Únava se na nás začíná nebezpečně podepisovat. Dva měsíce na cestách při nedostatku spánku, nepravidelné stravě a neustálého přesouvání se projevuje na našem fyzickém i psychickém stavu. Musíme však vydržet, nejsme žádná párátka. Čech,s kterým plujeme na Filipíny,se jmenuje Ted a už nás čeká na lodi u města Kudat na Borneu. Nemusíme však spěchat.

Cigánský způsob cestování se mi docela zalíbil, takže po týdnu na Couchsurfingu a hostelu mi docela chyběl. Vykompenzoval jsem si jej na letišti. Dvě noci jsme strávili zde, první v Bangkoku a druhou v Kuala Lumpur. Umýval jsem se sprškou na zadek nad záchodovou mísou a zuby se čistily u umyvadla. Na letištích jsme strávili více než jeden den. Bohužel v Bangkoku jsme se zase vyznamenali. Byl jsem tak zažrán do toho, jak utratit poslední bahty, že jsem nepostřeh, kolik je hodin. Z amplionu se následně ozvalo jméno Hana Doaova a já si říkal, jak to zní česky.  Než jsem to stačil oznámit pomalu zrychlující Zebře, ozvalo se Adam Rjezek. Naštěstí na nás cestující nečekali, když jsme přiběhli, ještě se cpali do letadla.

V Kota Kinabalu jsme u letiště stopli týpka, který nás popovezl do centra a asi 15krát se nás ptal, kam jedeme a čím. Bylo to až neuvěřitelné, že nebyl schopen pochopit, co mu říkáme. Naštěstí cesta trvala jen 20 minut,jinak by ho Zebra zezadu praštila svýma mega botama. Vyhodil nás u taxíků a odjel. My zdrhli a šli se kochat azurovým mořem a ostrovy poblíž města. Rozhodli jsme se, že než pojedeme na jachtu, prozkoumáme trochu vnitrozemské Borneo. Je tu mnoho krásných parků, z nichž ten Národní,Kinabalu, je zapsán ve světovém dědictví UNESCO. Nachází se v něm hora Kinabalu vysoká 4 tisíce metrů. Výlez jsme však předem vzdali z důvodu nedostatku teplých věcí a financí (výstup stojí 500 ringitů = 3500 korun bez průvodce). Avšak v parku můžeme dát procházky. Pak jsme se rozhodli pro město Tauran, kde se nachází 9patrová čínská pagoda, ať si užiji i budovy.

Popošli jsme za město a během 12 minut chytili stopa - manželský pár s dítětem. Muž byl z Indie (běloch!) a žena z Malajsie. Vzali nás přímo k vchodu parku a byli skutečně velmi příjemní a hezky se s nimi povídalo. Jeli jsme přes 150 km a dlouhý úsek cesty patřil šíleným serpentinám skrz nádherné hory. Mlha se zvedala neuvěřitelnou rychlostí a za chvíli nebylo vidět na krok. U parku teplota klesla na 20 stupňů. Následně nás chytil déšť a museli jsme se nasoukat do teplého oblečení,jelikož jsme byli ve 2 tisících metrech a teplota klesla už na 14 stupňů. Bohužel v parku se nedalo kempovat a protože byla zima a mokro a náš stan je v podstatě větší moskytiéra, rozhodli jsme najít hostel. V místní restauraci jsme se najedli, dali kafe a při odchodu se s námi dal do řeči muslim Ali, který nám nabídl projížďku kolem s tím, že nám pomůže najít ubytování.

Ali cestoval se svým bratrancem Sharifem,který za ním přijel z Kota Kinabalu na výlet. Ali je šílenec do přírody a má rád zejména treking v džunglích, na což je Borneo stvořené. Vzal nás na vyhlídku,odkud jsme viděli nádherný pohled na majestátní horu Kinabalu v mlze. Inu příroda kolem je majestátní sama o sobě. Není zasažena moc člověkem a je skutečně okouzlující sledovat hory a kopce kolem i v autě. Když k tomu přidáte zapad a východ slunce, zážitek se zdvojnásobí. Vnitrozemské Borneo je fakt boží.

Ali chtěl zajet ještě do parku Kinabalu, i když už byla tma, a domluvit si túru. Tak jsme se Zebrou souhlasili, stejně jsme nikam nespěchali. Do parku jsme se dostali zadarmo (jinak se platí 15 rtn) díky Alimu, který vstup okecal. Autem jsme dojeli až k bráně, kde začíná trasa na horu Kinabalu. Ali se vyptal na vše a zjistil, že by se zadarmo dala jít část trasy 4 km bez průvodce. Ušetřili bychom hodně penízků. Ovšem Ali musí být se Sharifem a ten nechce jít. My bychom to vzali hned. Pak nás Ali pozval na trošku dražší večeři a pak jsme šli hledat ubytování. Bohužel vše bylo drahé, a tak Ali nás pozval do bytu svého bratra. Dle mého by to udělal i dříve, ale vracel se do Kota Kinabalu a my mu dříve při rozhovoru řekli, že chceme být blízko parku, dát krátkou túru a jet do Kodutu za Tedem na loď. Svolili jsme k přespání a jelo se.

Do bytu jeho bratra jsme dorazili asi před 1 ranní, ale spát se nešlo. Ali chtěl dát pivo, tak jsem se unaven obětoval, nakonec svolila i unavená Zebra. Popili jsme,pokecali a vymysleli plán. Na túru do Kinabalu parku půjdeme až další den,takže u Aliho strávíme 2 noci - minimálně. Druhý den nás Ali vzal na výlet do Cocrach parku, prošli jsme si konečně pravou džungli, nicméně trek byl poněkud krátký, takže moc jsme toho neviděli. Kochali jsme se také opět přírodními krásami kolem silnice,tedy až bez Zebry. Ta bohužel vše prospala a Ali tomu nemohl uvěřit a smál se. Na cestě zpět jsme potkali Aliho kamaráda Mika a vyrazili do nějaké vesnice na rýžové víno. Spát asi nepůjdeme, takže na túře v Kinabalu budem jak oživlé mrtvoly. Asiati prostě nepotřebují spát,nechápu.

Jinak navštívili jsme i barák Aliho rodičů, kde pozlacený Koran stál stejně jako můj byt. Dostal jsem záchvat, když jsem se Aliho zeptal, jestli žena v bytě je jeho sestra a on mi odpověděl, že to je služka. Inu, peníze holt mají. Samozřejmě nemusím snad ani uvádět, že Ali nám zaplatil oběd i vstup do parku. Muslimská štědrost nezná mezí.