středa 29. dubna 2015

Klenot severního Thajska

Město Chang Mai je bráno jako "must see" v Thajsku. David se rozhodl jej navštívit před tím, než odletí domů, a já se rozhodl k němu připojit. Mohl jsem zůstat s děvčaty, ale ty podnikly cestu na ostrov Ko Lanta, aby tam dělaly takové ty typické věci, co se dělají na pláži. Pro mě nuda. Takže jsem raději nasedl do nočního vlaku z Bangkoku a během 14 hodin spal na tvrdých sedačkách a následně se kochal krajinou severního Thajska v ubíhajícím vlaku. Cesty vlakem prostě zbožňuji.

V Chiang Mai jsme se měli setkat s couchsurfistkou Som, ale při odesílání SMS jsem nenapsal thajskou předvolbu. Zpráva se však odeslala (bůh ví kam). Som na nás čekala téměř půl hodinu a my čekali na ni blízko sebe. Nakonec jsme využili McDonald's wifi z hesla z použitého účtu a domluvili se přes CS stránky na srazu. Naštěstí jsme se našli. Som se odstěhovala z Bangkoku a teď pracuje z domova na různých projektech (práce má nad hlavu,skoro nespí). Její dům se nachází u lesa, takže příroda hadra. Neteče zde teplá voda, splachuje se zase džberem, spí se na tvrdé zemi. Klášter znovu. Som je však příjemná, trochu frikulín a má zvláštní smysl pro humor. Vzala nás na trh kousek od jejího domova, kde bylo levné jídlo a velké porce - 40 thb za mega rýži s kuřetem, 10 za různé druhy čajů, 20 za vepřové koule s curry omáčkou, 5 thb za cherry rajčata,15 za banány atd. Takže jsme se nadlábli a ještě jsme museli u Som sníst její uvařené jídlo. David tak za mne zase dojídal. Thajsko je úžasné v tom, že vše je fakt levné, čerstvé a chutné.

Ráno jsem rozhodl vstávat brzo, podařilo se nám vykopat místo v 6:15 v 7:30 (úspěch). Som pracovala skoro celou noc a ráno nás odvedla k rodině, kam jsme si nechali vyprat naše už dost zatuchlé věci. Následně jsme vyrazili prozkoumat staré město Chang Mai. V Chang Mai se nachází přes 300 chrámů, kde se smíchává vyznávání dvou větví buddhismu a budování chrámů je ovlivněno Laosem, Čínou, Barmou i Vietnamem. Prolezli jsme jich dost, až nám to začínalo lézt krkem, protože bylo strašné vedro a to nás unavilo. chrámy mě ale bavily, fascinovaly mě sochy hyder, draků a dalších zvířat všemožně zdobených. Do toho jsme obdivovali sochy budhů všemožných velikostí a materiálů. Myslím, že  v Chiang Mai se v některých chrámech objevovaly i znaky hinduismu. Budhové zase byly všude kolem a asi nejhezčí se mi zdál v chrámu Mahawan mimo staré město, který byl vyroben z nefritu a ze zlata. Do toho se v Chiang Mai tyčí u chrámů stupy či v závislosti na důležitosti i malé pagody. Popravdě, Bagan to holt nahradit nemohlo, takže některé pagody, docela zajimavé, nás nechávaly chladnými.

Večer  jsme navštívili noční trh a odolávali nákupní horečce. Podlehl jsem jen jednou, když  jsem si koupil sošku Ganeshi (slon s mnoha rukama) ze 350 na 200 bahtů. Následně jsme čekovali ceny suvenýrů, které bychom chtěli koupit. Ceny byly docela levné, skoro jako v Číně, takže až budem nakupovat naostro, bude to těžké. Zachránila nás Som, kterou jsme potkali, šla vyzvednout kamaráda na letiště. Nakonec jsme jeli s ní, i když  jsem nebyl moc spokojen,poněvadž jsem byl unavený z vedra a nedostatku spánku (spíme zase na zemi).

Vyzvedli jsme kámoše a domů dorazili až před půlnocí. Bohužel jsme spát ještě nešli. Kamarád začal pálit mokrou trávu  (!!!) a Som vařila. Ještě v 1 ráno jsme tak měli mega večeři. Spát se šlo až před třetí hodinou ranní. Kdo by si myslel, že Thajci spí dlouho, omyl. Vstávali v 8 ráno! Další den ale až do dalšího příspěvku.

úterý 28. dubna 2015

Normální den v Bangkoku

Opustili jsme policejní stanici ve spěchu,  jelikož pro vězně si přišly jejich manželky a nastalo hotové drama jak z jihoamerických telenovel, ječely na své manžele přes mříže, dalo se vyvodit asi jak - je magor, co si teď počne, jak si to představuje takhle se chovat apod. Jedna manželka se z toho zhroutila a jala se brečet před vchodem na lavičce. Sbírali se otisky prstů a David z toho dostal docela schizu. Cynik Rezek však řešil jen to, jestli jsou volné záchody, a nějaká thajská dramata mě nezajímala. Sbalili jsme stan a vypadli raději rychle pryč, než by začali policisti řešit, jestli taky nejsme podezřelí.

Na výpadovce jsme chytili studenta, jako vždy jsme řekli, že nechceme bus a on nás vzal na rychlostní silnici vedoucí do Surat Thani. Napsal nám i nový papír v thajštině, že nemáme peníze a ať nás auta vezmou do nejbližších měst než do Surat Thani, pěkně krůček po krůčku. Blbec nás ale vyhodil u autobusové zastávky,  takže jsme museli popojít. Nejdřív nás vzal týpek se špinavýma rukama a popovezl nás 20 km. Na opuštěné silnici už nás během 5 minut vzal bezzubý Thajec, který jel až do Surat Thani. Hodil nás na krytou korbu a my šťastni děkovali karmě.

Bezzubý nás hodil až na vlakové nádraží, což byla neskutečná díra.  Protože byla neděle, vše bylo zavřené a my měli sakra hlad! Já už byl agresivní a odsekával taxikářům, že jedu na vlak. Blbci. Nakonec jsme našli levnou žrádelnu, kde jsem si objednal 2 jídla a ta byla na Thajsko hodně velké. Tak mi pomohl David. Na nádraží jsme jsme pak hodili sprchu za 20 bahtů u tureckého záchodu.  Už byla po 3 dnech potřeba. Za takovou cenu jsme hajzlbábě nechali, ať nám hlídá krosny. Protestovala, ale nakonec našim úsměvům neodolala. Přece nebudeme platit za úschovnu smradlavých hader.

Vyrazili jsme koupit lístky do Bangkoku, kde jsme zase museli domlouvat cenu a čas rukama nohama. Na to, že Surat Thani je město, odkud jezdí turisti na Phuket a Krabi či zpět do BKK by se mohli naučit anglicky. Pak jsme koupili ruma na cestu vlakem, protože po zážitku na policii to chtělo panáčka.  Já si po 20 dnech koupil konečně pivo! Po jednom se mi zvedla hladinka a to tak, že jsem jednomu Thajci radil, co má dělat se špatným lístkem a posílal ho k policajtovi. No, na nádraží bylo mnoho turistů, jen my se chovali jak místní - sušení ručníků na zábradlí, pokec s hajzlbábou, chůze po peróně jako domácí. Turisti seděli a jen nervózně čekali na vlak. V 8 večer jsme vyrazili.

Cesta do Bangkoku byla dlouhá a třetí třída je fakt zážitek. Absolvoval jsem ji podruhé a tentokrát se mi podařilo najít sedačku sám pro sebe na spaní. Inu, spal jsem nespal. Do Bangkoku jsme dojeli o hodinu později, mimochodem na nádraží začal hořet vlak a Thajci to vyřešili nikoli hašením, nýbrž odvezením celého vlaku mimo nádraží. První štace byla najít směnárnu, kde David chtěl vyměnit ringity. Jaké bylo jeho rozčarování, když za ringit dávali jen 8,4 bahtu. V Malajsii to bylo 10,5. Až za hodnou chvíli, kdy jsme nasraně přemýšleli, jak budem obchodovat s ringity, jsme si uvědomili, že v Malajsii to byl kurz za 100 bahtů. Po přepočtu pak vyšla cena 9 thb za 1 rtn. A to si říkám ekonom, ostuda.

Chtěli jsme jet do Chiang Mai opět třetí třídou,  protože rozdíl cen mezi třetí a druhou je propastný - 270 ku 800 thb! Bohužel vlak 3. jel až ve 22, no co se dalo dělat. Dobrá zpráva byla, že jsme našli v Chiang Mai couchsurfing, odpověděla nám 39letá paní,  budhistka, co žije v souladu s přírodou. Nezbývalo nic jiného,  než se trochu projít po okolí a během těch pár hodin jsem dokonce zdokonaloval angličtinu.

Potkali jsme pár z Vietnamu,  kterému jsme poradili cestu na nádraží a šli s nimi a pokecali. Dověděl jsem se například to, že Vietnam je levnější než Kambodža a Laos, protože si suroviny vytváří sám a nemusí je dovážet. Doporučili nám motorky a určitě jet minimálně na měsíc. Posléze jsem udělal dobrý skutek, když se na nás připojil Japonec, co neuměl slovo anglicky. Vydolovali jsme dle mobilu z něj problém, že si obejdnal mailem hostel a neodpověděli mu. V internetovém okénku jsem utratil 20 bahtů, abych použil Google translator a napsal mu, že to nevadí,  ať se tam vydá a domluví se s nimi. Bylo mi ho chudáka líto, hrozně mi děkoval,  tak snad to zvládl. Pak jsem asi za úsměv dostal od prodavačky v lékárně  repelent o 5 bahtů levněji, když jsem se vyptával na nejlepší. V 7/11 jsme poznali slovanský přízvuk,  což potvrdila karta ČSOB a slovenština. Slovák spěchal na vlak, takže naše cestovatelské zážitky ho nezajímaly. A úplně naposled jsme při večeři pokecali se sympatickou Japonkou, od které jsme si jak puberťáci vzali facebook a ona se jen přiblble jak puberťačka smála. Hodina angličtiny proběhla v Bangkoku na jedničku, můžeme jet do Chiang Mai.

neděle 26. dubna 2015

Neuvěřitelný příběh dvou hochů

Bylo, nebylo, v městě Kota Bharu se probudila v polorozpadlém altánku, kde kočky chodí na záchod, dvojice smradlavých hochů. Vydala se do islámského muzea, kde se dozvěděli,  že islám do Malajsie údajně přišel z Číny,  a to kvůli nespokojeným obchodníkům. Více se tam nedověděli. Spravili si chuť v restauraci patřící prodejci tygřích koček,  kterého potkali díky Albánci, a ten jim opět poskytl jídlo a pití zdarma na dlouhou cestou do Thajska. S plným břichem se vydali autobusem na hranice. Na hranicích si celník dlouhou prohlížel Adama, zřejmě kvůli špíně nebyl na fotce poznat. Dopadlo to dobře a třetí návštěva  Thajska začala.

Už na hranicích se chlapci rozhodli stopovat za křiku malířů plotu, kteří je posílali na bus. David rezignoval na vysvětlování, co je stop a že nemají peníze a jen poslouchal, jak je Surat Thani (město,  kam potřebovali) strašně daleko. Zastavila před nimi motorka, na které seděl drobný Thajec a běloch,  který byl z Austrálie a uměl thajsky. Hoši mu řekli,  co dělají a když to Australan vysvětloval Thajci, ten byl tak u vytržení,  že to chtěl absolvovat s nimi. Najednou zastavilo auto a vystoupil mladý muž. Opět nás chtěl vzít na vlak či bus a rozhořela se debata mezi 3 lidmi thajsky. Adam s Davidem jen čuměli, když jim Australan překládal. Kluk jim chtěl koupit lístek,  ale Thajec mu vermomocí vysvětloval,  že my chceme auto. Kluk byl vyjevený, Thajec vzrušený, Australan zmatený. Nebudu čtenáře nudit, dopadlo to tak, že kluk zaplatil hochům lístek do města Narathiwat hodinku cesty i za jejich velkého zdráhání.

Ve městě Narathiwat hoši zdrhli z autobusového nádraží a začali stopovat. Přijel na motorce úhledný Thajec Kim, který byl unešen 2 bělochy a vysvětlil jim, že na této silnici nic nechytí a musí jinam, a tak je svezl po jednom na lepší výpadovku. Jeho angličtina byla skvělá a nabídl hochům, jestli tam budou ještě stát za hodinu, že je odveze na islámský festival. Pro jistotu si však vzal jejich facebook v případě, že už je na živo neuvidí. Dobře udělal,  na festival je už neodvezl, protože přijelo policejní auto a z něj vyšel přísný důstojník a zeptal se hochů, co dělají na ulici. Po vysvětlení, že nemají peníze, jim opět nabídl pomoc s tím, že jim lístek koupí. Jenže už lístek do Surat Thani nemohl zaplatit, jelikož bus už nejel. Hoši,  jimž trapně bylo, mysleli, že se jich důstojník zbaví a nechá je jít stopovat. On však jim na Google translator napsal, že jim pomůže dostat se alespoň do Hat Yai, města vzdáleného 3 hodiny cesty.

Nastala tak policejní akce. Z policejního auta se na silnici postavily kužely,  obvolali se další policajti a pod jedním mostem se za chvíli objevila policejní jednotka 10 policistů se samopali a začali zastavovat jedoucí auta a ptát se jich, kam jedou. Hoši byli naprosto mimo mísu, auta zastavovala a zase odjížděla s řidiči, co si prohlíželi 2 nemohoucí hochy, kteří nevěděli, jak se dostat pryč. Po půl hodině se povedlo. Důstojník výskajíce našel auto, co nás vzalo na korbu, a jelo se. Pak už jen stačilo mávat policajtům, co mávali zpět a rozdávali úsměvy i se samopali přes ramena.

Cesta na korbě byla poněkud chladná, večer pokročil a teplota klesla. Mladí Thajci, jichž byli v autě 4, odvezli hochy do Hat Yai a kam jinam než na autobusové nádraží. To nehodlali naši dobrodruzi akceptovat, nakoupili vodu, vystrašili krysy před obchodem a vydali se stopovat pryč, i přesto že už odbila půlnoc. U cesty projíždělo málo aut, situace se zdála býti zoufalá. Nakonec zastavila sanitka, z níž vyšla lékařka,  co mluvila jak pod sedativy, a ptala se hochů, co potřebují.  Vysvětlili jí situaci a ona rozhodla, že nás vezme na policii, kde mohou unavení hoši přespat. Lékařka si velmi zamilovala Adama, bohužel jí táhlo na 40. Určitě ji učaroval jeho zelenýma očima. Zbývá tak už opravdu stopnout jen autobus.

Sanitka vysadila Adama a Davida na policejní stanici a překvapení policisti jim ukázali,  kam si mohou dát stan. Hoši jej postavili, zašli si dovnitř na záchod,  který se nacházel u klece s vězni,  vyčistili si zuby a šli spát. Možná se jim tohle všechno jen zdá a mají se teprve vzbudit, možná se to skutečně stalo. To se ale doví, až se probudí.

Konec

sobota 25. dubna 2015

Muslimská štědrost

Poslední, a zřejmě pohostinností nejzajímavější zastávkou, bylo město Kota Bharu nacházející se na západě blízko u thajských hranic. Přijeli jsme sem nočním busem, který sebou tak házel, že jsem oka nezamhouřil. Inu, Malajsie jak ji známe zmizela, ocitli jsme se v Barmě. Autobusové nádraží se nacházelo uprostřed pustiny a vypadalo jak ze středověku. Vypravili jsme se do města pěšky, protože mhd ještě nejelo. Do centra nás popovezl jeden muslim, bylo to asi 300 metrů a od této chvíle se muslimská pohostinnost jen hrnula.

V informačním centru nám sympatické slečny poradily, kam zajít, co dělat atd. a naprosto bez problémů jsme si tam mohli nechat krosny, ovšem jen do 14.hodin. Je pátek a to je pro muslimy co neděle pro křesťany. Muzea tak byla zavřena,  což těžce nesl David. Jeho modrým očím však neodolala jedna z Malajek udělala si s ním selfie. To budou kámošky závidět. Hned jak jsme vyšli ven, ujal se nás Albánec, co v Malajsii žije už 26 let. Se všemi se zdravil a pozval nás na snídani ke svému kamarádovi, který mimo restauraci prodává po celém světě kočky s tygří srstí. Nabídl nám,  že po celé 3 dny u něj můžem jíst zdarma. Škoda, že odjíždíme. Albánec Latif nás pak vzal do obchodu, jenž otevírala jeho žena. Ta nám nabídla sladké limonády,  jídlo a cukroví a poznalo jsme Latifovi děti, matku i sestru. My jim na oplátku zvali kolemjdoucí do obchodu a dělali reklamu. Po rozloučení jsme se odebrali na průzkum města.

Město nicméně není moc zajimavé, žádné moderní budovy, spíše oprýskané zdi domů, špinavé ulice, několik obchodů.  Našli jsme jen zajímavou tržnici, která je nejvíce focena z celé jižní Asie. Tak jsme si fotku udělali taky. Potom jsm se rozhodli jet na 30km vzdálené vodopády. Krosny jsme si hodili k Latifově manželce do obchodu a vyrazili polorozpadlým busem za 4,8 ringitů tam. Bus nás vyhodil na křižovatce a vodopády byly vzdálené ještě 7,5 km. Během minuty jsme stopli ochotného muslima, co nás tam hodil, i když jel jen 2 km domů. Vodopády byly téměř vyschlé a sloužili jako koupaliště pro místní, takže opět Barma hadra. Vzalo jsme cestičku kousek dál do džungle a pak se procházeli v průzračné vodě.  Nic extra to nebylo. Jen tam žili rybky, co na Václavském náměstí okusují lidem starou kůži na nohách za 500. Já to měl zadarmo.

Trošku zklamaní jsme se vydali tedy zpět. Dali jsme barevný džus od místních a jeden prodavač nám dal na ochutnávku slazené banány. Chytili jsme stopa, který nás vzal na ulici, kde jsme měli zastavit autobus. Než přijel, stopovali jsme. Zastavila nám velmi sympatická muslimka, která vypadala jak Nastěnka. Vyprávěla nám, že stopování zná z amerických filmů a zastavuje celkem často. Dále nám říkala,  že by i ráda cestovala, ale pro muslimku je to těžké a nejen že je žena, mohla by s manželem,  ale protože je muslimka a lidé ji berou jako teroristku. Bylo nám jí, a nejen jí, líto, že slušní muslimové musí trpět označením teroristy kvůli propagandistickým skupinám,  médiím a nevzdělaným lidem. V sestřeleném letadle ukrajinskými separatisty (či kdo to byl) ztratila bratrance. Smutné. I přesto měla dobrou náladu a věřila lepším zítřkům. Snad přijdou i u blbečků. Vyzvedávala svou sestru, která vypadala jak Marfuša a mastňácky letěla letadlem do Kuala Lumpur. Přitom Nasťa v Kuala nikdy nebyla. No jak v Mrazíkovi. Holky nás vysadili v centru a jako spravné holčiny s námi dali selfie a vzali si od nás Facebook.

Večer už jsme jen vyzvedli krosny od Latifa a hodili s ním řeč.  Řekl nám dějiny Albánie,  spíše její hrdiny. Víte,  že matka Tereza se narodila v Albánii či díky albánskému generálovi Turci nedobili Vídeň? Debatu zakončil vyprávěním o tom, jak přežil horečku dengue. Pak jsme šli spát do opuštěného altánku,  kde jsme se konečně po dlouhé době vyspali. Jo a sprchu jsme dali v měšitě, muslimů se nás zželelo.

Jede se na hranice a do Thajska. Bude mi chybět tato skvělá země, urcitě se sem chi vrátit. Mám melancholickou náladu, nechce se mi pryč.

čtvrtek 23. dubna 2015

Kluci to mají těžké


Zatímco děvčata se rozhodla u kluků zůstat ještě pátou noc, kdy svůj volný čas se rozhodly využít opalováním se u střešního bazénu,  my kluci jsme se rozloučili s fotbalistou Princem a odjeli do historického města Melaka, které bylo v 18.století portugalskou kolonií. Rádi bychom trávili více času i s holkami, ale jejich priority jsou bohužel rozdílné.

Do Melaky jsme dojeli až večer,  protože jsme vyšli od fotbalistů až odpoledne. Dali jsme si pěkně cestičku po kolejích na zastávku vlaku za pisně melodie "nohama stírám rosu na kolejích", abychom ušetřili čas, jelikož po silnici trvala jedenkrát tolik. Pak jsme vlakem dojeli na autobusové nádraží,  kde to vypadalo jak na letišti a busem za 10 ringitů do Melaky.

V Melace na autobusovém nádraží jsme hledali mhd bus do centra. Inu, bylo to hodně složité, nejdřív nás lidi navedli na odbaviště číslo 3, řidič busu při nastupování uvedl, že tam nejede, ať jdeme na 1. Čekáme...přijede bus, který nás vyšle na 1A! Čekáme....co myslíte? Řidič nás poslal na 17. Odtud už bus do centra konečně jel. V buse jsme dokonce pokecali s Čechy. Po vyklopení na hlavním náměstí jsme se ujali drobné Taiwanky, která táhla 2 kufry, z nichž jeden byl určítě těžší než ona sama. Doprovodili jsme ji do jejího hotelu. Řekla nám,  že za 2 dny letí do Paříže, pak bude cestovat po Evropě a nasledně na studia do USA. Možná s těmi kufry posílí. Nocleh jsme pak nalezli v parku v příjemném kamenném altánku, kde nám jeden zděšený policajt říkal, že bychom tam neměli spát, že nás mohou okrást. Že by Malajsi toužili po našem smradlavém oblečení?  Klidně.

Druhý den jsme dali túru po pamětihodnostech, ale nejdřív jsme se museli zbavit krosen. V informačním centru nám nerudná muslimka řekla, že má zákaz od šéfa nechávat tam cizí věci, co kdyby jsme tam měli drogy či snad bombu! Naši chemickou bombu jsme tak nechali v evangelickém kostele na náměstí, kde se moc netvářili, ale na 2 hodiny, že to teda můžem u nich nechat.

Melaka je město malebné, centrum je v červené barvě a je to způsobeno tím, že při přepravě jednoho světce Melakou (jméno si nepamatuji), se urvala jeho ruka a začala krvácet a aby tak zakryly množství zakrvácených zdí, namalovali zdi na červeno. Melaka nás však mile udivila mnoho náboženstvím - během půl hodiny jsme navštívili mešitu, čínský chrám, anglikanský a katolický kostel a viděli hinduistický chrám.  Chyběla jen synagoga. V tomto jsem si zamiloval Malajsii, ta pestrost mnoha náboženství, které v míru žijí spolecně. V Melace to přímo bilo do očí. Vypravili jsme se i do mešity na pláži vzdálené 3 km od centra, pěšky. Btw jezdí tady rikši, které jsou tak kýčovitě zdobené, až z nich odpornost sálá (foto dole).

Z dvou hodin jsme byli pryč asi 4 hodiny a při vyzvedávání věcí nás v kostele patřící anglikanské církvi zprdla bába,  že jakonje pozdě a řekli jsme 2 hodiny. Kostel beztak zavíral až za hodinu, tak pindala zbytečně. Mno, oni v kostelích jsou vždycky nerudní. Po odjezdu z centra jsme navštívili Tesco u autobusaku a rozhodli se koupit jídlo - francouzská dlouhá bageta byla v akci za 7 korun, do toho rajčata za 10 korun, prošlý mulťák za 14 korun, papája za 12 korun a máslo za 30 korun. Chtěli jsme prostě českou večeři (ono u autobusového nádraží taky  nic pořádného k jídlu nebylo). Večeři jsme dali na lavičce, kde se na nás čuměli místní a divili se, proč bilí nejdou do restaurace.

A divili se ještě více, když jsme šli stopovat. Zastavili nám auta a místní nechápali,  proč stopujeme a nechceme dát 10 ringitů (70 korun) na cestu do Kuala. Dokonce nám cpali peníze, které jsme však nepřijali, to se nám příčí. Bohužel ani po 2 hodinách jsme nikoho nezastavili,  nemáme holt 2 prsa, dlouhé vlasy a nohy jako laňky. Chtěli jsme koupit tedy lístek do Kuala u řidiče busu, ale chtěl had 15 ringitů,  což jsme odmítli a vyděsili jsme jednu turistku, která nechápala, že nechceme zaplatit 100 korun. Opravdu si myslím, že ty lidi děsíme.

A tak jsme šli spát ke smradlavé tůni, kde nás komáři vysáli dřív, než jsme postavili stan. Spali jsme pod stříškou u nově zbudované cyklostezky, kterou nám poradil jeden Barmánec (měl londži, tak předpokládám,  že byl odtud). Kdybychom byli něžnějšího pohlaví, asi by se osmělil a nabídl nám lože. A pak že se mají ženy špatně.

Děvčata napsala, že jsou už u parku Taman Negara, my však chceme do Chiang Mai a po poradě jsme tak rozhodli, že park vynecháme a vyjedeme směr sever. S holkami se tak setkáme až začátkem května v Bangkoku, protože ony chtějí "procestovat" jižní Thajsko a objevit co nejvíce pláží a zjistit, kde chytí nejvíce bronzu.

pondělí 20. dubna 2015

Výlet

U fotbalistů místo 2 nocí zůstaneme nakonec 4. Kdo by nevyužil jejich pohostinnosti jídla z kuřecích hlav, nezašel si zaplavat do bazénu na střeše či nekochal se krásným výhledem z balkonu. Priority kluků a holek jsou rozdílné, zatímco holky využily 3.den k nákupům v China town, kde utratily majlant za hadry, hoši se vydali prozkoumávat památky Kuala Lumpur a jeli na výlet do města Putrajaya, kde se nacházela mešita Putra. Město Putrajaya je sídlem premiéra a bylo vystaveno tak, aby bylo v souladu s přírodou. Ulice tak byly lemovany stromy a kolem se nacházely malé parčíky, které sloužily k odpočinku. Putra mešita a premiérský palác se nacházel na obrovském náměstí, kde vlály vlajky malajských provincií. Výlet jsme zakončili černým hamburgerem.

Nicméně dostat se do Putrajayi byl skutečně zážitek. Zjistili jsme, že z KL Sentral jede vlak, ale poté, co jsme dorazili, jsme zjistili, že stojí 9,5 ringitů, což jsme nechtěli akceptovat. Rozhodli jsme se hledat bus, ptali jsme se hlídačů, kteří nás posílali jednou sem, jednou tam. Kolem KL Sentral se nacházelo mega obří obchodní centrum, které jsme kvůli tomu procházeli asi hodinu. Informace bohužel nikde nebyly. Nakonec jsme informační stánek našli (samozřejmě jsme jej ze začátku minuli) a tam nám oznámila sympatická muslimka, že musíme na jinou zastávku metra. Jedličkárna.

Perla z kláštera: Součástí 10denniho retreatu v klášteře Suan Mokh byla také ranní rozcvička v podobě jógy.  Předcvičoval nám mistr Yoda, který někdy předvedl zajímavé cviky, které se nám těžko zvládalo odcvičit. Ovšem drtivá většina byla na protažení zad, noh a ramen, abychom zvládali sedící meditace. Jógu jsem si oblíbil a chci v ní pokračovat i po návratu. Na má záda to bude ráj. Do toho nám Yoda předvedl i část tai-chi, což byla jedna z věcí,  na kterou jsem se vždycky těšil. Člověk se při tai-chi uklidní a cvičí zejména koncentraci a dech. Yoda však nestihl předvést všechny pozice, zbytek se doučím doma. Snažím se každý večer si tai-chi dát, ale není to jednoduché.

neděle 19. dubna 2015

Kulturní guláš

Hlavní město Malajsie, Kuala Lumpur, bylo několik let mým snem ho jednou navštívit. A konečně se mi splnil. První noc jsme strávili sice na náměstí svobody (Merdeka square) na větrací šachtě,  ale už pri svítání jsem věděl,  že tohle město budu milovat. Probudil jsem se a naproti viděl konečně za světla palác Sultan Abdul Samad. Museli jsme se s Davidem ospalí vydat najít wifi, toalety, kde se umýt, jídlo a zásuvku. Všechny atributy splňoval jeden podnik - McDonald's. Ten jsme našli v nákupním centru Bahaya a zjišťovali jsme, kde se nachází holky, které ještě někde stopovaly. Do toho jsem domlouval couchsurfing u Fallyho, kterého našla Nella. V mekáči jsme dali hamburgera a byl nic moc. Český je holt nejlepší. Fally mi napsal, že nás vyzvedne v 18:30 na KL Sentral - autobusové a vlakové nádraží dohromady. Inu, napsal jsem to Zebře a šlo se do města.

Hledali jsme turistické centrum a Google maps mi jedno našly - se sekly, byly to veřejné záchodky. Hlavně jsme kolem nich chodili jak idioti asi 15 minut. Nakonec jsme jedno našli u Merdeka square, kde nám týpek pohlídal i krosny.  Nabrali jsme mapy a brožury a vydali se na Central market, který byl nejblíže. Tam jsem nakoupil první magnetky,  3 za cenu 15 rtn. Chtěl jsem smlouvat, ale nešlo to!! Když jsme šli dál, magnetky byly 3 za cenu 10. Jsem pukal vzteky! A to nebylo všechno.  Holky napsaly, že Fally nás vyzvedne už v 16:30 a čekají na smluveném místě. Vybuch jsem. David mě mírně uklidňoval,  ale já běsnil. Člověk to domlouvá,  vypisuje zprávy a stejně si to domluví samy. Šlo o špatnou komunikaci, Zebra měla letištní mód,  aby šetřila baterii, Nella vybito a Veru se mi nedařilo odeslat zpráva. No nic, nakonec jsme se sešli jak s nimi,  tak s Fallym a ten nás odvezl domů. Byt to by luxusní,  mají televizi velkou jak má stěna v koupelně,  x programů, všude uklizeno, super výhled a dole má celý barák bazén na střeše v 5.patře. Fally má spolubydlícího Prince a oba jsou vysloužilí profesionální fotbalisti. Prince hrál fotbal ve 42 státech, teď má restauraci a ještě řídí 2 další byty. Fally chodí pořád na party. Njn, fotbalistům se špatně nežije. Pocházejí z Afriky a dávají nám tu specialitu - omáčky z kuřecích hlav. Hodně hodně ostré.

Inu ale k samotnému Kuala Lumpur. Město je celkem malé,  k hlavním památkám se dá dojít pěšky nebo 4 linkami autobusu, které jsou provozovány zdarma (jezdí zde i další linky, ale proč jezdit za peníze). Jsou zde mrakodrapy, ale spíše postavené tak, aby nerušily, člověk se tak necítí jak v betonové džungli. A hlavně je tu i hodně zeleně a není zde moc aut. Z obchvatů města by si Praha měla vzít příklad. Do toho zde vidíte malajské muslimy, jak žijí pospolu se směskou Číňanů,  Indů a dalších Asiatů, kteří sem přivezli svou kulturu. Není tak neobvyklé narazit na buddhistický chrám vedle hinduistického chrámu a o kousek dál stojící mešitu. Kostely jsou tu taky, ale ne ve velké míře.

Tohle město jsem si zamiloval,  po Římě má nejoblíbenější lokalita. Úchvatná Národní mešita, dech beroucí Petronas Twin towers (462 metrů vysoké), chaotická China town, luxusní botanická zahrada Perdana, uličky s malými obchůdky nebo velká nákupní centra, hinduistický chrám v jeskyním komplexu Batu Caves se 42 metrovou sochou hinduistického boha vítězství a války Murugama  či vysoká KL Tower, kde jsem utratil 47 ringitů za krásný výhled na celý Kuala Lumpur. Mohl bych pokračovat, takový kulturní mix mnoho měst nenabízí.

V China town se dá naštěstí i smlouvat, David si koupil medvídka od Mr.Beana z 20 na 12 ringitů, kdy jsem říkal,  že je to z Činy,  tak to nemůže být tak drahé. Koupil jsem si batoh za 30 ze 45, jelikož můj z Tesca už se rozpadal. Nechť je mu život na smetišti milostiv. Batoh mi byl prudce holkami zkritizován, ale ať si trhnou, vyšel mě na 210 czk, nekup to. Fally mi řekl,  ať smlouvám nasledovně - cena je 100, já řeknu 10, dostanu facku, já mu ji vrátím a pak to můžu za 10 koupit. Mno, udělal jsem to a jedna bába mě poslala pryč. Ale zapalovač za 60?!

pátek 17. dubna 2015

Nevyzpytatelný Penang - 2.část

V šest hodin ráno přišel hlídač,  aby nás probudil, protože se otevíralo centrum a uklízečky nastoupily na směnu a bylo by nevhodné vymést bělochy z podlahy. Sbalili jsme se, hodili stan na slunce a šli na snídani do naší oblíbené kavárny,  kde už měli pro všechny případy připravenou redukci pro naše vybité mobilní telefony. Když jsme se najedli, šli jsme sbalit stan a konečně se rozloučili s vesničkou Telug Bahang, v jejímž okolí jsme trávili 4 noci. Čekala nás prohlídka města Georgetown.

Stopli jsme si auto, kde jsme pánovi opět vysvětlovali, že nemáme ani těch 20 czk do města.  Vzal nás kousek na autobusovou zastávku a tam se nám podařilo zastavit bus a neplatit jej. Kousek štěstí se zase začalo na nás obracet. Vylezli jsme ovšem klasicky na špatné zastávce, a tak jsme vlezli na něco dobrého do 7/11 (americká franšíza, obchod jako Žabka). Tam se s námi dal do řeči Malajec, který žral evropskou historii a se zjištěním,  že jsme Češi, nás pozval na oběd. Oba jsme se přežrali jak hovada a neplatili ani korunu. Týpek nám ukázal i regulérní obchod s pirátskými kopiemi filmů. Šel pak účtovat do práce a my se odkulili na zastávku,  kde se s námi vyfotila malajská rodina, jejíž otec na nás neustále pokřikoval "Johan". Autobusem jsme dojeli poblíž první památky v Georgetown a museli jsme vymyslet, jak se zbavit zase těch otravných krosen. Chodit s nimi po městě by bylo únavné. David na to šel chytře, vlezli jsme do univerzity a tam se jich zeptal, jestli si tam můžeme odložit věci, že v naší zemi např. na UK je to naprosto normální. ...Po 5 minutách jsme vyrazili s batůžky na památky.

Georgetown je hezké poklidné město,  ovšem rušené řvoucí dopravou. Hodně se zde vyjímá streetart, pro nějž je slavné. Hledali jsme tedy ulice, kde jsou nejslavnější kresby a jsem pyšný na to, že se nám podařilo objevit hodně kreseb na zdi. Některé byly i "3D" tak, že k nim byla přidána určitá věc (viz galerie). Moc jsme nemohli dělat u fotek opičky,  protože tam otravovali čínští turisti. Prošli jsme i hodně nízké hradby, obdivovali hodiny královny Victorie, podivovali se nad chrámy a David vybrakoval materiály o islámu pro svou diplomovou práci v místní mešitě. Dvě kila navíc do krosny, jistě,  pro vzdělání se musí trpět.

Po šesté hodině jsme opustili konečně ostrov a vyrazili stopovat do hlavního města Kuala Lumpur. Byli jsme strašně unavení a nikdo nechtěl zastait. Nakonec se nás ujal Arab Amir, který se rozhodl vzít nás na lepší místo pro stop. Inu, vzal nás k mýtným branám! Když nás vyhazoval, zeptal se, jestli chceme cigarety. Mně docházela krabička, tak jsem řekl, že si dám. Narval mi dva kartony! Malbora ze Srbska a nějaké korejské slimky. Čuměli jsme jak puci. U mýtných bran se stopovalo poněkud blbě, stmívalo se, začalo poprchat a k okraji silnice začínala přijíždět policejní auta. Kontrola vozidel. Museli jsme jinam. Na druhé straně byla Shell, takže jsme přecházeli dálnici kolem bran! Docela adrenalin, protože tohle nebyla městská silnice.

Na benzině jsme dali čínskou polévku,  kafe, chleba, zašli na záchod,  pokecali s místními o platech v Česku a šli zase stopovat. Jedna muslimská rodina nám chtěla koupit lístek do Kuala, ale s díky jsme odmítli. Nakonec nás vzal student a opět nás převezl jinam, kde se lépe stopuje. Tam byli i tiráci, ale nakonec nás vzal mladý týpek, co jednou měsíčně pracuje v Kuala. Měl skvělé auto - Honda Insight, luxusní hodinky a parádní boty. O své práci nemluvil. Vzal nás až do Kuala, řekli jsme mu, že chceme vysadit u parku, kde jsou toalety, wifi, dá se tam spát a je tam klid. Vyhodil nás ve 4 ráno na hlavním náměstí,  kde se ještě bavila omladina. Nemohli jsme si postavit stan, tak jsme spali na větrací šachtě.

Kuala je boží,  ale o tom příště.

Nevyzpytatelný Penang - 1.část

Tři dny na ostrově Penang se nesly ve znamení treku, Vyhlídkové cesty a prohlídky města. Dovolte mi je popsat blíže.

Po noci ve strašidelném domě jsem chytal hned ráno roupy, poněvadž na monkey beach nebyly nejen opice, ale ani mušle.  Zjistili jsme, že na pláži stojí voda 4 RTN, v městečku vzdáleném, jak už jsem psal dříve, 3,5 km hustou džunglí však stála jen 1,5 RTN. Mezní užitek se projevil, David se rozhodl zajít všem pro vodu a já šel s ním, jelikož monkey beach bez opic už mě docela s*ala. Holky nebyly nadšené, chtěly na maják, ale spokojily se s tím, že jim doneseme vodu. Tak se šlo,  zase šílená cesta zpět džunglí, podmáčeným povrchem, opět zpocen durch. Sprchovat se fakt nemá cenu tady. V městečku jsme koupili vody a objevili automat na vodu, kde 2,5 litru stálo jen 0,5 rtn!!! My kluci si tedy vody doplnili, holkám jsme museli koupit dražší,  holt nedostatek PET lahví. Pak jsme 4 hodiny strávili v kavárně,  kde jsme nabíjeli 4 přístroje na 1 zásuvku,  která byla však půl hodiny nefunkční, než jsme na to přišli a zapnuli ji. Do toho jsme viseli na velmi rychlé wifi. Kdyby to viděly holky, asi by nás zabily. Pak už nás jen čekala cesta 3,5 km na monkey beach. Večer zase chcalo, takže noc byla opět ve strašidelném baráku, ale já si jej oblíbil. Holky mě také přesvědčovaly, že viděly opice, si to beztak vymyslely, neviděl jsem ani jednu.

Druhý den ráno holky odešly na maják a my s Davidem hlídali věci.  Rozhodli jsme se dnes oba opustit otravnou monkey beach, navštívit Snake temple a pak přespat na pláži u vchodu do parku a další den projít město Georgetown, kde jsme vystoupili z přívozu. Mno, z pláže jsme odešli v 11:15 opět s krosnami na zádech a opět těch hrozných 3,5 km. Tu cestu už jsem šel počtvrté, skutečně posilovač zad a nohou.  Krosny jsme pomalu na zádech necítili, záda se nám zpevnila. Jejich přítomnost byla cítit jen díky zpocenému tělu. Zlomili jsme ale rekord - trvalo nám to jen hodinu a nepropotili tolik litrů vody jako poprvé. Krosny jsme nechali v oblíbené kavárně, které jsme museli vyzvednout v 18:00. Vyrazili jsme na Snake temple ve 14:10 busem, byl blízko letiště. .....Jeli jsme tam hodinu a 40 minut!!! Snake temple byla past na turisty,  viděli jsme tam pár hadů na tyčích,  kteří vypadali jak umělí, dokud jeden nezazíval. Vylekali jsme hroznýše umístěného ve skleněné kóji a jeli jsme zpět, protože čas byl neúprosný. Inu, v 18:00 jsme dojeli přes zácpu teprve do Georgetown, krosny jsme vyzvedávali v 19:30! Bylo nám trapně, naštěstí majitelé měli restauraci spojenou s bydlením,  a tak byli v pohodě.  Chystali se ale už spát.  Spravit náladu z trapasu a 4 hodinám straveným v mhd jsme se rozhodli v čínské restauraci. Den ale neskončil,  park nám zavřel,  a tak jsme se rozhodli spát pod střechou u recepce. Hlídač nás ale poslal mimo se stanem. Nevadilo...až do 3 hodin do rána.  Začalo pršet a nám promokl stan, bouřka řádila.  Utekli jsme z něj pod střechu u recepce,  kde jsme rozložili spacáky, trochu pospali a nechali stan svému osudu. Nemusím ani připomínat,  že po našem úprku ze stanu přestalo pršet.

Pokračování příště...

středa 15. dubna 2015

Malajsií po levnu

V Malajsii jsme dali snídani u banky na schodech, chleba s nutelou! Konečně česká snídaně na cikánský způsob. Po výběru z bankomatu jsem zjistil, že 1 malajský ringit je našich 7 korun (kdo chce v usd, tak 1$ = 3,66 RTM). Pak jsme opět šli chytat stopa na ostrov Penang.

Podařilo se nám chytit fyzioterapeuta Sita, který nás odvezl až na přívoz. Dali je řeč o náboženství a malajské ekonomice. Pak nás překvapil tím, že zná z Česka jen porno. Njn, nejen fotbalem a Prahou se mohou čeští obyvatelé chlubit. Po vyhození v přístavu nám dal vizitku, ať mu napíšeme mail, kdybychom něco potřebovali. Pak jsme nastoupili na loď, kde jsme viděli růžovou Pokemonku - tloustou holčičku s růžovými šaty,  vlasy,  batoh a hračky. Nádhera.

Loď nás vyklopila v Georgetown, který nás docela zklamal, protože byl plný turistů. Začínal jsem chytat rapla z místa, hladu, těžké krosny, vedra...stačilo však použít dýchací metodu z kláštera a vztek zmizel. Ještě připomenu, že jsme stále byli jen já a David a holky byly někde.  Našli jsme wifi v mega žrádelně a dali si jednu z malajských specialit - rýžové nudle s medovou omáčkou posypané ořechy.  Velebnosti byl to hnus. Než jsme hodili šavli,  napsaly holky, že jsou ve 14km vzdáleném Telung Bahang u Národního parku. Tam jsme zabivakovali u recepce, já se umyl pod kohoutkem vody, kde se normalně umývaly nohy. Záchod byl u moře. Hlídači nás tam nechali s tím, že musíme vstávat v 6. Nebyl problém,  vstáváme obvykle ve 4.

Druhý den jsme vyrazili na Monkey beach hodinu a půl těžkou džunglí s krosnami na zádech.  Nemusím ani psát,  že během pár minut ze mě teklo tak, že jsem ztratil 3 kg vody jedním šmahem. Díky meditaci v hlavě jsem si uvědomil tíhu krosny, takže nebyla ani tak těžká. (ano i to meditace umožňovala, přijmout nepříjemnou věc,  zaměřit se na ni, uvědomit si ji a nechat ji rozplynout). Na Monkey beach jsme dorazili ve 12 a byla na první pohled vyborná, na druhý však docela na prd. Samozřejmě jsem se zase spálil jak zákon káže, 300 metrů od břehu bylo vody po pas a vln by se člověk nedočkal. A opice jsou asi neviditelné, nebo utopené.

Večer přišla drsná bouře,  naštěstí poblíž stál polorozpadlý barák,  v kterém jsme rozložili stany. Trochu strašidelné místo, ale před deštěm nás uchránil.

Perly z kláštera: Dnes to bude o jídle,  u kterého by zaplakal i vegetarián. Přísloví Hlad je nejlepší kuchař získalo nový rozměr. Jídlo bylo fakt hnusné. Na snídani byla rýžová kaše,  jenž byla den ode dne řidší. Do toho si lidi mohli natrhat kotel bylin (zelené trávy), což jsem nedělal,  jelikož nejsem králík. Na oběd byla hlavně rýže, která byla doplněna zeleninovou omáčkou, každý den jinou, ale střídaly se jen některé druhy zeleniny - patata, dýně,  okurky, lusky, květák a hnusné výhonky. Jako dezert jsme měli sliz z rýže,  kukuřice, který se dal. Pít se dal jen "čaj", což byl odvar z trávy. Hnus. Párkrát jsem plakal,  nejen ostrými chili, ale že musím jíst takové blivajzy. Před jídlem se odříkávala pasáž,  kde byla věta "Na tomto jídle není nic hnusného". Bylo, šestý den jsem Food reflection odmítl odříkávat. Bylo mi blivno.

neděle 12. dubna 2015

Stopem do Malajsie

Z klastera Suan Mokh nas propustili 11.den. Vypuklo komunikační šílenství,  kdy se lidé,  co se postupně seznámili při porušování ticha, spolu bavili a vyměňovali si kontakty. Já se seznámil se Švýcarem Aaronem, kterého možná potkáme v Kuala Lumpur, velmi pěknou a stydlivou Němkou Sabrinou, Čecho-Kanaďanem Kryštofem,  Čechem Adamem a dalšími. Popovídali jsme si o svých plánech,  dali poslední snídani a pak už se naše pětice opět spojila, aby se posléze zase rozdělila kvůli stopu. Holky šly stopovat spolu a kluci spolu. Ještě jsme zkoukli net, zatímco holky stoply za 30 minut auto a ládovaly si to směr Malajsie.

I mě čekal první velký stop. Jelikož Thajci stopování neznají,  nechali jsme si od zaměstnankyně kláštera napsat na papír,  že nemáme peníze a potřebujeme svézt do Malajsie. Po 40 minutách, kdy jsme potkávali ostatní z kláštera jít na autobus, jsme chytili mini náklaďák, který nás vzal asi 230 km. Jel hrozně pomalu, ale řidiči byli velmi milí. Těsnili jsme se v kabině 4 a snažili se rukama nohama komunikovat, teda Dave mluvil, já to zatím vstřebával. Hoši nám koupili mražený kokos, dali ze svého cigarety a při výstupu vodu na cestu. Jeli domů za rodinou, jeden z nich měl doma 4 děti a byl to muslim.

Druhá zastávka byla benzinka, kde stavěli McDonald. Obrovské logo už stálo, takže to řidiče mátlo, že tam mekáč stojí a ono nic. Stáli jsme jak idioti u výjezdu z benzínky až nám nakonec zastavil pickup a vzal nás na korbu k městu Hat Yai. Cesta byla pozitivně šílená. Probírali jsme za šlehání větru Česko a co dalo světu. Pickup nás vezl přes 2 hodiny a pak nás předal policejní dodávce! Takže jsme se s policajtama vezli až na autobusové nádraží do Hat Yai. Mysleli jsme, že jedou na hranice, bohužel.  Byl to ale zážitek. Dodávka rozvážela policajty do služby a my tam seděli a vyjeveně hleděli.

Bohužel nás odvezli na autobusové nádraží a jelikož bylo 9 večer a zbývaly 3 hodiny do expirace víz, rozhodli jsme se vzít minibus za 100 bahtů. Ten nás vzal na nedaleké hranice. Tam jsme přešli a jeden voják nám zastavil auto, co nás hodilo do města. Je tu posun o 8 hodin, takže po jídle už bylo po půlnoci. To už jsme v klášteře 3 hodiny spali. Místo na spaní jsme na punk našli u vedlejší silnice a spalo se tam celkem dobře.  Ráno nás však vyrušila islamská modlitba.

Perly z kláštera: Část meditace, vždy denně od 17.hodin 7 dnů byla Love and Kindness spojena s Chanting. Zpívali spíše odříkávali buddhistické fráze a byla to aspoň jediná možnost, kdy promluvit. Lásky plnou meditaci vedl mnich z Ruska, z kterého vyzařovala strašně pozitivní energie. Jeho hodina nejen mě vždycky bavila. Naučil nás,  jak vysílat do světa pozitivní signály. U těchto hodin jsem se vždy dostal do pozitivní nálady a podařilo se mi uklidnit i mou neposednou mysl. Dokonce druhý den jsem se cítil, že létám. Pěkná představa.

Jsme v Malajsii, na ostrově Pinang. Trošku jsme podcenili přípravu a ocitli se na plážovém resortu.

sobota 11. dubna 2015

Na 10 dnů Budhistou

Vydržel jsem 10 dnů zavřený v klášteře a byl schopen 7 z nich se docela držet meditačního plánu, který byl skutečně velmi nabitý. Asi není možnost popisovat všechny dny, jelikož byly poněkud jednotvarné, avšak zažil jsem mnoho pocitů a docela i zážitků,  tak jsem se rozhodl je připisovat průběžně do svých pozdějších příspěvků jako Perly z kláštera.

Inu, kde začít? Meditace se zakládala na buddhistickém učení Dhamma, jehož základy jsme měli v repertoáru pouštěné z reproduktorů na CD, kde mluvil americký mnich někde na statku, takže jeho přednášky byly oživovány kohoutím kokrhaním či ruchem ulice. Těch přednášek bylo až moc, pripadalo mi to už, že se nám snaží vtlouct do hlavy jak je Dhamma skvělá a získat nové následovníky.

Nejvíce času nám zabrali meditace v sedu. Cvičili jsme dýchání,  učili se tomu, že dýchání a pohyby hrudníku či břicha je přírodní proces, který mi neovlivňujeme. Na základě toho bychom měli poznat svůj dech, zklidnit jej, pak zklidnit tělo a nasledně mysl. Pokud pochopíme dech, tělo i mysl a zklidníme jej natolik dobře,  můžeme dosáhnout nejvyšší blaženosti - Nibbany. Zjednodušeně řečeno, musíte pochopit dech tak, že budete vědět jaký bude váš poslední dech v době smrti. Až sem se mi fakt dospět nepodařilo. Nemohl jsem zklidnit svou mysl, myšlenky se mi honily hlavou natolik, že 7.den má hlava "vybuchla" a odmítla dál meditovat.

Samozrejmě nemůžu říci, že by mi meditace nic nedala. Naučil jsem se uklidnit dech i tělo,  párkrát se mi stalo, že i má mysl se uklidnila a cítil jsem se pak velmi odpočatě. Ovšem tolik meditace je hrozně moc a postupně hlava potřebovala odpočinek. Sedmý den se tak koncentrace zlomila. Poslední 3 dny jsem spíše jen u sedící meditace seděl a maloval si do písku.

Hodně mě bavila chodící meditace, kdy se tak hezky plouží a člověk postupně uklidní hlavu jak stále pochoduje. Tohle mi pomohlo se zklidnit mnohem více.  Po 8 dnech však ani ta nepomahála. A osmý den stejně pomalu nastávala anarchie.

10 dnů je strašně moc pro začátečníka. Myslím, že 7 dní stačí. Člověk je prostě tvor společenský a komunikaci potřebuje. Devátý den jsme měli volný čas na meditaci, nedrželi jsme se moc plánu a to jste měli vidět. Z kláštera se stal dětský tábor. Lidé se schovávali v zákoutí,  aby mohli spolu mluvit. Vytvořil se tam i milenecký pár,  který se schovával v trávě.  Zebra se zdejchla s 2 holkami a potoulně utekly do vesnice na jídlo a pivo. Já místo meditace jsem kecal s Nelou, Davem, další Češkou a Američanem v ukrytém altánku a za zvuků cvrčka dali cígo.

Desátý den probíhal podobně, odpoledne se šlo pracovat, kde jsme měli dovoleno mluvit. To neměli dovolit. Utvářely se skupiny, které spolu komunikovaly tak, ze to bylo k nezastavení. Ani zaměstnanci nebyli schopni zastavit zlomené ticho. Lidi přímo toužili mluvit. Bohužel až v 6 ráno druhého dne. Poslední večer někteří lidé říkali své zážitky. Některé byly zajímavé, jiné trapné.

Jsem rád, že jsem 10 denní retreat absolvoval. Byl to zážitek na celý život a můj nejdelší bobřík mlčení. Je toho ještě dost k napsání.  Pro dnešek stačilo.  Teď se dostat během jednoho dne do Malajsie, viza totiž dojdou právě dnes a 500 bahtu se mi platit samozřejmě nechce.