabídkou drahého odvozu na autobus. Musím podotknout, že busy tady prostě zastavují na ulici. Po krátkém a drsném vyjednávání nás vzal jeden za 2 $ za všechny. Autobus odjížděl z normální  ulice,  takže bychom to sami nenašli. Koupili jsme lístek a abychom ušetřili,  místa jsme si pořídili na těch malých stoličkách v uličce za 3 $ za osobu. Místní určíte jezdí levněji.

Cestování uprostřed busu namačkaní jak sardinky mezi domorodci byl skutečně zážitek. Nemusim dodávat, že řidič měl v sobě zase dávky betelu. Barmci neradi sedí vzadu, protože se jim dělá zle. Mě si oblíbila jedna malá holčička,  která se rozhodla spát na mých zádech. Když nespala, zvracela. Málem mi poblila záda. Domorodci se však neustále chichotali a nabídli nám i bonbony. Inu, s cestovní kanceláří tohle člověk nezažije.

Konečně jsme dojeli na místo. Do našeho hotelu nas dovezly po jednom motorky. Trochu adrenalin, když člověk jede na zadním sedadle a vyrovnává na zádech naklánějící Černou hrůzu (mimochodem se mi zdá stále lehčí,  zřejmě jsem posílil zádové svalstvo). V hotelu jsme zase smlouvali cenu, ale nakonec to nepomohlo. Potkali jsme tam i Čechy,  kteří nám dali lístky v Baganu. Odjížděli druhý den a pozvali nas na večerní rum. O tom, až v dalším příspěvku,  neb jsme potkali také Cecho-Slovaka, který se zřejmě našel v Zenu.

Rano po vydatne snidani v nasi poulicni restauraci, kam turisti nechodi a kterou jsme pojmenovali podle zidovske hvezdy a svicnu U Zida, jsme se vydali ja a Dave na pruzkum pagod zjistit, jaka by byla vhodna ke spani. Ukol znel jasne - da se na ni vylezt, neni tam socha budhy a je mimo. K tomuto ucelu jsme si za 5 dolaru pujcili elektricke motorky (prditka). Jezdilo se na nich celkem rychle a ovladali se jednoduše. Mel jsem trochu strach ridit v barmskem provozu, kdy se prednost nedava, ale nakonec jsem to za pomoci klaksonu zvladl.

S Davidem jsme uz na zacatku objevili skrytou v poli peknou pagodu, na kterou se dalo vylezt. Schovavala vsak rovnou 2 budhy a dovnitr se slo pres branu. Zrejme ji na noc zamykali. Posleze Davidovo prditko vypustilo zadni dusi. Nastesti majitel rikejme mu Franta Barma, jeho jmeno bude jeste podstatne, privezl novou a nic nechtel za opravu. Vyrazili jsme dal od cest, prodirali jsme se prditkem prasnymi a piskovymi cestami. Nejednou jsme zapadli, ale prditka drzela. Objevili jsme i golfove hřiště a dorazili ke golfovému klubu s věží jako rozhlednou. Vstup 5 dolarů na hlavu jsme zamitli, osvezili jsme se u ostřikovačů a vyrazili smer "mega pagoda". Ta nas uchvatila zvnejsku, zevnitř však byla cítit holuby a nedalo se ani vyjít nahoru. Po celodenním ježdění na tom pekelném stroji nás bolel zadek tak, že já se nedokázal ani postavit. Poslední štace byla bílá pagoda, z které byl nádherný výhled na okolí a kde jsme potkali i holky, ty zevlovaly celý den na kolech a spíše se regenerovaly.

Bílou pagodu holky vybraly jako vhodnou k přespání, ač jsme oponovali, že bude asi hodně provařená a hlídaná. Nakonec si stejně prosadily svou. Po hygieně už v bývalém hotelu, kde jsme zase bivakovali, nechali si tam věci, zašli si na záchod,  doplnili vodu, jsme vyšli. Ještě vsuvka - jak je možné, že jsme mohli dát všechny tyto činnosti, když jsme tam už nebydleli? Veškeré propriety jsou mimo hotel dostupné z venku, tak proč by toho punk Češi nevyužili.

K cíli nás dovezl místní přepravní taxík pro místní.  Málem jsem ukecal i drožku, ale více jak 5 dolarů jsem davat nechtěl, i když jsme se dostali z 12 na 6. Ještě musím podotknout, že krosny jsme právě nechali u Franty Barmce, od kterého jsme si půjčili vozítka.  Vysvětlili jsme mu, protože Barmci jsou strašně zvědaví, že si dáváme noční trek. Lžeme hrozně.

Než jsme se dostali k Bilé pagodě, museli jsme jít jako špióni.  Schovávali jsme se před motorkami za keříky,  opatrně vyšlapovali, až jsme dorazili k mohutné pagodě. U jižní strany byl nějaký příbytek,  kde příšerně hrála barmská odrhovačka, a tak jsme na pagodu vylezli ze severni strany. Pagoda má vyhlídku asi 20 metrů nad zemí. Nahoře jsme zjistili, že už tam někdo je, a tak jsme si našli místečko na opačné straně.  Kolem svítily velké pagody a byl to celkem hezký zážitek.  Usnuli jsme hned.

Během noci me v 1 rano probudili kokrhající kohouti. Od té doby už jsem dobře nespal. Zvuky ptáků,  opilých Barmců, dalších kohoutů, studený vítr,  to vše mi znemožňovalo spánek. Korunu tomu nasadila 5.hodina, kdy se na vrchol sjížděli turisti podívat se na východ slunce. Před šestou tam bylo přecpáno, Japonci nám šlapali na spacáky. Potkali jsme Slováky,  kteří byli velmi udiveni, že jsme tam spali. Sešli jsme o římsu níže,  kde skoro nikdo nebyl a též čekali na východ slunce. A ten byl nádherný. Vypustily 

se i balony, takže panoramata pagod za rozbřesku s balóny byla nezapomenutelná. Foťáky měly co dělat. 

Myslim, ze uz zacinam chytat barvu, nebo se jedna o zazranou spinu, tezko rici. Prach v Baganu muze k zmene barvy jeste pomoci.

Bagan je oblast, kde se na velmi velkem uzemi kolem poli a vesnic nachazi pres 3 tisice pagod ruznych velikosti. Rozhodli jsme si proto pujcit kolo a vyrazit na objizdku. Me kolo samozrejme jelo nejpomaleji a nemusim rikat, ze jsem na nem vypadal jak idiot. Prekvapive vsak vydrzelo celou dobu, aniz bych pichnul.

Neni mozne projet vsechny pagody, clovek stihne jen maly zlomek. Byly postaveny mezi 12. az 14. stoletim. Deli se na stupy, pagody a chramy pagodoviteho tvaru. Na nektere z nich se da i vylezt a pozorovat okoli, kde mezi zapadlymi stromy na polich vystrkuji spicky stovky pagod. Vyhled k nezaplaceni. Trochu otrava byla to, ze clovek pri prohlidce musi vyzouvat boty, takze ja se vyzouval minimalne 8krat. Kazda pagoda, i ta nejmensi, v sobe skryva budhu a prekvapive kazdy vypada jinak. Nasli jsme i pagodu se starymi malbami na stenach.

Navstivili jsme i breh reky, kde nas opet nahanec pokousel na projizdku lodi. Popravde, zacinam na tyhle lidi uz chytat agresivni ton, takze jsem se snazil drze smlouvat nejvyhodnejsi cenu pro nas a ne pro nej. Pak jsem ho odkazal, at jde otravovat jeden mlady par, ze ten ma penez dost. Po rece jsme se vypravili pozorovat na pagode zapad slunce, vylezli jsme na ni a uzivali si cerveneho slunce. To nam bohuzel pred zapadem zmizelo v oparu a uz se neobjevilo. Odebrali jsme se domu.

Jet na kole po tme bez svetla byl adrenalinovy zazitek. Ridici aut jsou hovada a sviti dalkovymi svetly, takze ja na kole malem sletel, jelikoz jsem byl oslepen. Nakonec to dobre dopadlo a vecer jsme opet navstivili nasi oblibenou restauraci, kde se pomalu stavame stamgasty. Maji luxusni jidlo a nemuzeme si jej vynachvalit.

Druhy den jsme museli najit pagodu, kde spat a za ukol to dostali, jak jinak, kluci.

Cesta do Baganu probehla opet nocnim autobusem, ktery odjizdel z mestecka pobliz Inle jezera. Pred odjezdem jsme zasquatovali v restauraci, kde jsme si dali nabit veskere elektronicke zarizeni. Inu bivakovali jsme trochu dele, a tak hledani mista odjezdu byl trochu adrenalin. Nasli jsme agenturu, ktera byla zavrena, a tak jsme se tam uvelebili a David se Zebrou slu na pruzkum. Nez prisli, dorazili zamestnanci agentury a po pokecu nam zdarma (to bylo podstatne) domluvili odjezd na autobusove nádraží (spíše by se dalo říct odjezd busu). Vyrazili jsme tak místo v 6 v 7:15. Barmské časy no.

Nejhorší cesta busem ever zatím.  Nebyl to žádný express ale poulička, kdyy řidič zastavoval na každé zastávce a neustále troubil. Mé sedadlo stále padalo dozadu, takže slecna vzadu musela býr ráda. Zastávku jsme opět měli ve vývařovně, kde jsme jedli jako jediní turisti, ostatní si koupili brambůrky. Do Baganu jsme dorazili v pul čtvrté ráno a hned nás obklopili barmští naháněči. Byli tak otravní, že je Nela musela seřvat. I tak jsme museli po odejít dál,  abychom je setřásli.

Vstup do oblasti Baganu je zpoplatněn 20 dolary, nicméně dá se to ošulit. Jako správní Češi jsme zvolili druhou variantu. Šli jsme pešky. Museli odhánět otravné taxikáře. Bohužel jsme dorazili k check-pointu, kde po nás chtěli poplatek. Vyrazili jsme zpět k autobusáku a přemýšleli, co dělat.  První nápad jít postranní uličkou jsme zavrhli, jelikož vedla ke stavění a rozštěkali jsme okolní psy. Kousek byla i řeka a Nelu napadlo postavit vor a za tmy se dopravit až do města. Nakonec k nám přijeli divní místní a nabídli nám,  že nás vezmou cestou kolem check-pointu. Byli velmi divní a měl jsem z nich blbý pocit a řekl jsem, že s nimi nejedu. I přes mirumiluvnost Barmců byli tihle opravdu velmi podivní. Nakonec jsme s nimi nejeli, abychom netrhali partu, ale věděli jsme, že to jde. Šlo...Další taxík nás do města za 3 dolary/osobu vzal oklikou. Ti divni chteli dolaru 5 na jednoho.

Ve meste jsme dali jidlo, nasli jsme luxusni restauraci s mnoha rozdilnymi jidly a slusnymi cenami. Nadlabli jsme se a pri zpatecni cestě do hostelu jsme v něm potkali Cechy! Byli 4. Rekli jsme jim o nasi objizdce pred check-pointem a pozadali je, jestli by nam nedali listky za tech 20 dolaru, jelikoz i kdyz se to da objet, muze se narazit na kontrolu. Slibili, ze daji. Byli jen 4. Nakonec jsme dostali jen 3, protoze jeden Cech se na to netvaril a listek si nechal.

Nicmene podarilo se nam ziskat i dalsi 2, a to na zaklade mezinarodniho vecera, ktery probehl na hostelu velmi spontanne. Co se delo? Co delaji Australane se zraloky? Jak cestuji Japonci? A proc Holandan s tureckymi koreny se boji facebooku? Dozvite se na blogu Zebry, ktera provadela prubeznou reportaz. :) 

http://pruhata-nz.blogspot.cz/2015/03/kovbojka-aneb-cesi-v-akci-sobota-143.html?m=1

Druhy den nasadil nas 20lety pruvodce Situ pekelne tempo predevsim skrze mistni policka. Napadla me tak pisen od MIG21 cestou necestou, polem nepolem...a pak uz se text neshodoval. V prubehu cesty jsme chteli dat nejakou pochodovou a jedine, co nas napadlo, byli Tri cunici. Nicmene cesta pripominala i dalsi pisne jako Okor, Okolo Hradce a dalsi, jejich nazvy uz v mysli zmizely.

Dorazili jsme opet do vesnice, kde jsme poobedvali u mistni rodiny nudle a melounem jako zakusek. Pak nam Situ oznamil, ze si mame dat na 2,5 hodiny slofika! Nechtel chodit v tom vedru. Marne bylo nase presvedcovani, ze chceme driv. Situ odesel do jine komnaty, vzal si polstar a praskl dvermi. My zustali v modlitebne, kde sedel jeden deda a ja si chtel nabit telefon. Deda po mne chtel 500 kyatu za nabijeni nebo pokud si koupim vodu za 500, muzu si nabit. Voda zde stoji 250 nebo 300, tak jsem se nastval a nabijecku schoval. Nenechal jsem se obalamutit indickym stylem. Nakonec jsme usnuli a vyrazili po druhe hodině dal.

Nebudu popisovat opet cestu, vedla vesnicemi a poli az jsme nakonec dorazili do vesnice, kde jsme byli ubytovani. Kadibouda byla mensi nez minule, takze curani v ni nepripadalo v uvahu. Umyvarna, dali se to tak nazvat, byla otevrena do ulice. Holky pretahly pri umyvani langi (viceucelova sukne) a ja se umyval ve spodnim pradle (stejne tak to delaji i mistni). Jediny David sundal vse po zapadu slunce a svitil svym bilym zadkem. Trochu konsternoval Situa, ktery upozornoval, za Barmci se takto nikdy nemyji. Nastesti barmske zeny nebyly nablizku. By nas snad i vyhnali. Vecer jsme s Davidem sli koupit rum, abychom si pripili se Situem. Samozrejme ve vesnici, kde nesvitilo svetlo, jsme se ztratili a asi 20 minut hledali nas dum. Orientacni smysl ve tme pouze s baterkou nereagoval. Jen matne udaval smer. Nakonec jsme to ale nasli. Dali jsme rumika a sli spat. (Rum je tu mimochodem hnusny a pijou ho s vodou na ex presne jako v Indii).

Druhy den jsme vyrazili opet v 7 rano. Cesta byla prijemna, az na posledni staci, kdy jsme sli kamenitymi vymletymi cestami, takze clovek musel davat pozor, aby si o kameny nezvrtl kotnik. Minuli jsme i kravy, ktere jsme museli odhanet z cesty. Take nas doprovodil divoky pes a zebrajici deti. Cil se pomalu blizil, a to jezero Inle, kde jsme museli zaplatit 10 dolaru za vstup do oblasti kolem jezera. Dali jsme posledni obed se Situem, vyfotili se, rozloucili a vyrazili na projizdku lodi.

Jezero Inle je obrovske, kolem se nachazi plno zelenych ostrovu a chysi na drevach. Rybari v barkach padluji jen jednou nohou, aby meli volne ruce na vybirani siti. Na lodi jsme trochu vsichni poklimbavali, protoze projizdka byla delsi a motor vydaval stale stejny zvuk. Ovsem nadherna projidzka. Clovek videl, jak lidi ziji kolem jezera a co vse jim to dava. Po projizdce jsme vzali batohy a cekame na nocni bus do Baganu, coz je oblast s vice nez 3 tisici chramy a my se musime vyhnout placeni 20 dolaru. Jde to ale tezce.

Brzy rano jsme posnidali, cisnice se nas hezky zeptala "Are you breakfast"? (Jste snidane?). Po palacinkach a melounu jsme se vydali na sraz k Samovi, kde mela zacit nase 3denni tura. Zebra zdrzovala s balenim veci na trek, ac nakonec beztak zapomnela kartacek na zuby. Dostali jsme jako pruvodce 20leteho klucinu Situ.

Cesta byla uzpusobena pro nenarocne chodce, takze i ja jsem si rikal, ze bych to mohl zvladnout. Situ nam tvrdil, ze cesta byla dlouha 20+ km, coz jsem mu na konci neveril na zaklade toho, kolik jsme toho usli. Dle meho to mohlo byt kolem 30. Situ nasadil tempo ne vychazkove, ale trosku rychlejsi. Na tury bylo jeho telo zvykle, vazi 30 kilo i s posteli. Prohodil s nami i par slov asijskou anglictinou, na kterou si uz zacinam zvykat. Zjistili jsme, ze studoval jen 3 mesice v klastere, anglictinu se uci prubezne na koleni a praci dostal od agentury.

Ale k ceste. Vedl nas jak silnici, tak lesem, slapali jsme do kopce, z kopce, kolem kopcu, lany pomerancovniku, slapali pres kolejove prazce, ryzova vyschla policka, kde se pasli buvoli, pozorovali uzasna panoramata barmskych kopcu a obdivovali jsme vesnice a jejich mile obyvatele. Prochazka to byla skvela, bavilo me, ze se menilo i prostredi, kudy jsme sli. Takze chvili jsme se prodili prasnou cestou, az se nase boty zaprasily do ruda ci zase jindy polem a hustym porostem. Ve vesnickach jsme se kochali vratkymi obydlimi a susenym cajem.

Na ceste jsme meli 3 zastavky. Jedna na obed, kde nam pocit zkazilo to, ze nam prinesli chlazene piti, aniz by nam rekli, ze se plati a my je museli zacvakat. Tento trend se dostal uz i do Barmy. Jinak caj se tu pije zdarma a nabizeji jej vsude. Pri ceste jsme ochutnali zeleny a cerny caj a jejich chut primo me naprosto uchvatila. Tak dobry caj jsem uz dlouho nepil. Urcite byl cerstve uvareny z vysusenych cajovych listku z vesnice.

Cil cesty byl v male vesnicce u mistni rodiny, ktera nam uvarila skvelou veceri plnou cerstvych surovin. Prezral jsem se zejmena dynove polevky. Vyzkouseli jsme "koupelnu" s polevanim vodou a ozkouseli kadiboudu, ktera je vsak mnohem luxusnejsi, nez ty smrady v Cesku. Po veceri nam ustlali v jejich dome, zachumlali jsme se do velmi teplych laris uz v 8, abychom rano vstali v 6 a vyrazili na dalsi trek.

Na dnesek Zebra vymyslela Floatig market, pro anglicky neznale Plovouci trh. V Bangkoku jich je vice, ale rozhodli jsme se navstivit ten nejznamejsi. Spolecnost nam delal par Jaan a Jaan, stari Zebriny znami, kteri se shodou okolnosti nachazeli ve stejnou dobu v BKK jako my. Tak proc se nesejit? Praha uz je out, setkavat uz se budeme s lidmi jen ve svete.

Na trh jsme vyrazili opet lodi, kde se mi opet podarilo nezaplatit. Pruvodci vsak byla drsna, sice mala ale vyrvavala jak sirena. Sel z ni strach. Nastesti me minula, kdyby vedela, ze nemam listek, asi bych zle dopadl. Cestou na molo jsme take odloudili tuktukari 2 Francouze, kreri hledali pristav. Jsme jim rekli, ze tam jdeme taky, tak at jdou s nami. Tuktukar si me pak dlouze prohlizel...urcite na me jeste ted nekde ceka...

Na Plovouci trh jsme jeli tuk tukem, ridic byl trochu nality ci zhuleny a trosku jsme prepiskli cenu. Nu coz, pripadne si da vive piv. Trh byl okouzlujici, vsude plno ryb a jidla ze specialit more. Neodolali jsme a dali si jidlo. Zebre velmi zachutnal salat z papajy a ja dostal nudle z rozctrcenym krabem, ktery moc lakave nevypadal. Ale nudle a zelenina mi hlad zahnali. Po trzich jsme vzali taxi az k hostelu, ktere nas vyslo na tolik, kolik jsme zaplatili za tuk tuka. Taxiky jsou tu fakt levne.

Po napoji z kokosoveho orechu jsme si dali mensi odpocinek a vydali se na Khao San. Snazili jsme se domluvit sraz s dalsi znamou, ale ta se neozyvala. Nakonec napsala az vecer, kdy uz jsme byli na hostelu. Skoda, mohli jsme mit 2 zarezy v kapse.

Vecer uz jen baleni a rozlucka s Bangkokem u posledniho piva Chang. Dalsi stace je Rangun, kde se sejdeme s Nelou a spol., dalsimi cestovateli. Mame se pripravit na vedro, smrad a spinu. Vedro uz zname, spina vetsi nez v Dilli nebude a smrad je vsude.

Cesta na letiste druhy den byla trochu narocnejsi. Nejdrive jsme jeli mhd na vlakove nadrazi, odkud jezdi vlak az na stare letiste Da Muhaong. Bohuzel vlak by nedojel vcas, a tak jsme vzali taxi. Zebra ukazala, ze smlouvani ma v sobe. Ukecavala a hadala se s taxikari bez smlouvani o svou cenu. Nakomec za 220 bahtu nas odvezl taxikar, ktery se trochu vydesil, kdyz mu Zebra zacala usinat vedle na sedadle. Nemit pas, tak mu spadne na ridici paku. A pak ze smlouvat neumi. Sama pak rekla, ze nesnasi taxikare, takze k nim nema respekt, coz pak vede k tomu, ze pri smlouvani je vuci nim neodbytna.

Bangkoku zdar a Barme zdar tez...pokracovani priste.

Treti den jsme vyrazili na nejvetsi vikendove trziste v Bangkoku jmenem Chatuchak, kde jsme chteli alespon poridit nejaky ten outfit, kdyz jsou tu ceny tak nizke. Zebra se rozhodla poridit vlacne kalhoty tzv nasravacky, bohuzel standard size pro ni byly prilis velke. Nakonec objevila slim size a dokonce usmlouvala cenu ze 320 bahtu na 240 (coz pro zacatecnici velmi slusne). Ja se rozhodl poridit kosili, avsak nejsem Thajec. Veskere kosile byly prilis male! Nase XL je jejich L. Vyzkousel jsem pres 15 kosil a nasel jen 1, ktera celkem usla a byla levna. Za 100 bahtu. Bohuzel jsme nekoupili zadne suvenyry, ac jich tam bylo mraky. Neda se, 4 mesice se s nimi tahat nebudeme. Dostali jsme tedy napad se do Bangkoku jeste vratit a trochu to tu vyprodat :).

Navstivili jsme tez China town, kde jsme hlavni ulici hledali pomerne dlouho s tim, ze jsme museli prechazet mnoho ulicek za plneho provozu. Adrenalin opet pracoval na plne obratky, protoze se tu jezdi vlevo, je dulezite se tedy podivat drive vpravo. Snazte se udelat neco, co jste se naucili od rodicu jako mali v detstvi. Parkrat jsme se pridali k thajcum, kteri uz vi, jak do vozovky skocit. Inu, casto to bylo jen na nas. Zebra parkrat vkrocila do vozovky tak, ze jsem myslel, ze uz pristane na kapote.

China town je silena, narazili jsme opet na trziste s vselijakymi tretkami, ktere jsme vsak opet nemohli poridit. Najedli jsme se v mistnim bistru a pokracovali smerem do nasi pretopene kobky. Cesta opet vodni mhd. Museli jsme jet az druhou lodi, jelikoz prvni byla precpana. Nedivim se, cena 15 thb nalaka kdekoho. Lod jina, turisticka, byla poloprazdna. Stoji prece jen 40 thb.

V hostelu jsme opet dali pivo, rozhodli jsme se vyzkouset Siam. Hnusnejsi jsem nepil. Byli jsme tak otraveni, ze jsme dali jeste na spraveni chuti Changa. Nasledne pri popijeni jsme se dovedeli, ze zde mame 2 zname lidi. Proc se tedy nesejit? A tak s prvni skupinkou jdeme na plovouci trhy a druha se vsak stale neozvala.

Riskl jsem take led. Dal jsem si trist z thajskeho caje a ta byla naprosto luxusni. Uz vim, co zde budu celou dobu pit. Davame si zde i cerstve dzusy z ovoce. Jidlo je stale dobre, zkousime vse.

Dlouhe spani po narocnem letu zapricinilo, ze jsme vstavali ve 12 hodin. Stihli jsme tak chram Wat Pho, kde se take nachazi lezici Budha 15 metru vysoky a 40 metru dlouhy. Dovnitr se muselo bosky, takze si umite predstavit ten nasladly zapach chodidel nekolika desitek navstevniku. Strazkyne poradku uznala, ze Zebra vypada "too sexy", tak ji prehodila zelenou hadru pres ramena a nohy. Budha vypadal skutecne monstrozne a divil jsem se, ze se smel fotit. V Cine nam 30 metroveho stojiciho Budhu fotit zakazali. V chramu Wavt Pho se nachazely dalsi chramova zakouti plna soch a svatyn, takze clovek musi neustale vyzouvat boty.

Do chramu jsme se rozhodli jet lodni mhd a udelali jsme spravne. Jen za 15 bahtu jsme se projeli tam a zadarmo zpet, protoze jsme se Zebrou mastnacky delali, ze uz jsme platili. A na obranu, podobne chovani zaujali i ostatni Thajci. Jeste pred chramem jsme dali obed u stanku na levnou krasou, kde jsem dostal ryzi s krevetami a Zebra kure s ryzi bez kurete. Pritom ji pani slibovala, ze kure bude. Bohuzel krevety se v mem zaludku neujaly a v chramu jsem musel poprve navstivit trun s akutnich duvodu. Necekal jsem to po 2 dnech. Rano jsme zapomneli dat slivovici.

Posledni, respektive druha stace, byla navsteva tolik opevovane Khao San ulice. Hledali jsme ji bez mapy, protoze na mape mhd, kterou jsem jedinou ukoristil, neni vyznacena. Takze se slo podle "tady nekde bude". Zacali jsme skedovat 2 dredare, od pohledu frikulini. Slecna sla jak matoha s vyrazem ozivle mrtvoly. Dokonce jsme prechazeli s thajskymi studentkami 6 proudovou silnici v plnem provozu bez prechodu! Presla jej i mrtvola dredata, coz jsem nechapal, jelikoz styl jeji chuze pripominal, ze jeji vse jedno. Posledni staci nam nakonec poradila jedna starenka, ale smer jsme sli spravny, coz zvedlo me ego, protoze muj orientacni smysl je proste bozi, co si budeme nalhavat. Khao San je silene proflaknute turisticka a peknejsi byly spise ty ulicky, kudy jsme sli tam. Dali jsme si aspon pivo Chang.

Pokud bych se zminil o pivu a jidlu, tak pivo je tu prodavano opet vetsi nez pullitr, a to 630 ml. Je silnejsi, sladsi a drazsi nez jidlo! Coz je smutne pro nas Cechy. Jidlo je levne, ale zatim jsem si nezvykl na jejich male porce. Na Cecha zvykleho na gulas se sesti ci 300 g porce jidla na menicko vypada thajske jidlo jako predkrm. Thajce by nase porce zabila. A hodne tu piji ledove tříště, jsou lakave, ale bojime se toho ledu...zatim.

Dnes zacnu odzadu. Pri cekani na Zebru, jejiz letadlo ma 45 minut zpozdeni a ja tu tedy v klimatizaci klepu zimu, jsem zjistil, ze strycek Google zablokoval jeden z mych dlouholetych uctu, jelikoz jsem se na nej prihlasil z Thajska. Snazi se mi vnutit ruzne prostredky na odblokaci jako placene SMS ci zmenu hlavniho mailu. Ten by i zmenit sel, ale nejde se mi prihlasit na seznam...no pryc od toho. Podarilo se mi prihlasit k aplikaci Blogger, tak to snad bude stacit.

Po priletu jsem vyzvednul krosnu, jiz jsem zacal rikat Cerna hruza, ponevadz je tezka a hrozne zarezava popruhy do ramen. 17 kg by ani nevadilo, ale neda se nosit. Budu ji muset vyprazdnit, ale sama vazi tak 3 kg (ovsem mista ma dost, to sr musi nechat). Mno, nasel jsem si na letistnim internetu, kudy se dostanu k hotelu a cesta byla skutecne primitivni na muj vkus. Skolacka chyba "nasmerovat" mapu se mi vsak dokonale vymstila. Stihl me trest v tom, ze jsem sel asi km na opacnou stranu. Pritom se stacilo poradnr podivat a nemusel jsem tahat tu tihu ve 40 stupnovem vedru pres hodinu. Pekne jsem si usel asi 2,5 km s lahvi 330 ml vody. Ano, je tu spousta stanku s jidlem, bohuzel voda nikde. Nakonec jsem i s krosnou odpadl u obchodniho centra na schodech s pocitem, ze jim pohnojim kytky, jak mi bylo zle.

Kdyz jsem si konecne uvedomil, ze jdu blbe, chtel jsem obetovat data a najit spravny smer. Musela mi vsak stacit fotograficka pamet. Mobil mi odmital data odblokovat a ja si omylem blbec zavrel okno se smerem. Pamet slouzila dobrr, ale sily dochazely. Ti, kdoz me znaji vi, ze se nerad ptam na cestu a snazim se ji najit sam (asi ego). Tentokrat zoufalost a unava pokrocila natolik, ze jsem odpadl a rekl si, ze se poptam. Jedna pani nasla smer a jeden pan me doprovodil. Ani nemusim rikat, ze me druhe odpadnuti bylo jen 50 metru od toho hostelu. Holt byl zapadly a ja ho nevidel.

Jinak Bangkok mne hrozne pripomina Peking. Mel jsem silne deja vu, kdyz jsem videl okoli, lidi i nadzemku. Takze do vira velkomesta jsem se vzil okamzite, bavi me. Bangkok ani neni tolik precpany a lidi dokonce cekaji na zelenou a davaji prednost vystupujicim. Jidlo je na kazdem rohu na stancich, ale bojim se, ze se z toho nenajim, maso na spejli mi prijde hrozne male. Oblibenym napojem je tu ledova kava na vsechny zpusoby ci ovocne dzusy. Dalsi zajimavou veci je, ze na jednoho chlapa je tu tak 8 zenskych, opak Noveho dilli. A samozrejme vsichni cumi do mobilu, Lubos je slaby odvar :)

No a v neposledni rade skoncim svym letem. Turci maji nejlepsi servis na svete, neustale se staraji, jidlo luxusni a na noc jsem dostal krabicku s kartackem, pastou, stinitkem na oci, spunty do usi, hydratacni krem a ponozky! uzmul jsem ji, chtel jsem i polstarek a deku, ale to by bylo trapne hodne. V prubehu noci jsem se nevyspal, dva lidi zkolabovali (!!!) a dve zenske mely zivou hadku o tom, ze jedna druhe kopala do sedadla. Divadlo pro cele letadlo.

Jdu vyzvednout Zebru a zitra doufam, ze blog budr fungovat, nebo zalozim novy.

Cesta do Asie se kvapem blíží, což s sebou nese i rýsování plánů na první dny. Inu, po příletu do Bangkoku se setkám po 10 hodinách se svou kamarádkou Zebrou, která si téměř rok rejdila po Austrálii a Zélandu a rozhodla se před příjezdem domů zkusit jinou oblast, pro ni ještě nepoznanou - asijskou. V Bangkoku budeme nakonec 3 plné dny do 9. března, ač jsme jej měli opustit už 7. (viz. dále). Hned poté se přesuneme do Barmy (Myanmaru, ale Barma se mi lépe vyslovuje a píše) do hlavního města Rangunu (Yaogan), kde už na nás budou čekat další 3 kamarádi. A samozřejmě, ještě jsme neodjeli a věci se komplikují už teď.

V Bangkoku jsme si domluvili ubytování na Couchsurfingu, bohužel od dvou nadějných lidí jsme dostali vale. Přitom jedna slečna nás už přijala na 2 noci do 7. března, ale nakonec ji šéf povolal do Hong Kongu v dny, kdy máme přijet. Druhý člověk, který měl ovšem luxusní pokoj pro hosty, už bohužel měl couchsurfery jiné. No, nedalo se nic dělat a museli jsme najít hostel. Nakonec se nám podařilo i v takovém čase najít dvojlůžák za 133 korun na noc (osobu).

Největší potíže nám však udělala mnoha opěvovaná nízkonákladová společnost Air Asia, s kterou jsme se rozhodli letět do Rangunu, a tím ušetřit čas. Ano, čas je jediný, který ušetříme. Aerolinka nás nalákala na super cenu 1500 bahtů (cca 1100 Kč). Kupujem že...jaké bylo naše překvapení, když cena začala s dalšími kliknutími růst na základě výběru zavazadel, pojištění, sedadla, jídla apod. (samozřejmě jsme museli věci opět odklikávat - má to tak i Ryanair a ostatní?). Při platbě však došlo k dalšímu zádrhelu - platba byla odmítnuta, a to třikrát! Rada zkuste jinou metodu platby jaksi nefungovala, poněvadž inkasem thajské banky nedisponujeme a American Express jsme si ještě nepořídili. Pokus číslo 4 ovšem přinesl jen oznámení - čekáme na platbu, ale žádný potvrzený mail. My to ale se Zebrou nevzdávali. Pokus číslo 5 skončil tím, že cena 1500 thb už nebyla...u pokusu číslo 6 se cena opět objevila, ale při platbě zmizela. A dost, dalo by se říci, možná nás v Barmě Air Asia fakt nechce. Až na posedmé (!!!), kdy jsem změnil prohlížeč z Chrome na Explorer a platbu místo bahtů na eura se konečně podařilo letenky zakoupit. Heuréka. Ovšem letenka už byla o 300 bahtů dražší.

Další peripetii očekávám při elektronickém vizu do Barmy. Ač vyplnění šlo hladce, objevila se tam kolonka "kde budete ubytováni", kterou jsme vyplnil jako "none". Kdo to má vědět? Doufám však, že když jsem zaplatil 50 dolarů za visum, tak u této kolonky přimhouří oči. Jinak mě v Barmě neuvidí. Vyřízení trvá 3 pracovní dny, takže máme se Zebrou dostatek času najít místo, kde si můžeme vytisknout "acceptance" letter....snad přijde.

Teď se odmlčím. Musím jít dobalit svou krosnu. Litr slivovice je přelit do dvou nenápadných pet-lahví a bratr má přijet s léky. Mít doktorskou rodinu se někdy vyplatí, jen doufám, že mě na bangkokském letišti nezavřou s tolika léky za pašování drog.