pátek 22. května 2015

Nuda v Kudat

Hurá, ledy se hnuly a konečně víme, kdy odplujeme. Nejzazší termín je naplánován dle Rasputina na nedělní poledne. Musí se ještě dodělat poslední úpravy. V pátek jsme absolvovali byrokratické kolečko k odbavení z Malajsie. Nejdříve se musí odbavit loď, následně lidi a třetí štace je oznámit na imigračním, že vše proběhlo a oni nám mohou dát razítko. Po odbavení bychom se neměli zdržovat v Kudatu ani na malajském území, ale prý se to tu moc neřeší. Dokud se nedostaneme do dalšího státu, beztak patříme stále pod Malajsii. Razítko však máme, a tak Rasputin už prostě musí vyjet.

Jsme se Zebrou rádi, že už se konečně Rasputin dokopal k opravě výfuku a vyčištění lodního šroubu. Osm dnů na jednom místě se stávalo stále nudnějšími. Kudat je malé, smradlavé město, kde se nachází jen jeden chrám a jinak tu nic k vidění není. Chodíte tak jen kolem obchodů, stejných restaurací, kterých jsme vyzkoušeli alespoň 6 a všechny jsou jak franšízy, vaří podobně, avšak aspoň chutně. Nasi goreng ayam alias fried rice with chicken (vařená rýže s kuřetem) je sice klasika, ale nejlepší. Jen chci tímto ujistit svou rodinu, že si dáváme jídlo dvakrát denně + snídaně na lodi. Dále je tu autobusová zastávka, kde už nás znají snad všichni řidiči, kteří zde operují, protože kolem zastávky chodíme do naší wifi kavárny, kde 5 hodin upíjíme jedno kafe.

Marina je vzdálena od města asi 2 km, takže do města i z města využíváme městskou hromadnou dopravu ala stopování aut. Zastavili jsme už tak 15 aut za celou dobu, co jsme tu. Někteří řidiči byli milí a mluvní, někteří se snažili, jiní zase nemluvili a pár jich také čekalo,že jim dáme nějaké ringit. Ovšem naše taktika rychle vystřelit z auta,poděkovat a odejít se nám osvědčuje. Malajci jsou však velmi hodní a o peníze si neříkají. Taxíci jsou tu samozřejmě taky a zastavují, jsou stejně vyčuraní jako jinde a stejně se k nim taky chováme. Posíláme je slušně pryč.

Jinak čas ubíhá pomalu a jsem rád, že už se zvedneme. V moři se už nekoupeme, protože se v našem kotvišti objevily čtyřhranky - žahavé medúzy, smrtelně nebezpečné. Umýváme se tak na záchodcích kousek od lodi patřících golfovému klubu. Jak jinak než hadičkou na zadek. Ale je to čistá voda, to stačí. Tím, že jsme denně nosili diesel a vodu, jsme se seznámili s mariňáky, co nás zvali na rybu, golfovými hráči, zaměstnanci resortu, kterým už chodíme brankou a ne kolem močůvky jako dřív.

A tak se hneme. Další zastávkou bude tolik Rasputinem opěvovaný ostrov Balabang, který patří ještě Malajsii. Následně se pojede na Balabag, co už je filipinský ostrov, ale tam se nebudeme dlouho zdržovat. Chceme jet co nejrychleji na Puerta Princesa. Nechť jsou nám bůh větrů Aiolos a bůh moří Poseidon nakloněni.

P.S. Zřejmě budeme bez signálu, takže váš oblíbený blog bude na chvíli mrtvý.

středa 20. května 2015

Nebe a peklo

V pondělí jsme odjeli na výlet na nejsevernější bod Bornea, tzv. Tip of Borneo. Rasputin nám tam doporučil resort Tampan de Aman, který znamená v jazyce kmene Rungus "Klidné a příjemné místo". Vede jej jeho kamarád z Austrálie Howard, kterého na severu znají všichni. Od Kudatu je Tip vzdálen asi 30 km, takže stop byl jasnou volbou. Vzal nás jeden místní, který toho moc nenamluvil, zato nás privezl až úplně k nejsevernějšímu výběžku. A tam jsme dostali se Zebrou přírodní standhalitidu - moře, nebe, zátoka, pláže...vše vypadalo jak z upravených fotek cestovních kanceláří. To se nedá opět popsat slovy. Jak bylo úžasné vnitrozemí, tak pobřeží s ním může nejen konkurovat, ale rovnou jej strčit do kapsy. Dostali jsme se do nebe. Museli jsme pak hledat Howardovo místo, restauraci Tip top, kde byla též recepce pro jeho resort Tampan, cestu k ní jsme tak vzali po bílém písku a poslouchali šustění moře.

Resort Tampan je vzdálen od pláže 6 km a Howard a jeho zaměstnanci vozí turisty z jeho restaurace pick-upem. Je to trochu voser, ale dá se to přežít. Po koupeli v průzračném moři jsme se svezli do resortu podívat se na naše ubytování. To je zasazené přímo v džungli, takže jsme jednu noc strávili v bambusovém pokoji, sprchovat se dalo pod hvězdami a na záchod se chodilo do kadiboudy, kde se "your business" zasypával pilinami a tím se používal i jako hnojivo. Za 43 ringitů (cca 280 korun) ta noc opravdu stála. V Evropě by tohle stálo 3krát tolik.

Den jsme si užili na pláži, negativně okomentovali západ slunce, dali prasácky hovězí hamburger (zde však západního stylu zatím nedosáhli), odhalili Čecha na první pohled, ač ze začátku dělal, že nám nerozumí. Užili si noc za zvuků džungle a ráno vyrazili zase zpět do hnusného Kudatu. Museli jsme si zaplatit odvoz,protože z Tip nejela žádná auta a stop by se nevyplatil. Pokud někdy pojedete na Borneo, určitě navštivte Howardovo místo. Také jsme se s ním seznámili, byl pilný jak včelka, pořád něco dělal - tu obsluhoval hosty, tam rozvážel, tu chystal zásoby. To by byl kapitán. Teda (Rasputina) zná a první, co nadhodil, bylo, jestli chlastá. Trochu nás to překvapilo,ale o jeho poznámce jsme se mohli nemile přesvědčit hned následující den.

S Rasputinem jsme měli sraz v Kudatu u hotelu Ria, který obýváme každý den kvůli wifi. Už nás tam znají a ví jaké kafe pijeme, stačí jen nadhodit a máme ho. Rasputin nás nemile překvapil, když řekl, že ve středu ještě nevyplujeme, s čímž jsme počítali. Stále chybí voda. Zapomněl jsem uvést, že když jsme byli v Tip, v Kudatu i v Tip hodně pršelo. Rasputin však nebyl na lodi, aby chytal vodu. Bohužel (mám podezření, že někde chlastal). Řekl nám, že musíme přinést ještě 120 litrů vody, než odjedeme!!! Přinesl 4 prázdné barely na doplnění. Fakt otroci. On mohl vzít aspoň 6litrový, má kýlu, ale unesl by jej. Dožírá mě stále více, že na vodu nedal ani ringit a stále upíjí ze zásob. To pak můžeme chodit pro vodu do nekonečna. Naštěstí jsme našli automat, takže 40 litrů vody nás vyšlo na 3,5 ringitu.

Na loď jsme dorazili před šestou a Rasputin nikde. Slíbil, že přijde v 18.hodin. V půl sedmé stále nikde nebyl,takže jsme naložili vody na člun, bahnem jsme člun dotáhli do vody a dojeli na loď, která byla zamčena. Čekali jsme. Rasputin se dobelhal až v půl osmé řádně navalen. Sotva vylezl na loď, zamotal si kraťase do lana a smál se jak kretén. Pak nastalo peklo - začal nám vyprávět, jak má hovno, jak ho všichni okradli a teď nemá nic. Mlel nám o tom, jak se seznámil se svou ženou a jak se milují. Blbka si jej brala ve 29. Zřejmě ji nikdo nechtěl, tak nepohrdla ani touto troskou.

Kapitán Ted alias Rasputin alias dědek je ale liný jak veš a nepustí korunu. Dokonce nám nedá ani na vodu, kde stojí litr 10 sentů. Jsem se ho ptal, jestli nemá nějaké drobné, řekl, že se podívá, ale seděl dál.

Nastává otázka, zda necouvnout a Rasputina neopustit. Ovšem jeho loď je plná našich zásob a už jsme do toho vrazili nemalou částku. Vyplout však potřebujeme nejpozději v pátek, musíme se odbavit na imigračním a ti jsou o víkendu zavření. Vyplout až v pondělí nedej bože v úterý by se časově nevyplatilo, na Filipínách potřebujeme být kolem 5. června.

pondělí 18. května 2015

Ponorka roste

Dny před vyplutím jsou stále stejné - ráno na palubě mě v 6 ráno vzbudí pařák od vychazejícího slunce. Následně musím přežít Rasputina, než se vzbudí Zebra, která má ještě stín. Připravím snídani šampiónů - ovesné vločky s kakaem (zde názvem Milo), cukrem a marmeládou a kafe ze sáčku. Po snídani vyslechnem hodinový monolog Rasputina (většinou nezajímavý) a pak zdrhnem s kanystrem do města Kudat, kde se poflakujem 5 hodin (jídlo, wifi,kafe, džus), nakoupíme vodu a diesel, stopneme místní, odnosíme se skřípěním zubů věci na loď, vyslechneme další monolog a jdeme spát zase na palubu za otravovaní komárů. V naší kajutě se spát nedá nejen kvůli švábům, ale také smradu z biolitu.

Rasputin je však, jak už jsem psal především na Facebooku, vychcaný jak čůrek do sněhu. Šel s námi třetí den do města. Chytli jsme stopa, ale on s námi nejel. Následně jsme jej potkali na zelném trhu, kde si kupoval pašováné cigarety z Filipín. Koupil jsem si taky karton, vyšel na 21 ringit (147 korun, no nekupto za takovou cenu, balíček v obchodě stojí 13 ringit), on si vzal rovnou dva a ještě přihodil, že před vyplutím si koupí ještě jeden. Aby přispěl na vodu, kterou taháme a on ji pije, to ho ani nenapadne! Odpojili jsme se od něj a šli zevlovat na wifi. On pak, jak řekl, šel shánět olej do motoru (ten nakonec stejně nekoupil), koupil si ale chlast, který, jak jsme další den zjistili, vypil na tajňáka, když jsme spali. Druhý den se vymlouval na to, že je ospalý a není mu moc dobře. Aby taky bylo po třech plechovkách 8% alkoholu, měl kocovinu, ožrala. My dva se taháme s dieselem a vodou, utracíme peníze a on si chlastá a hulí jak bezdomovec na hlaváku. Se Zebrou si kupujeme vodu i v PET lahvi, abychom šetřili vodu v barelech. Co naplat, Rasputin tu vodu upíjí a už sám říká, že 80 litrů stačit nebude. Jistě, když 30 litrů upije na kocovinu.

Se Zebrou však začínáme pomalu ale jistě vymýšlet plán jak jeho vychcanost zastavit. Našli jsme automat na vodu, kde stojí 1 litr 10 sentů, dalších 80 litrů vyjde tak na 8 ringitů (bude-li automat tolik vody mít). A tak jsme 4.den prostě vodu nedonesli, velké barely v obchodě beztak došly a hledat další obchod jsme odmítli. Kapitán byl trochu v šoku, když jsme vodu nenesli a po vysvětlení z automatem se taky moc netvářil, ale souhlasil. Voda je prostě důležitá a nemůžeme odjet bez zásob. Bohužel neprší, a tak ji musíme koupit. Bude to ale po našem.

Asi 40 km od Kudatu se nachází nejsevernější místo Bornea Tip of Borneo s krásnými plážemi a krajinou. Rozhodli jsme se, že si po nákupu zásob uděláme výlet. Jednu noc strávíme u Howarda v hostelu za 43 ringit. Je to celkem dost a dlouho velmi dlouho jsme uvažovali, jestli pustit chlupa. Nakonec však potřebujeme odpočinek od Rasputina a on nebezpečně zase naznačuje, co dochází. Je tak na čase trochu ubrat ponorku, která se zvyšuje exponenciálně. Naposledy mě zvedlo z kokpitu jeho poučování o tom, že nic nevím o pitném režimu. Musím se přiznat, že už jsem byl mírně nepříjemný.

Navštívili jsme také jeden večer souseda na lodi, Australana Grega, na jeho lodi. To byla loďka - vše moderní, uklizené, upravené, udržované, žádné krámy na vyhození. Návštěva se nesla v trochu trapném duchu, na Gregovi bylo vidět, že se těší, až Rasputin vypadne. A zřejmě ho nás bylo líto. Po právu.

P.S. V restauracích, které jsme v Kudatu už s kanystrem prošli všechny, sledují wrestlingové zápasy. Hodně mě též nadchly a při jídle je sleduji s místními pomalu s otevřenou pusou. Nejvíce fandím Američanovi Cenu. Jeho boj s Rusevem,kdy byli připoutáni řetězy, měl fakt grády.

sobota 16. května 2015

Život na lodi není párátko I

Hlášení z lodi: Kapitána Teda jsme přejmenovali na Rasputina, jelikož nám o něm obsáhle vyprávěl bezmála hodinu a jeho život jej fascinuje. Na jeho historkách a vyprávění cvičíme trpělivost a ústní svalstvo, abychom nezívali. Zebra už dvakrát při jeho monologu usnula, jeho to však neodradilo a upnul aspoň pozornost na mě. Tři noci jsme už museli přežít 2 až 3 hodinové monology, tu o jeho posadkách, jeho známých, životě v Austrálii a naposledy 35minutové vyprávění o zázračné masti Betadyn, která mu zachránila několikrát život. Zoufale se snažíme aspoň začít dialog či rozhovor, ale vždycky se rozkecá tak, že nemáme šanci.

Dalším problémem je, a to mě začíná čílit, jeho komplex brouka Pytlíka. Chápu, že má mnohaleté zkušenosti života na lodi, nicméně poučovat nás o věcech jako že nesmíme kotvit u skalnatých břehů nebo že ve tmě je vidět méně než za světla je už opravdu na přes držku. Korunu tomu nasadil, když se na lodi objevili švábi. Měl spoustu keců o tom, jak se tam objevili, ale učinit nějaké opatření, jak se jich zbavit, nenastalo. Jen večer zkontroloval, jestli nejsou v kajutě a tím to haslo. To, že se šváby mohou zahnízdit v tom jeho vetešnictví, ho nezajímá. Dle jeho vědomostí prostě odejdou. Jistě, zejména když nechává špinavé nádobí na lince. Štěstí, že můžeme spát na palubě, co už činíme třetí noc.

Už dvakrát jsme se vydali na nákup zásob. Musíme tak činit na etapy, koupit 80 litrů dieselu a 80 litrů vody. A tak 4 dny skejsnem ve městě Kudat, kde chcípl pes. Rasputin sice má spoustu známých v celém resortu, ale asi nikdo nemá auto, kterým bychom mohli veškeré zásoby nakoupit najednou. A tak každý den vyfasujem 20litrový kanystr a jdem s ním do města. Pak jak idioti zevlíme ve městě i s kanystrem po boku. Myslím, že celý Kudat už ví, jak dva běloši chodí s kanystrem a zřejmě zase nechápou, proč nekoupíme benzín hned, připadně proč ten benzín s sebou stále vláčíme.

Dny aspoň využíváme k tomu, že můžeme trávit čas mimo loď a Rasputinovo tlachání. Ve městě jsme zevlili, našli kavárnu s wifi zdarma a výborným jídlem  (restaurace jsme už vyzkoušeli 4). V obchodě, který nám Rasputin doporučil, jsme koupili vodu, bohužel mají pouze barely 9,5 litru! Nechápu. Dále nám Rasputin řekl, že domorodci neradi prodávají bílým benzin, a to více než 20 litrů,proto musíme jít na čtyřikrát. Dle mého je to ale kravina, nakupovali jsme už dvakrát na stejné benzince, evidentně si nás musí pamatovat, a nebyl problém. Myslím, že Rasputin se jen bojí, aby nás nevykopli z přístavu dřív,než koupíme zásoby, jelikož v marině kotví zadarmo u golfového hřiště. Prý je to normální, ale kdo ví, co nám neříká.

Jak ale odvézt 30 kilo zásob zpět na loď, je to necelé dva kilometry? Rasputin uvedl, že platí místním 2 ringity za odvoz. Prý mu kdosi říkal, že je v Sabah stop zakázán. Ani jsme si nevšimli. Placení jsme samozřejmě nehodlali akceptovat, zaklepu to, ale podařilo se nám stopnout už 2 auta,která nás zavezla 50 metrů od naší lodě. Do města jedem taky stopem, vždy nás někdo vezme. Možná tu budem za 3 dny mít více známých než Rasputin za 5 let.

Před využitím stopa jsme se rozhodli v obchodě požádat o půjčení vozíčku, kterým bychom náklad odvezli k lodi. Vyděšení zaměstnanci se bohužel přemluvit i přes Zebřino naléhání nenechali. Možná potřetí to zkusíme znovu. Ti s kanystrem už budou asi slavní. Karma mě však za špatné chování zřejmě potrestala. Při nesení plného kanystru kolem močůvky jsem sklouznul a dopadl přímo do ní. Nebyla hluboká, ale odřel jsem si koleno a palí to jak čert. Kraťase jsou už teď skutečně na vyhození a tričko za 20 bahtů z Bangkoku budu drsně prát, ale nedám ho!

Nicméně Rasputin řekne někdy i něco poučného. Dověděli jsme se, že rychlostní jednotka uzel se vypočítá jako námořní míle/hodina. Jedna námořní míle je 1852 metrů a je shodná s 1 minutou na poledníku. Pokud se měří na moři vzdálenost, vždy dle poledníķů, rovnobežky jsou užší, a tím pádem zkreslené. Až vyplujem, naše hlavní práce bude kormidlovat a starat se o kotvu. Během plachtění nás ale naučí, jak se to dělá. Takže dle něj bychom třeba do týdne mohli řídit loď s jeho pomocí sami. To bude ještě sranda.

P.S. Než odplujeme, máme za úkol se naučit veslovat na malé loďce. Inu zatím se točím jen dokola, a to tu nejsou proudy. Musím to dostat během 3 dnů do rukou, jinak při veslování na ostrovy můžu skončit kvůli proudům na širém moři...Jo a Rasputin stále neopravil ten výfuk,hovoří o jeho nutné opravě už 3 dny.

pátek 15. května 2015

Kocábka nenáramná

Určitě jste byli netrpělivý ohledně toho, kdy se dostaneme na loď. My byli netrpěliví též. Proto jsme se rozhodli vydat do Kudatu si prohlédnout loď a kapitána. Z ortopedické stanice nás Henan místo v 8 ráno vyzvedl v 1 odpoledne, naštěstí jsme měli snídani a kusy papíru, abychom se zabavili hrou Město, jméno. Henan a jeho žena nás vyhodili na výpadovce směr Kudat, rozloučili jsme se a čekali, že odjedou. Nestalo se tak, Henan nám naopak chtěl pomoci stopovat! Udělal více škody než užitku. Samozřejmě nám auta nezastovala, když viděli, že stojíme u auta s křenícím se Henanem. Zebra chytala rapla a bohužel mu nebyla schopna vysvětlit, že takhle nikdo nezastaví. Naštěstí nás zachránil jeden taxík, do kterého jsme nesedli, ale podařilo se nám ukořistit papír a když Henan poodešel, jít stopovat kousek dál od auta. A hle...zastavil nám Číňan, nasedli jsme do auta a rychle od už otravně pomáhajícího Henana pryč. Číňan nemluvil anglicky, takže jsme se oba mohli v autě vyspat. Vyhodil nás v Kudatu, tam jsme dali jídlo a domluvili sraz s Tedem v Marina golf resort na recepci v čase 18:15.Byli jsme zvědaví, Zebra si s ním psala s přestávkami deset let, ale nikdy jej neviděla. Pak přišlo setkání...

Ted se zjevil. Má 62 let, vypadá pohuble, opáleně a ošlehán větrem. Hned nám začal vyprávět o svém životě a...bohužel už nepřestal. Vzal nás na svou loď (popis níže) a neustále mlel. Na lodi pokračoval, dověděli jsme se (ve zkratce),že plachtil po státech už jako mladý a za komunismu se mu podařilo utéci do Anglie, odtamtud pak do Austrálie, kde dlouho žil a zde si koupil a zařídil svou loď se svou tehdejší přítelkyní. Loď  zařizovali 2,5 roku. Během pobytu získal australské občanství. Je z Těšínska,vystudoval ČVUT a občas dělá IT podporu lidem z resortu, kde kotví. Má manželku na Filipínách, která je o 30 let mladší. Teď je těhotná v 6 měsíci a Ted proto pluje za ní. Plachtí už téměř 20 let a vždycky si najde nějakou posádku na inzerát  (zejména aby mu "pomohla" s chodem lodi).  A co jsme vypozorovali - Ted se rád poslouchá, neustále mele a hubu nezavře, je vášnivým kuřákem a hlavně je liný jak veš. Vyprávěl nám o posádkách, které měl a dle nás posádku potřebuje jen proto, aby mu makala na lodi. Pořád mele o tom, jak je důležité spravit výfuk, za 3 týdny, co tam kotví, to ještě neudělal. Abych jej jen nehanil. Ted je jinak milý, ochotný, má zkušenosti s plachtěním a životem na lodi, takže jsme v dobrých rukách. Snaží se nám ve všem vyhovět a vše vysvětlí. Hodlá nás naučit plachtit, takže se na to těšíme. Sám říká, že je vodní typ a pevnina pro něj není. To já jsem typ pevninský, to mi stačilo poznat během jednoho večera.

Podezříváme jej také z toho, že nás využívá na dokoupení zásob. Samozřejmě, že jsme čekali, že na zásoby přispějeme,ale že je budem kupovat celé a ještě pro ně chodit, to jsme nečekali. Máme za úkol koupit 80 litrů dieselu a 80 litrů vody (protože neprší, musíme vodu pořídit). Do toho už nám přidává věci jako plyn do vařiče, 24 rolí toaletního papíru a následně jídlo (prý jen pro nás, on prý jí jen 2krát denně rýži a nudle, které na lodi jsou). Očekáváme, že nám na seznamu brzy přistanou kartony cigaret. Na nákup zásob máme 4 dny, takže to se budem tahat se 40 kg 2 km na loď a on bude vykuřovat. Uvádí, že má kolem spoustu známých, tak nechápeme, že s někým nedomluví auto a vše se veme najednou. Musíme zjistit,kolik jeho kocábka žere, jelikož se Zebrou nehodláme akceptovat, abychom mu kupovali zásoby benzinu, jestli se otočí vítr a budeme plachtit, takže se diesel vůbec nevyužije a on bude mít zdarma palivo na dlouhou dobu.

Pokud jde o loď, pak jde o malou kocábku, což by ani tak nevadilo, jen kdyby nebyla plná zbytečných krámů, kam se podíváš. Ted sice říkal, že je to jeho dům,kde má vše, ale s takovou bychom ho mohli přihlásit do té americké reality show Máte doma uklizeno?, kde se lidi nejsou schopni zbavit svých věcí. Říkal, že loď váží 12,5 tun,z čehož 4 tuny představují tyhle krámy. Ještě si z toho dělal prdel. Divíme se, že jeho žena s tím haraburdím neudělala krátký proces, ovšem ona se narodila jako křovák a zřejmě nemá takovou vyřídilku. Škoda, že tu není Dita, to bychom po 4 dnech odplouvali o 2 tuny lehčí. Ukázal nám naši kajutu na spaní,což je kumbálek, do něhož se ani nevlezu a molitany na spaní nevětral snad 20 let, co je na lodi. Vše je zatuchlé, smrdí a hnusné. Noc jsme nakonec strávili na palubě, neb dole se nedá spát. Přemýšlím o tom, že spát budu buď na palubě nebo na divoko na ostrovech, až budem plachtit.

Plánuji, že na ostrovech budu, po ranní kávě a jeho 5 cigaretách a jedné historce, kterou nám řekne už po několikáté, trávit celý den a v případě dobrého počasí i celou noc. Doufám, že on si bude dělat své věci na lodi, jak říká, a nechá nás samotné. Hrozí totiž, že jej vezmu s takovou jeho mačetou, pokud nebude chvíli ticho.

Tři týdny bychom s ním měli být. Loď je fajn, plán plavby taky, akorát osobnost kapitána poněkud pokulhává.

Photo by Zebra (naše loď je ta prostřední).

středa 13. května 2015

Festival sklizně

Namasaya Adam. Saya tingal di Praga. Malajsa inda. Saya suka tidur. Nejen malajsky jsem se naučil od Aliho, večer před spaním jsme dali "hru" Duch mince, což byla vlastně taková spiritualistická tabulka. Na papír se několikrát obkreslila mince a do kroužků se napsali písmena, čísla a Ano a Ne. Následně se mincí pohybovalo a ptalo na otázky. Nejdřív jsem do toho nechtěl jít, mám k těmto věcem respekt, ale nechal jsem se přemluvit. Naštěstí se to obešlo bez problémů (a to jsme hodinu předem sledovali horor Lesní duch).

Nastalo ráno, kdy jsme se museli bohužel s Alim už rozloučit. Vstávali jsme brzy, jelikož nás v 8 měl vyzvednout Henan, první člověk, co nás vezl stopem. Nerad jsem se s Alim loučil, je to skvělý člověk. Bylo mi líto, že jsme mu nedali nic na památku, a tak doufáme, že aspoň do té Prahy určitě přijede. Naposledy jsme zamávali a šli čekat k bráně obytného komplexu,kde Ali bydlí, jménem Beverly Hills. Čekání bylo šílené, místo v 8 přijel Henan v 10:15, úctyhodné zpoždění. Thajec by to nedokázal. My se Zebrou museli dát v místní vývařovně jídlo, jinak bychom umřeli hlady. Byl to nezvyk zase utrácet peníze, když jsme 3 dny neutratili ani ringit. U Henana doma jsme museli ještě čekat na jeho manželku Ditu. Čekání se protáhlo zase na další dvě hodiny, kdy jsme si Zebrou řekli, že normálně zdrhneme. A možná bychom to udělali, kdyby Henan neodjel pryč s našimi věcmi v kufru. Při čekání jsem zjistil, že jsem si u Aliho zapomněl nabíječku, tak má aspoň památku. Až ve 13:15 dorazila Dita. Se Zebrou jsme byli naprosto konsternovaní - když nepočítám cestu autem do jejich domu, tak jsme čekali více jak 4 hodiny!

Henan a Dita nás vzali do městečka Kaanatanam, kde se konal festival sklizně. Ten probíhá v celém Sabahu celý květen, v každém regionu jiný den a vrcholí vždy na konci měsíce. V městečku to žilo, všude plno stánků, aut a lidí a akci bych přirovnal k naší pouti či hodům na Moravě. Chvíli jsme se zasekli v obecním domě, kde probíhala Miss Sabah. Šestnáct vybraných dívek z regionů Sabahu oděných do typických šatů každého regionu soutěžilo o korunku. Lidé výskali, hučeli, smáli se a fotili. Holky na pódiu mluvily a já si vybíral favoritku. Henan a Dita fandili 10ce, já 6ce. 10 to nakonec vyhrála. Jelikož promenáda holek se hrozně táhla (jedna holka na pódiu chodila 5 minut!!), šli jsme do víru slavností. Ochutnali jsme místní rýžové víno a pálenku (hodně slabá, jeden panák slivovice by Malajce asi zabil), stali jsme se atrakcí pro všechny, lidi si s námi podávali ruce, vtipkovali, bavili se a smáli. Dokonce nás přemluvili, abychom si s nimi zatancovali "ptačí" tanec. A tak jsme se za zvuků bubnů pohupovali a přitom mávali rukama. Po tanci jsme vyzkoušeli místní speciality a dostali pivo zdarma. Sice se pilo, ale slina nepřicházela (naštěstí). Mezi jídlem jsem si i vyzkoušel bušit do "činelu" s dívčí "kapelou". My bušili a do toho místní krasavice se Zebrou rozjely tanec do kola. Vložil se do toho i Henan a pár místních. Jednoduše jsme to rozjeli.

Jak řekla Zebra, taxikáři a opilci jsou stejní všude na světě. Bohužel jsme se o tom přesvědčili i zde. Začali nás obtěžovat dva ožralí dědci,na které neplatili typické věty či posunky. Bohužel jsme je nemohli agresivně odpálkovat, takže jsme museli na chvíli utéci od stolu na záchod. Dědci naštěstí dali pak pokoj, ovšem jeden z nich mi málem vzal peníze, když jsem si kupoval džus. Byl však tak zpomalen, že neměl šanci. Já si z něj dělal srandu a bavil tím místní. I přes tento nedostatek jsme si místní zábavu dostatečně užili. Místní novináři si samozřejmě všimli mezinárodní návštěvy, takže muselo proběhnout i hromadné focení. Myslím, že na titulku to bude. Kolem nebyl žádný turista.

Večer nás Henan s Ditou pozvali na skvělou domácí večeři. Dita uvařila pro nás i brambory, protože všem tu říkáme, jak v Česku jíme více tuto zeleninu než rýži. Ochota nevídaná. Seznámili jsme se také s další částí rodiny, se zlomkem sestřenic a bratranců. Jeden z nich dělá průvodce na horu Kinabalu každý měsíc. Věděl mnoho zajímavých věcí, například že jméno Sabah znamená Země bez větru - tajfuny tu nejsou jako na Filipínách a vlastně ani mírné vánky jsme moc nezažily. Henan nás neustále přemlouvá, abychom ještě zůstali, ale v nejlepším se má přestat a my opravdu musíme do Kudatu za Tedem. Třešničkou byl náš nocleh. Henan nás vzal do svého druhého "domu", což je chiropraktická dvoupatrová ordinace, kterou zdědil po svém kamarádovi, co se odstěhoval do Kuala Lumpur. V baráku se ještě nacházejí pozůstatky - lehátka, certifikáty, telefony, model páteře, sošky budhů atd. Nemám moc rád taková opuštěná obydlí s nábytkem, přišlo mi děsivější, než rozpadlý prázdný barák na Monkey beach, kde jsme strávili 2 noci. Taky jsem se moc nevyspal. To mrtvé ticho mi na klidu nepřidalo. Dělal jsem trochu průzkum a dle mého vyšetřování (jsou tu ještě dokumenty, bloky, nerozbalené naplně do tiskáren apod.) ordinace fungovala maximálně půl roku. Kdo ví, co se stalo....

Vyrážíme konečně do Kudatu za Tedem. Konečně se dovíme jak vypadá nejen samostatná loď, ale i sám Ted. Už jsme psali, že Zebra jej ještě neviděla?

pondělí 11. května 2015

Když vás chytne líná

Někdy přijde den, kdy se člověk rozleží a nechce se mu nic dělat. Přesně to se stalo nám. V neděli jsme se váleli zase dlouho doma a Aliho přišel navštívit jeho kamarád, jehož jméno si nepamatuji, říkejme mu Swen. Opět jsme skoro nic nejedli a se Zebrou už jsme trpěli hlady. Nechápali jsme, že Ali nejí. Později jsme zjistili, že jí normálně jako každý Asiat každé 2 hodiny, ale teď si dal ozdravnou kúru, že nebude moc jíst. A my to zrovna schytali. Ali si dává různé výzvy, například jeden týden spal jen 1 hodinu denně. Naštěstí tento challenge absolvovat nemusíme.

Ali a Swen nás vzali na projížďku k pláži,kde se dá sledovat západ slunce, jež je nejkrásnější v celém Sabahu. Nejdřív jsme však navštívili podnik, kde prodávali kokosové pudingy. Swen se nás při hltavém pojídání kokosu zeptal, zda jsme obědvali. Když jsme mu oznámili nesměle, že ne, s vyděšeným výrazem nám objednal rýži s malými rybkami. Zhltnul jsem to jako bych 2 dny nejedl. Následně jsme se vydali na pláž, kde jsme čekali na nejhezčí západ slunce na Sabahu. Ten byl skutečně úžasný, slunce sice zapadlo celkem brzo a na obloze vytvářelo klasické barvy přes červenou do modré, ale po západu se na obloze objevily nádherné paprsky jak z obrázku. Nedá se to ani popsat, to se musí vidět. Ani foťák tohle nebyl schopen vyfotit. Večer se lenošilo a v kavalci brouzdalo na netu,dokud nepřišel black out celého Kota Kinabalu, kdy jsme se odebrali spát.

Druhý den už jsme chtěli odjet, jenže naše lenost se zvětšila a nechtělo se nám opustit dobré bydlo. Proto se Zebra nesměle zeptala Aliho, jestli můžeme ještě jednu noc zůstat,poněvadž dnes se vrací Aliho bratr. Ali neprotestoval. A tak jsem línou náladu využil aspoň k plánování Filipín a co vidět. Aktuálně na Filipínách řádí tajfun,tak doufám, že brzy skončí. Pak jsem vykydl u televize,od které mě musel vyhnat Ali. Jeli jsme na oběd a Ali nás pozval na skvělou místní specialitu - špagety s oříškovou omáčkou. Dlouho jsem si neužil tak vynikající jídlo, naposledy v Barmě v Changtan. Následně jsme vyzvedli Aliho bratra a opět vykydli u televize. Zítra už musíme fakt pryč.

Zebře se však ozvala paní, kterou jsme s jejím manželem potkali při našem prvním stopu (viz. příspěvek Ráj na Borneu) a pozvala nás na festival,který se zítra koná. Do Kudatu, kde kotví Ted s lodí, se tak ještě nedostaneme. Ovšem nechceme zase oxidovat u někoho dlouho. Ted se nabídl, že nás vezme lodí na ostrovy a toho chceme využít. Čím dříve tak odjedeme za ním,tím více bude času. Ale kdo by nevyužil pozvánku na festival, ochutnávku místních vín, nocleh zdarma.

Update: Ali a jeho bratr Abdula šli navštívit svou matku a nás Sharif pozval na skvělou večeři - ryba, chobotnice a hovězí rolky. Vzal nás do restaurace, kde obsluhovaly velmi rozverné a komunikativní děvčice. Zasmáli jsme se, tohle by měli zavést i u nás. Po večeři jsme opět bivakovali u televize a sledovali horor. Na návštěvu přišel soused od vedle, Sharifův bratranec Ali a zase nevíme, kdy pujdeme spát. Půlnoc odbila,vstáváme v 7, takže to vidíme zase na walking dead na festivalu. To je cena za to, že se necháme hostit. :)

neděle 10. května 2015

Unavený trek

Samozřejmě i druhou noc jsme šli spát pozdě, tentokrát ale za to mohl pitomý film XXX, který se točil v Praze a já se holt chtěl podívat. S Alim jsme dali pivo a posléze jsme i načali náboženskou debatu o křesťanství a islámu. Bohužel jsem nebyl tak vzdělán jako můj bývalý spolucestující David, takže jsem jen řekl svůj názor a něco, co jsem se dověděl od Davida. Ono filozofovat v angličtině taky nebylo úplně košer. Spát jsme šli ve 2 s tím, že vstáváme v 6 a Ali nás vzbudí. Plánem byl Summit trek v národním parku Kinabalu, který je 4km a dá se jít bez průvodce.

Aliho hyperaktivita a nedostatek spánku se projevila na tom, že zaspal a jediný, kdo čekal už od 5:30 byla Zebra. Ali vstal v 7 a vyjelo se až kolem osmé ranní. Nakoupily se buchty a snickersky, takže nebyla ani pořádná snídaně. Stačit musely banány a datle. Cestou Zebra opět usnula, někdy jí závidím její spánek, kdy se může pomalu vyspat kdykoliv a kdekoliv. Já se snažil udržovat bdělý, ale těsně před parkem jsem klimbal též. Nevyspaný a pořádně nenajezen jsme vyrazili.

Cesta se táhla stále nahoru, takže v určitou dobu jsem cítil,že se mi špatně dýchá, jakmile si tělo zvykalo na jinou nadmořskou výšku. Naštěstí to nebylo tak hrozné. Na treku byly vystaveny schody, takže celou dobu jsme vystupovali po schodech nahoru a schodiště bylo nekonečné. Ve 2km jsme narazili na skupinu z Hong Kongu, pro níž to byl poslední úsek a jakmile jeden dosáhl cíle, ostatní tleskali. Prostě opět asijská nátura. V Evropě by se tleskalo asi ve vyšší poloze. My však pokračovali. Džungle zhoustla a teplota začala klesat. Mlha opět zakryla údolí, takže výhled na okolí bohužel nedopadl dle našich představ. Ve 4km jsme se vyfotili a zajásali, že jsme schody ve zdraví zvládli. Trvalo to 2 hodiny a 40 minut s převýšením 900 metrů (z 1800 na 2740 m.n.m.). Cestou jsme potkali mnoho Asiatů, zejména Malajců. Ti nejsou zvyklí na túry i přesto že zde mají tolik možností. Vidět to bylo na tom, že jejich záchranou bylo užívání holí, které někteří používali tak, že je to spíše zdržovalo, než posunovalo, a to zejména při cestě dolů.

U cesty dolů jsem nasadil pekelné tempo, vždycky raději chodím rád dolů,než nahoru a snažím se zlomit rekord. Tentokrát moje nohy jely takovou rychlostí, že na rovině jsem musel běžet, protože jsem nemohl zastavit. Zdržovali mě jen Malajci, jenž užívali hůlky i na nejjednodušších schodech. Kdyby se spolehli na nohy, šli by rychleji. Cestou dolů mě od prvního kilometru provázela mlha, takže mi to připadalo, jak v Silent hill, jelikož jsem všechny předběhl a kolem bylo jen ticho a křivé stromy, žádné zvuky džungle. Dolů jsem sešel za hodinu a 8 minut. Ali to dal o 7 minut později a Zebra o dalších 15 minut. Velmi mě pomohly boty, které mě opět nezradily, ani když jsem měl párkrát namále a málem jsem uklouznul. Dostali jsme i certifikát,že jsme trek ušli v Národním parku.

Další zastávkou se staly horké prameny, abychom zrelaxovali unavené nohy. Při cestě postupně odpadnul adrenalin z treku a dostihla nás příšerná únava. Zebra samozřejmě dala šlofíka, zatímco Ali a já trpěli únavou. U horkých pramenů byl výstup ještě k vodopádu,Ali a Zebra šli,ale já se nemohl ani pohnout. Doslova jsem upadl na lavičku a čekal, až přijdou. Posléze jsme dali lázeň v outdoorových malých vanách,kde tekla horká a studená voda. Zebra nedbala zákazu odhalování v Malajsii,sundala kalhoty a lehla si do vany. Já jen relaxoval nohy,neměl jsem ručník ani plavky a nechtěl jsem být mokrý. Kolem byl i bazén pro místní se studenou vodou,kde Zebra dala trochu plavání. Kde vzala energii, nevím.

Aliho bolela noha a byl skutečně hodně vyčerpaný, takže uvažoval, že přespíme v hostelu u parku Kinabalu. Se Zebrou jsme se vyděsili, protože jsme neměli žádné věci, ani kartáček na zuby. Určitě bychom to nějak zvládli, ale chtěli jsme se druhý den pohnout někam dál. Nakonec se Ali rozhodl,že to zvládne a jeli jsme. Únava se u něj projevila z nedostatku spánku a jeho hyperaktivity. Bohužel v nemožný čas. Podmínka byla, že ho musíme bavit, aby neusnul. Tak jsme dali hodinou lekci malajštiny a následně jsme řešili prodeje ostrovů. Měli jsme příšerný hlad, takže nakonec to byl dnes Burger King, který nám přivezl Shariff. Inu, nejíme tu moc, děsí mě, že jsem se dostal už pod 80 kg.

Večer Ali hned odpadl a my si ještě vyprali. Kam nás zavedou naše kroky dále, nevíme.

Na vysvětlenou: Stále se ptáte, kdy vyplujeme a já říkám - nevím. Na Filipínách máme jen měsíc vizum, chceme odtamtud letět do Singapuru kolem 4.7., takže na Filipíny se musíme nejdříve dostat 4.6. Do té doby musíme zabít čas, ať už ve vnitrozemí Bornea,  nebo na ostrovech, kde Ted psal,že bychom před vyplutím je mohli navštívit jeho lodí. Proto pro ty, co se neustále ptají,kdy vyplujeme, tak pravděpodobně až kolem 20.5. Dovíte se včas.

pátek 8. května 2015

Ráj na Borneu

Únava se na nás začíná nebezpečně podepisovat. Dva měsíce na cestách při nedostatku spánku, nepravidelné stravě a neustálého přesouvání se projevuje na našem fyzickém i psychickém stavu. Musíme však vydržet, nejsme žádná párátka. Čech,s kterým plujeme na Filipíny,se jmenuje Ted a už nás čeká na lodi u města Kudat na Borneu. Nemusíme však spěchat.

Cigánský způsob cestování se mi docela zalíbil, takže po týdnu na Couchsurfingu a hostelu mi docela chyběl. Vykompenzoval jsem si jej na letišti. Dvě noci jsme strávili zde, první v Bangkoku a druhou v Kuala Lumpur. Umýval jsem se sprškou na zadek nad záchodovou mísou a zuby se čistily u umyvadla. Na letištích jsme strávili více než jeden den. Bohužel v Bangkoku jsme se zase vyznamenali. Byl jsem tak zažrán do toho, jak utratit poslední bahty, že jsem nepostřeh, kolik je hodin. Z amplionu se následně ozvalo jméno Hana Doaova a já si říkal, jak to zní česky.  Než jsem to stačil oznámit pomalu zrychlující Zebře, ozvalo se Adam Rjezek. Naštěstí na nás cestující nečekali, když jsme přiběhli, ještě se cpali do letadla.

V Kota Kinabalu jsme u letiště stopli týpka, který nás popovezl do centra a asi 15krát se nás ptal, kam jedeme a čím. Bylo to až neuvěřitelné, že nebyl schopen pochopit, co mu říkáme. Naštěstí cesta trvala jen 20 minut,jinak by ho Zebra zezadu praštila svýma mega botama. Vyhodil nás u taxíků a odjel. My zdrhli a šli se kochat azurovým mořem a ostrovy poblíž města. Rozhodli jsme se, že než pojedeme na jachtu, prozkoumáme trochu vnitrozemské Borneo. Je tu mnoho krásných parků, z nichž ten Národní,Kinabalu, je zapsán ve světovém dědictví UNESCO. Nachází se v něm hora Kinabalu vysoká 4 tisíce metrů. Výlez jsme však předem vzdali z důvodu nedostatku teplých věcí a financí (výstup stojí 500 ringitů = 3500 korun bez průvodce). Avšak v parku můžeme dát procházky. Pak jsme se rozhodli pro město Tauran, kde se nachází 9patrová čínská pagoda, ať si užiji i budovy.

Popošli jsme za město a během 12 minut chytili stopa - manželský pár s dítětem. Muž byl z Indie (běloch!) a žena z Malajsie. Vzali nás přímo k vchodu parku a byli skutečně velmi příjemní a hezky se s nimi povídalo. Jeli jsme přes 150 km a dlouhý úsek cesty patřil šíleným serpentinám skrz nádherné hory. Mlha se zvedala neuvěřitelnou rychlostí a za chvíli nebylo vidět na krok. U parku teplota klesla na 20 stupňů. Následně nás chytil déšť a museli jsme se nasoukat do teplého oblečení,jelikož jsme byli ve 2 tisících metrech a teplota klesla už na 14 stupňů. Bohužel v parku se nedalo kempovat a protože byla zima a mokro a náš stan je v podstatě větší moskytiéra, rozhodli jsme najít hostel. V místní restauraci jsme se najedli, dali kafe a při odchodu se s námi dal do řeči muslim Ali, který nám nabídl projížďku kolem s tím, že nám pomůže najít ubytování.

Ali cestoval se svým bratrancem Sharifem,který za ním přijel z Kota Kinabalu na výlet. Ali je šílenec do přírody a má rád zejména treking v džunglích, na což je Borneo stvořené. Vzal nás na vyhlídku,odkud jsme viděli nádherný pohled na majestátní horu Kinabalu v mlze. Inu příroda kolem je majestátní sama o sobě. Není zasažena moc člověkem a je skutečně okouzlující sledovat hory a kopce kolem i v autě. Když k tomu přidáte zapad a východ slunce, zážitek se zdvojnásobí. Vnitrozemské Borneo je fakt boží.

Ali chtěl zajet ještě do parku Kinabalu, i když už byla tma, a domluvit si túru. Tak jsme se Zebrou souhlasili, stejně jsme nikam nespěchali. Do parku jsme se dostali zadarmo (jinak se platí 15 rtn) díky Alimu, který vstup okecal. Autem jsme dojeli až k bráně, kde začíná trasa na horu Kinabalu. Ali se vyptal na vše a zjistil, že by se zadarmo dala jít část trasy 4 km bez průvodce. Ušetřili bychom hodně penízků. Ovšem Ali musí být se Sharifem a ten nechce jít. My bychom to vzali hned. Pak nás Ali pozval na trošku dražší večeři a pak jsme šli hledat ubytování. Bohužel vše bylo drahé, a tak Ali nás pozval do bytu svého bratra. Dle mého by to udělal i dříve, ale vracel se do Kota Kinabalu a my mu dříve při rozhovoru řekli, že chceme být blízko parku, dát krátkou túru a jet do Kodutu za Tedem na loď. Svolili jsme k přespání a jelo se.

Do bytu jeho bratra jsme dorazili asi před 1 ranní, ale spát se nešlo. Ali chtěl dát pivo, tak jsem se unaven obětoval, nakonec svolila i unavená Zebra. Popili jsme,pokecali a vymysleli plán. Na túru do Kinabalu parku půjdeme až další den,takže u Aliho strávíme 2 noci - minimálně. Druhý den nás Ali vzal na výlet do Cocrach parku, prošli jsme si konečně pravou džungli, nicméně trek byl poněkud krátký, takže moc jsme toho neviděli. Kochali jsme se také opět přírodními krásami kolem silnice,tedy až bez Zebry. Ta bohužel vše prospala a Ali tomu nemohl uvěřit a smál se. Na cestě zpět jsme potkali Aliho kamaráda Mika a vyrazili do nějaké vesnice na rýžové víno. Spát asi nepůjdeme, takže na túře v Kinabalu budem jak oživlé mrtvoly. Asiati prostě nepotřebují spát,nechápu.

Jinak navštívili jsme i barák Aliho rodičů, kde pozlacený Koran stál stejně jako můj byt. Dostal jsem záchvat, když jsem se Aliho zeptal, jestli žena v bytě je jeho sestra a on mi odpověděl, že to je služka. Inu, peníze holt mají. Samozřejmě nemusím snad ani uvádět, že Ali nám zaplatil oběd i vstup do parku. Muslimská štědrost nezná mezí.

úterý 5. května 2015

Bangkok počtvrté - v závodním stylu

Opustit Bangkok a nevidět nejvýznamnější chrám celého Thajska - Wat Phra Kaeo - by byl hřích. Úkol zněl jasně - zajít tam. Rozhodl jsem se proto obětovat 500 bahtů a jeho návštěvou se tak rozloučit nejen s Bangkokem, ale také s celým Thajskem. Vstup 500 bahtů jsem nakonec neplatil, chrám byl zdarma, takže tuším, že vstup se platí jen do Královského paláce, který stojí hned vedle. Anebo díky státnímu svátku byl prostě zadarmo (díky Karmo).

Chrám Smaragdového budhy byl vystaven v roce 1784 a smaragdový budha je umístěn v největší budově. Je jen 66 cm vysoký a je postaven na vysokém zlatém podstavci. Jeho historie je mnohem starší, do Thajska byl převezen až v 18. století z Laosu, kde byl 215 let. Před tím se údajně nacházel v 15.století v Kambodži a jeho historie sahá až do Indie, kde byl nalezen. Jiná historie říká, že jej nalezli blízko Chiang Mai, byl dovezen do Laosu a odtamtud jej Thajci ukradli prostřednictvím krále Rama I. Inu, ať je to jak chce, smaragdový budha je i Thajců nejposvátnější.

Chrám se skládá z několika budov. Mimo hlavní chrám je zde knihovna, zlatá stupa, další menší svatyně (bohužel zavřené) a dokonce se zde nachází i model kambodžského Angor Watu. Přece jen jsem jej viděl, akorát ne při východu slunce. Komplex je docela velký na pohled, ovšem budovy jsou naskládány blízko sebe, takže se tam člověk cítil trochu stísněně. Na vnitřních zdech jsem se pak kochal malbami z příběhů Ramajany. Pěkná návštěva, jsem rád, že jsem se nakonec dokopal a do chrámu poslední den dorazil.

Zebře se do chrámu nechtělo, a tak mě čekala v parku u přívozu u jiného chrámu Wat Pho. Tam jsme se měli sejít a pokračovat v dalším zářezu, navštívit čínskou čtvrť a dát si kachnu. Bohužel jsme se nemohli najít, já chodil sem a tam a psal Zebře, že se sejdeme u jiného přívozu. Šel jsem jí naproti, jenže ona jela lodí. Takže opět jsme se nesešli. Nakonec jsme se viděli na lodi asi po necelé hodině nahánění. Vyrazili jsme do čínské čtvrti na kachnu, kterou měly holky před několika dny. Bohužel restaurace byla kvůli svátku zavřena, tak jsme se spokojili s kachnou ve vývařovně. Bylo jí málo a stala dost.

Vrátili jsme se do hostelu pro věci opět přívozem. Měli jsme štěstí, protože se nám podařilo neplatit dvě cesty, průvodčí si nás nevšiml (ušetřeno 30 bahtů). Karma nám to spočítala, když jsme spletli zastávku a museli jít pak pěšky delší trasu. Vyzvedli jsme v hostelu krosny,nakoupili thajský čaj a vyrazili na letiště.

Cesta to byla zase adrenalinová, skoro jako v Amazing race. Úkol zněl jasně, dostat se do 22 hodin busem na zastávku nadzemky Phatayai a odtud expres na letiště. Na zastávku jely busy číslo 39 a 59. Já se sám sobě divil, protože jsem se ptal lidí na cestu! Na zastávce jsem se zeptal Thajce, co mi poradil směr. Byl tam pak ještě německý pár, který se stal naším imaginárním soupeřem. Bus nejel, taxikáři prudili, Němci znervozněli a když čas nemilosrdně běžel, museli jsme jednat. Chtěli jsme čekat dál, radili nám i průvodčí a Kambodžan na zastávce, ať vemem bus 59. Bohužel Němci nás vystresovali a skončili jsme v buse 47.

Ten jel na Siam,úplně mimo. Zkoumal jsem mapu, zjistil cestu a ptal se sedících lidí, ať nám řeknou, až bude Siam. Poradila nám jedna babka a na Siam oba soutěžní páry vystoupili. Adam se Zebrou šli ale blbě, Němci správně. Sakra. Nakonec jsme cestu našli a přidali do kroku,zbývalo 20 minut! Ze Siam jsme vzali nadzemku na Phatayai za 22 bahtů. Dvě stanice, nadzemka nejela. Ve 21:45 přijela a my se nacpali do vagonu. Ve 21:50 jsme byli na místě a spěchali koupit lístky. Expres jel totiž poslední ve 22:00. Koupili jsme lístky a jaké bylo naše překvapení,když Němci přišli jako druzí. Vyhráli jsme!

A tímto tedy úplně končí má první půlka cesty po jihovýchodní Asii. Sbohem Thajsko. Doufám, že Karma nám bude mile nakloněna i nadále, jelikož "Karma is the bitch". :)

pondělí 4. května 2015

První půlka za mnou

Přesně dnes jsou to 2 měsíce, co jsem nastoupil do letadla do Bangkoku a jal se cestovat. V tento den také odletěli Nela, Verča a David zpět do Prahy a nastává tak "nová" etapa se Zebrou. A nastane příhodně zase v Bangkoku. V něm jsme všichni od 2. května a každý jinde. Zatímco holky se ubytovaly u profláklé turistické Khao San, David šel na Couchsurfing k nadržené Thajce Mimi, já se rozhodl utříbit si myšlenky a plány sám  v hostelu, a tak jsem strávil 2 noci na palandě blízko metra Silom, kde se nachází i světoznámá "red light district" ulička Patpong (to jsem se dověděl až dnes). Bohužel finance jsou omezeny, takže na drink zde nemám. Příště.

Dny v Bangkoku byly především ve znamení nakupování na víkendovém trhu Chatuchak, který je skutečně obrovský a člověk zde nalezne vše za velmi levnou cenu. Holky si nakupovaly samy, David přišel později, takže jsem si trh procházel sám. Necelou hodinu jsem se jak socka přehraboval v tričkách, abych jich pak koupil 5 za cenu 100 bahtů. Vyrobeny byly od Hondurasu po Indii. Následně jsem nakoupil magnetky, další suvenýry a naposledy košili za 85 bahtů. Košile tu nicméně nemají hezké a hlavně nejsou často v mé velikosti. Asi v 16.hodin jsem se naposled rozloučil s Veru a Nelou,které zase nakupovaly neřízeně, a poté jsem potkal Davida. S ním jsem ještě procházel trh, potřeboval boty a brýle. Zážitek byl v 18. hodin,kdy se rozezvučela hudba a sirény a celý dav v Chatuchak se na minutu zastavil. Po minutě lidi "rozmrzli" a pokračovali. Super zážitek. Vydedukovali jsme, že minuta byla buď za oběti Nepálu nebo pravidelná hymna každou neděli v šest. Pak jsme dali s Davidem poslední kafe a cigáro a rozloučili se....

Inu, mnozí z vás už si všimli, že se změnily plány a místo Laosu a Kambodži se pojedu plavit na lodi do Filipín. Zebra se při svých cestách seznámila s Tedem, který se plaví po moři, a ten se jí ozval, že shání posádku. Zebra neváhala, já ze začátku trochu váhal. Přece jen jsem měl nějaký plán, zejména vidět Kambodžu. Nakonec jsem svolil a odplouváme z Kota Kinabalu, což je hlavní město malajské části na Borneu. Komplikace bude se tam dostat, protože ač doba pokročila, bohužel se nám přes telefon nedaří nakupovat letenky. Nebo je chyba na naší kartě Equa.

Dva měsíce utekly jak voda, ač někdy docela poklidná. Naučil jsem se být trochu více oprsklý a nenechat si vše líbit. Potkal jsem skvělé lidi, zažil úžasné věci a poznal jiné kultury a zvyky. Nastává tak druhá půlka, která bude na zážitky stejně tak bohatá jako první. Popravdě, Filipíny mě nikdy nelákaly, tak se nechám překvapit. Jak říká čínské přísloví - "Nejvíce štěstí přichází s nejmenším očekáváním".

sobota 2. května 2015

Jak běloši s Thajci vyběhli

Kdo neviděl chrám Wat Doi Suthep, ten nebyl v Chaing Mai, říkají místní. Tudíž i my nemohli být pozadu. Vstávali jsme u Som bohužel v 11, protože se šlo spát pozdě. Som a její kámoš spali jen 4 hodiny! Thajci fakt nespí. S Davidem jsme přemýšleli, jestli si půjčit kola, motorku nebo využít jiný způsob tak, abychom ušetřili čas i peníze. Jsem rád, že kola jsme nakonec zavrhli (viz dále). Rozhodli jsme se pro autobus, protože bylo už pozdě a bus (resp.minibus, ale nemožní Thajci označují za bus veškeré vozidlo, co veze více lidí než 4) stál jen 50 thb. Bus odjížděl od brány Chang Pan, takže jsme zase objevili při procházce  další chrámy a další zlaté hydry.

U zastávky busu nám naháněč řekl, že 50 thb je jen při minimu 10 lidí. Ok, rozhodli jsme se počkat a tím zažili nejvtipnější čekání na jízdu. Nejdříve se připojil 52letý Brit, co cestuje už 9 měsíců, se svou kamarádkou a byl na stejné vlně raději čekat, než jet za víc. Vtipkovali jsme nejen mezi sebou, ale i s Thajcem, co nám dával cenu 140 bahtů, že nikdo nepřijde. Bohužel narazil na špatné lidi. Já mu říkal, že  nemůžu dát tolik peněz, protože musím jíst a dostat se do Bangkoku. Říkal jsem mu, že chápu, že musí vydělat peníze, ale musí pochopit i nás, že máme nějaký rozpočet a ten musíme dodržet. Zoufalý Thajec to zkoušel dál a pak do něj začal hustit Brit, že platí za ženu a 300 thb je opravdu moc. Pak přišel jeden Číňan a Američan. Počet se zvýšil na 6, cena Thajce snížila na 100, neoblomnost turistů se nezměnila. Rozjeli jsme se a začali zastavovat kolemjdoucí turisty, ať s námi jedou na chrám. Ano, někteří byli zděšení a Thajec dvojnásob,protože jsme mu odháněli potenciální zákazníky. Prdel z nás měli i místní, kteří jako vždy nechápali, proč nechceme zaplatit o 50 víc. Myslím, že nikdy neslyšeli slovo princip. Po 40 minutách čekání nás zachránila skupina 5 mladých Američanů a Thajec nakonec ani nebyl nadšen, když zjistil, jaké škrty veze. Američanka se totiž snažila ještě ukecat cenu na 40 thb.

Než jsme vyjeli, šli jsme s Davidem i na záchod do místního trhu, který byl zatím zavřený. Tolik krys pohromadě jsem v životě neviděl. Byly tak tlusté, že nebyly ani rychlé. Hnus velebnosti. Švábi mi nevadí, přijde mi, že jsou to hezky malovaná zvířátka, nebo aspoň ti v Thajsku.

Cesta do chrámu byla šílená a byly to serpentiny jen do kopce. Na kole bych to nedal ani za den. Než cestu postavili, místní do chrámu chodili polní cestou až 5 hodin. Číňan, který jel s námi málem vrhnul. Chrám Wat Phra That Doi Suthep byl založen v roce 1381 králem Gue-Na a je to nejdůležitější buddhistický chrám v Chiang Mai. Vede k němu schodiště o 300 schodech,které hlídají 2 sochy Nag. Museli jsme zaplatit 30 thb, ale za tu cenu to stálo. Uvnitř chrámu vše září zlatem a nejznámější je socha zlatého Budhy, kterého jsem si vůbec nevšiml. Asi proto, že jsem zase obdivoval toho nefritového. Viděli jsme i modlící mnichy, kteří zpívali jednu píseň, co jsme zpívali i my v klášteře. Nicméně chrám byl trochu menší verzí obrovské Swedagog pagody v Barmě (říkal David, já ji bohužel kvůli resortu Changtan neviděl). Po hodinové prohlídce jsme vyrazili dolů. Řidička si velmi pohlídala, abychom byli všichni. Platilo se dalších 50 thb dolů a peníze se daly až na místě odjezdu. Brit nám vyprávěl, jak jel vlakem transibirskou trasu a dle něj je to "epic". Myslím, že nejsem na cestování ještě tolik starý. Naopak mladí Američani měli jen 20 let. Ucha, co se těší na to, až budou moci chlastat i v USA.

Večer jsme prošli opět noční trh, protože bylo na čase koupit nějaké suvenýry. Inu, horečka ani moc neproběhla, jelikož s Davidem jsme měli přesně vymyšleno, co koupit. Při smlouvání jsme se drželi co nejvíce dole, ale Thajci nedali! I přesto se nám podařilo dostat na minimální cenu díky smlouvání, ale šlo to ztěžka. Dle mého je to turisty, kteří prostě nesmlouvají. Koupil jsem si zápisník a říkal jedné smlouvající turistce, že jsem ho měl za míň, než dává prodavač cenu. Ta pipka ho koupila za víc. V Číně je nakupování a smlouvání mnohem více zabavné, hašteří se, směje, hádá...zde nuda šeď. Nakoupili jsme a jeli domů k Som. Přišli jsme bez problémů, ač nám Som říkala, že couchsurfisti se ztrácejí. Se nedivím,jsou to turisti. U Som nás čekalo překvapení,pozvala si další lidi. Šlo o 2 Němce (kluk a holka) kteří cestují už 2 roky. Zejména Němka byla totální kráva  (použil bych i silnější slovo, ale nemohu). Byla tak namyšlená, že se jí od huby prášilo. Opravovala nám s Davidem angličtinu a vysvětlovala, jak máme správně mluvit. Dorazila to tím, že nesnáší slovanské jazyky. Taktnost neznala. Dali jsme rum,ona nepila,protože ona je free cool a in. Děs. Týpek Greg byl fajn, je mi ho líto, že musí trávit čas s touto hydrou. Chlastali jsme se Som do 3 do rána, takže bylo jasné, že výlet do jeskyň nedáme.