úterý 30. června 2015

Podél potoka vede cestička...

Očekával jsem po hrůzném treku bolest nohou, avšak včerejší masáž zřejmě pomohla. Ovšem Zebře se rozjela rýma, jejíž bacily chytla ode mne, a od rána jí nebylo dobře. To já už jsem se z virozy oklepal, zmizel i průjem. Sagada tak definitivně padla, a tak jsme se rozhodli si dnes dát lehký výšlap do vesnic Tam'an a Potion, které se nacházely blízko Banaue. I přes nepříznivý zdravotní stav se Zebra rozhodla na prochajdu vyrazit.

Už jsme si zvykli, že značení ke stezkám zde neexistuje, takže jsme cestu k první vesnici Tam'an hledali pouze dle jedné indicie "od bazénu Hotelu Banaue se dejte 240 schodů dolů a najdete vesnici". Baví mě to hledat, připadám si jak v té reality show Amazing race (jež je dle mého nejlepším reality počinem, co byl vymyšlen). Hotel jsme našli a od něj už jsme na 200 metrech uviděli 3 ukazatele k vsi. Neuvěřitelné. Než jsme do ní dorazili, navštívili jsme suvenyr shop, který vedl příjemný dědeček, tak jsme mu tam udělali tržbu. Koupil jsem si velkou strašidelnou masku za 200 pesos, teď zjistit, kam ji pověsit, asi na záchod. Tam'an se pak nacházel už jen po schodech dolů.

Ocitli jsme se na dvorku a nevěděli kudy dál. Jedinou výchozí cestu hlídal pes, který nás vyhnal. Z jednoho stavení vyšla paní, co nám poradila, že do Banaue se jde nahoru po schodech, ano, odtud jsme přišli. Pak nám tedy řekla, že musíme kolem psa a také nám nabízela, že nám ukáže kosti předků. Vesnice Tam'an je známá právě tím, že obyvatelé kosti předků balí do ručně vyšívaných dek a nechávají si je doma. Kde se však rozkládají těla, jsme se nedověděli. Žena chtěla za kosti v dece poplatek, takže jsme s díky odmítli. Vyrazili jsme ke psovi a dostali se na další dvorek. Tam nám jiná žena nabízela průvodcovské služby. Opět jsme odmítli, cestu jsme schopni najít sami. Samozřejmě jsme museli zase projít několika dvory, což Zebra zpruzená nemocí těžce nesla, jelikož jí nebavilo chodit lidem po pozemcích. Nakonec jsme se dostali zase na rýžové terasy a šli pěšinkou dál směrem k vesnici Potion, kterou jsme viděli v dáli.

Cestička se klikatila, chvíli sestupovala a dovedla nás k odpočívadlu u říčky. Zebře bylo blbě a rozhodovala se, jestli jít nebo se vrátit. Nakonec šla a dobře udělala. Narazili jsme na stezku, vedle níž tekl umělý potůček vedený z hor a provázel nás celou cestu. Šli jsme pěkně rovně kolem kopce a shlíželi dolů na krajinu, kde se vinula řeka kolem teras, kopců a vesnic. Vím, že to píšu pořád dokola, ale opět jsme se kochali výhledy. Procházeli jsme se asi 30 minut a pak potok skončil v rýžovém poli, stezka sice pokračovala, ale my slezli po strmých schodech dolů do vesnice Potion. A bez průvodce.

Vesnice Potion je známa svými valy, které ji v minulosti chránily před nájezdníky. Žádné valy jsme nenašli, jen jsme zase procházeli dvorky a civěli na nás místní a nechápali, kde jsme se tam vzali. Správnou cestu nám "ukazovali" psi. Když jsme odbočili špatně, vyštěkali nás. Cesta vedla do kopce, ale byla příjemná. Dostali jsme se na hlavní silnici, odkud jsme už vyrazili do Banaue. Procházeli jsme se s úsměvem, že jsme zvládli další "trek" bez průvodce, protože náš orientační smysl je bezkonkurenční. Spokojeně jsme se procházeli mezi obydlími a byli rádi, že nejsme ti turisti, co se holedbají, jak rádi poznávají kulturu a život lidí, ale přitom o tom ví ho*no.

Narazili jsme na jeden dům, kde se zrovna konala svatba a lidé zde stáli řadu na jídlo. Byli jsme též pozváni, ať si stoupneme, nicméně tentokrát jsme už nechtěli vypadat jak socky a s úsměvem a poděkováním jsme šli dál. Odměnili jsme se rýžovým tekutým dezertem za 5 pesos. Odpoledne už jsme jen relaxovali. Zebra se léčila, aby tu zpropadenou rýmu porazila.

Druhý den už jsme se jen odhlásili z hotelu, rodina na nás byla hrozně milá, dovolili nám zůstat na pokoji až do odjezdu busu, který jede v 19 hodin. My ale vyrazili na poslední pečivo do kavárny Na půli cesty a dokoupit poslední suvenýry. Večer už zase jen 9hodinová cesta do Manily, den v hlavním městě a následně odlet směr Singapur, bude to stát číslo 32 v mých statistikách navštívených zemí.

pondělí 29. června 2015

Do kopce, z kopce, křeč

Kolem Banaue se nachází spousta míst, kam se dá dojít pěšky, nebo se vydat dál pomocí jeepney či tricyklem. Vybrali jsme si Batad, kde se nachází rýžové terasy a dle všech místních jedny z nejkrásnějších. Inu, udělali jsme research na wikitravel, resp.odkazu na doporučující stránky nějakého idiota, kde se psalo "Túra je celkem jednoduchá, z Batad Saddle je to do vesnice 30 minut, odtud pak můžete navštívit vodopád cestou přes pole a cesta vyjde na 40 minut. Je dobře značena a zvládne ji každý." Tak mluvila idiotova stránka, pravda byla jinde.

Nejdříve jsme se snažili usmlouvat tricykla, co by nás odvezl na Batad Junction, odkud jsme chtěli jít na Batad Saddle pěšky. Našli jsme jednoho, do kterého jsme hustili argumenty, až jsme srazili cenu na 500 pesos a pak nás ubil on, že chce ještě 100 na jídlo a pití, když tam bude čekat celý den. Na to se nedalo bohužel nic namítat. Byl též vyděšen z toho, že to chceme dát už od Junction pěšky. My, z informací z internetu, jsme se jen usmívali jak měsíčci na hnoji a ujišťovali jsme jej, že máme rádi chůzi. Vzal nás tedy 12 km na Junction a tam nás vysadil se slovy, že nám dá číslo a dojede případně pro nás na Saddle. Říkali jsme, že to nebude třeba.

A trek začal. Na Saddle se jde do prudkého kopce asi 3 km. Žádná rovina, jdete stále nahoru. Ale to jsme zvládli. Na Saddle jsme čekali, že už uvidíme ty terasy, omyl. Byly vzdálené ještě 4 km přímo v Batadu. V dáli v kopcích už byly trochu vidět, ale museli jsme tentokrát sejít dolů - z ještě prudšího kopce. Převýšení v průměru 40 až 50 stupňů. Opět se jednalo o silnici, ta však nebyla dokončena a v průběhu cesty z kopce jsme přišli na staveniště a následně do džungle. Silnice prostě zmizela a pokračovali jsme třetím úsekem - cestičkou v kopcích. Ta byla celkem v pohodě, ač mířila stále dolů. Že jdeme správně, jelikož nikde žádné značení nebylo, nám prozradily ukazatele na hotely v Batadu hlásající jen 5 minut chůze. Asi po čtvrté zatáčce jsme vkročili do vesnice a konečně jsme se začali kochat krásnými terasami. Výhled byl skutečně famózní, vesnice byla vystavěna kolem rýžových teras, které vyplňovaly celé údolí, tvořily takový "amfiteátr". V dálce se už tyčily majestatní zalesněné hory. Bohužel si nás v Batadu odchytla "stráž", co po nás chtěla poplatek 50 pesos za kulturní dědictví. Nabízeli nám i průvodce k vodopádům, kterého jsme s díky odmítli. Měli jsme přece informace, že cesta je lehká. Začala tedy 4.etapa treku.

Samozřejmě žádné značky k vodopádu jsme nenašli, proto jsme se ptali procházejících místních, díky nimž jsme prošli kolem dvorků, přes hřeben kopce, až jsme se dostali k cestičce k terasám, vlezli na ni a došli na konec, kde už žádná stezka nevedla. Konečná. Zůstali jsme stát v rýžovém poli. Zachránila nás však skupina, která si vzala průvodce, a jejich průvodkyně na nás volala, ať sejdeme dolů a pak zase doleva. Inu pokračovali jsme a skupinu si nenápadně drželi chvíli za námi, chvíli před námi. Cestička rýžovým amfiteátrem utíkala příjemně, museli jsme i šplhat mezi jednotlivými částmi, kde tekla voda a hledat vyšlapanou cestu. Došli jsme k odpočívadlu na kopci, kde jsem já sešel z cesty šel rovně místo nahoru, a tím ztratil Zebru. Ta šla správně před skupinou nahoru, já pak skupinu našel a pokračoval těsně za ní. Nastala poslední, 5. etapa treku - od odpočívadla přišel prudký sešup po schodech k vodopádu asi 1 km. Schody byly tak vysoké, že se člověk bál, že sebou švihne (samozřejmě bez zábradlí). Už mě to štvalo, že se stále šlo a vodopád nikde. Nakonec těsně před cílem jsem se nasral, švihl batohem a odmítl dál jít. Nevěděl jsem ale, kde je Zebra, musel jsem jít dál. Vodopád byl samozřejmě 100 metrů za zákrutou. A stál za to. Burácející vodopád byl 70 metrů vysoký a kolem něj se rozprostíralo větší jezírko, kde jsme se konečně po urputné cestě osvěžili. Tohle totiž nebyla žádná "easy way", ale přirovnal bych ji ke středně těžkým trasám.

Hrůza nás tak čekala na cestu zpátky. Nejdříve vyjít šílené schody nahoru do kopce (jak jsme se v jezírku rychle umyli, tak jsme se stejně spotili), rekreační chůze s mírným výšlapem po kamenech po amfiteátru (svezla se mi jednou noha a skončila v bahně), pak přišel déšť, ale stihli jsme to do Batadu (čekáme až přejde v mastné restauraci), po dešti lesní stezkou na staveniště (vytvořil se zde potok, takže jsme skákali přes kaluže), projít staveniště (ze skal zde padaly kameny, co uvolnil déšť) a poslední úsek - prudký kopec po silnici nahoru do Saddle asi 2 km s převýšením 40 stupňů v průměru (má stehna už to vzdávala). Jakmile jsme vyšli na Saddle, čekal tam na nás řidič tricyklu (čekat měl dole na Junction). Nevadilo mi to, protože jsem dostal příšernou křeč do nohou a museli mně dávat masáž řidič s místní prodavačkou. To se mi nikdy nestalo. Nadával jsem v duchu na blbečka, co psal, jak je to easy. Pak jsem si později na Trip advisoru přečetl, že túra je fakt drsná. Řidič nás pak odvezl do Banaue za stejnou cenu, i když k Saddle to stojí víc. Snažil se z nás vymámit víc peněz, tak jsem mu dal 25 pesos, přece jen se o mne postaral. Zebra nechtěla pustit chlupa a držela se naší ceny.

Večer už jsem jen trpěl bolestí levé nohy. Pravá překvapivě nebolela, ale levá jak čert. I přesto však trek na Batad stál za to, člověk viděl, jak lidé žijí v souladu s přírodou v horách. Turismus však tuhle symbiózu bohužel začíná ničit. Četl jsem, že v Batadu ještě probíhá barter, ovšem turisti přináší do vesnice peníze a od barteru se tak upouští.

Jelikož jsme se zhuntovali, rozhodli jsme se odpískat Sagadu a raději dát nějakou lehčí procházku po okolí. Nohy bychom přeci jen po této hrůze měli nechat odpočinout.

sobota 27. června 2015

Dechberoucí terasy

Pobyt na Filipínách se blíží ke konci, využíváme dané vízum zařízené českou ambasádou do posledního dne. Bohužel se u mne objevily zdravotní problémy, takže zase se léčím z průjmu (tentokrát však je jeho průběh mnohem "klidnější" než minule). Těžko říct, z čeho přišel, protože jsem jedl to samé co Zebra a ta je v pořádku. Zřejmě kletba zrazeného taxikáře.

Na sever Luzonu, do města Banaue, kde se nacházejí slavné rýžové terasy v horách vytvořené kmenem Ifugo před 2 tisíci lety a považované za 8.div světa, jsme museli jet nočním autobusem z Manily. Konečně jsme tak navštívili toto "chaotické" město, nad kterým letadlo kroužilo, protože nemohlo hned přistát. Vyhlídku jsme tak měli krásnou přímo z okýnka aeroplánu. Město je to rozlehlé skládající se z malých domků namačkaných na sebe a čas od času z něj vyčnívají mrakodrapy. Z letiště jsme vzali autorizovaného taxíka, který však nezapnul taxametr. Viděl jsem však pohybující se čísla se 40, tak jsem myslel, že se pak bude cena násobit. Na okně bylo napsáno, že je testován a prošel a na letišti si napsali i jeho SPZ. Blbec jsem to bral v klidu (pověstná kontrolka však lehce svítila, ale já jí nedbal). A intuice měla pravdu! Taxík nás vyhodil u autobusu a chtěl 1330 pesos. A řidič stál, nehádal se, zřejmě to jen zkusil. Naštvaná Zebra mu mrštila 400 pesos a odešli jsme. Naštěstí to byl řidič, který to asi opravdu jen zkusil a nekřičel, či nás neblokoval a odjel. Měli jsme štěstí.

Před odjezdem jsme ještě prošli pár ulic Manily, a tak jsme našli žrádelnu s milou paní. Ulice jsou jinak velmi čisté, což jsem u Manily nečekal, a dali se s námi do řeči i malé děti, co si s námi dávali "high five". Wikitravel zase jednou neměla pravdu (s taxíky však nelhala). Autobus od Ohayami trans vyšel na 450 pesos a na internetu jsme byli varováni před šílenou klimatizací. Nejdříve to bylo v pohodě, ale po pár hodinách tam bylo jak v mrazáku. Naštěstí jsme si vzali teplé oblečení, i tak jsem klepal kosu. Do toho rýma ještě z Boholu, takže je možné, že mi je blbě z tohoto. Špatné načasování si rýmička vybrala.

Vesnice Banaue se nachází na severu Luzonu a domky jsou naskládány na kopcích, takže všude kolem je překrásný výhled do přírody s rýžovými terasami. Vyrazili jsme pešky na vyhlídku asi 5 km od centra. Výhled byl skutečně dechberoucí, že takové dílo dokázali vytvořit primitivní lidé. Jelikož už je období dešťů, rýže se zelená a i díky tomu jsme se mohli kochat magickou scenérií. Fotky vypadají úchvatně, ale tohle musí člověk vidět naživo. Chtěli jsme se projít i údolím, ale nikde nejsou značené stezky, které zde nabízí různé společnosti. Asi proto jsou tak předražené, protože by jim jinak turisti zdrhali na túry sami. Túry jsou však podobné jako jsme měli v Barmě - třeba na 3 dny s noclehem. Cena se však pohybuje jinde, chtějí 5000 pesos. Na Barmu v Kalaw to vyšlo na 1800 pesos. Prošli jsme tak jen město Banaue a v dáli alespoň zahlédli obydlí přistavěné mezi zelená políčka. Krása. Když jsme razili z vyhlídky dolů, ze srandy jsem zamával na jedoucí auto, ať nás sveze. Světe div se, zastavilo a my se na korbě svezli 4 km do města. Můj první náhodný stop.

Kolem Banaue se nachází ještě vesnice Batad, u níž jsou ještě hezčí terasy a dle ostatních i internetu jsou považovány za nejhezčí na světě. Jezdí se na ně dívat i Vietnamci, kteří mají též terasy ve své zemi, ale dle nich ne tak nádherné. Nicméně doprava je tam poněkud složitější, jeepney jezdí jen ráno do Batad junction (asi hodinu chůze od vesnice) a poslední odjíždí z tohoto místa (ne přímo ves Batad) v 9 ráno. Možnost je si najmout tricykla, který na vás počká, ale cena se pohybuje od 1000 pesos, což je fakt přemrštěné. Nakonec jsme vymysleli se nechat dovézt na to místo, odtud se vydat do okolí na terasy a vodopády a zpět jít po svých. Je to sice 12 km z Batad junction do Banaue + túry kolem, ale to bychom měli jako zkušení cestovatelé zvládnout. Trápí mě však můj zdravotní stav, který tuto možnost komplikuje.

Bydlíme v hotelu Querencia, kde mají internet pamatující dobu Marie Terezie. Spíme na trojlůžáku, Zebra si konečně užívá samostatného letiště. Hotel vede velice příjemná rodina, která nám ve všem vychází vstříc. A jsme přímo v centru, už jsme narazili na pekárnu, kde jsou trochu retardovaní, tak jsme ji nazvali Na půli cesty. Zase se stravujeme v žrádelnách jako jediní bílí. Vymyslel jsem tak teorii - turisti jsou jako švábi. Vidíme je při přesunech busem, letadlem apod., ale jakmile někam přijedeme a potloukáme se po městě, zmizí.

čtvrtek 25. června 2015

Poslední dny na Boholu

Poslední dva dny jsme se rozhodli strávit na pláži, mně stále trápila rýma, takže tentokrát jsem válení přijal. Prodloužili jsme si pobyt v kobce i skútra a vyjeli na Panglao ostrov, kde už jsme měli vyhlédnutou pláž z minula (tam, co nás Filipínci nakrmili). Na pláži nás rušila jen skupinka chlastajících chlápků, kvůli níž jsme se dlouho nezdrželi. Pak jsme po jídle hledali další plážovou destinaci, ale přišel déšť a my 2 hodiny čekali, až přestane. Pak už se slunce neobjevilo a my vyrazili na hostel.

Druhý den se opakoval stejný scénář, jen s tím rozdílem, že zataženo bylo už od rána. Navštívili jsme opět včelí farmu a tam se přihnal slejvák. Déšť pak trval celý den, našli jsme při mrholení Bikini beach, která až na bordel z moře byla ucházející, ale zklamaně jsme odjeli, protože počasí nám nepřálo. Období dešťů už řádí v plné síle. Byli jsme docela zklamaní, protože jsme měli poslední možnost se okoupat, jelikož teď už jedeme jen do hor. Třeba ještě něco přijde v Singapuru. Takže skútra jsme tak vrátili o něco dříve a dostalo jsme slevu z umslouvané ceny. Takže skútr na 2 dny vyšel z 800 pesos na 650. Musím je doporučit na Trip advisoru.

Poslední večeř, jak už to většinou bývá, patří nákupům. Objevil jsme na trhu conversky za 500 pesos (cca 280 korun), ovšem najít správnou velikost pro mne byl nadlidský úkol. Nejdříve jsem zkoušel 44 (na podrážce vyznačeno 10), které mi neseděly. Posléze jsem vyzkoušel tedy 46 (na botě 9,5) a ty už mi padly. Chtěl jsem boty usmlouvat na 400 pesos, ale chlapec byl neoblomný, svolil jen o 50 na 500. Ještě jsem koupil kraťase, ať v Singapuru vypadám jako člověk.

Má krosna též prodělala už třetí "čistku". Vyházel jsem poslední tričko, které jsem si vezl z Prahy, takže už mám jen věci z Bangkoku, pryč šel i polštář a sandále, které mi sloužily asi 8 let. Vyhodil jsem i opalovací krém s krémem po opalování. Beztak krosna váží 19 kg a nechápu, čím to je. Možná špinavé prádlo získá větší hmotnost než čisté.

Návštěva Tagbilaranu a tím i ostrova Bohol se blíží ke konci. Bohol je krásný ostrov, klidný a vše je tu takové pomalejší, ne chaotické. Na své si zde přijdou milovníci moře i vnitrozemí. Škoda, že jsme neviděli sever Boholu. Další destinací bude Banaue, přes Manilu.

úterý 23. června 2015

Za mimozemšťany

Větrák v naší zatuchlé komůrce způsobil, že jsem nachladl a začalo mě bolet v krku. Jelikož metody známé v Česku jako horký čaj s citronem a zázvorem zde není možno aplikovat, pak jsem musel improvizovat. Láduji se přírodním léčivem - česnekem a stopanginem od Zebry. Vydržel jsem přechody z klimatizovaných míst, chladné noci a nakonec mě udolá blbý větrák 14 dnů před návratem.

I druhý den jsme využili skútr, tentokrát jsme se vydali na sever od Tagbilaranu, do Corolly, blízko níž se nachází útulek nártounů filipínských (díky Terko), kteří se nachází jen na Filipínách. Jedná se o jednoduché primáty (nejde o opice). Jsou velmi teritoriální, na 1 hektaru žije většinou 1 až 2 nártouni, pokud do jejich území vejde jiný, snaží se ho vyhnat či zabít. Pokud se nártounovi nelíbí samička, může ji též zabít. Nicméně nártouni nemají rádi šokující situace, pokud jsou vystrašeni, mohou spáchat sebevraždu. V útulku jsme je tak museli pozorovat v tichosti a fotit bez blesku, ale tito primáti už byli zvyklí na lidi, takže si nás prohlíželi svýma velkýma očima nebo se prostě starali sami o sebe jakoby je nikdo nepozoroval. Jsou hodně malí a roztomilí, Spielberg se jimi nechal inspirovat pro svého ET mimozemšťana a Lucas pro mistra Yodu. Jedná se o noční živočichy, takže ve dne na stromě spí nebo odpočívají.

Cestou na nártouny jsme pokračovali ve zvykání si na jízdu na skútru za filipínského provozu. Podařilo se nám porušit pár předpisů. Zebra při vjíždění do protijedoucího pruhu využila přechod, neb netušila, kudy do silnice vjet. Já zase odbočil do ulice, kam byl zákaz odbočení, ale nebyla jiná možnost. Jet za plného provozu ve městě kolem tricyklů, motorek a aut je docela adrenalin. Naštěstí Filipínci jezdí pomalu, například v Indii bych si jízdu na skútru nelajzl. Využívám i klaksonu, protože když Asiati nevidí, aspoň slyší. Přednost v křižovatce spíše nedávají, člověk je musí právě klaksonem upozornit. Jednou nám vjel autobus přímo z vedlejší ulice do hlavní, i když neměl volno. To jsem se bál, že budem v něm, ale zvládli jsme to, nejezdíme rychle.

Udělali jsme si výlet i do městečka Loboc, kde též mají rozpadlou katedrálu a také "river cruise" a la projížďku lodí po řece s bufetem. Rozhodl jsem se pustit chlupa a vyjet si, zatímco Zebra na mě čekala. Jednalo se o typicky turistickou atrakci, uprostřed lodě byl bufet a kolem něj stoly, u kterých seděli turisti z Tajwanu či běloši se svými Filipínkami, případně dětmi. Nabral jsem si plný talíř jídla, plný talíř ovoce a začal jíst. Do toho nám hrála kapela. Cítil jsem se tam naprosto blbě, tohle nebylo pro mě. Opět jsem se však nechal přesvědčit doporučením od Wikitravel. Po jídle jsem vstal od stolu a šel se kochat plavbou na příď. Příroda kolem byla nádherná, lidé kolem to ani nevnímali. Ano, fotili jak zběsilí, ale beztak ani nevěděli co. Součástí bylo i pěvecké představení místních žen na břehu, které nám zahrály na ukulele. Hezky se to poslouchalo, dýško jsem nedal, pardon, bral jsem to jako součást celkové ceny. Na konci plavby jsme dojeli k jezu, který stál za to. Tajwanci s Číňany dali fotku za poplatek od číšníků, já si užíval přírody kolem. Cestou zpět číšník chodil kolem stolů s kasičkou a mě přešel, věděl, že nic nedám. Avšak abych nehanil, projížďka byla parádní, sledovat krajinu kolem, kde se palmy střídaly s ostatními stromy a do toho se uprostřed vinula klidná řeka, jsem si užíval. Člověk mohl postřehnout i pár chatek za stromy a samozřejmě všudypřítomné visící prádlo. Škoda že hrála ta hudba, tichá plavba by byla zajímavější. No a jídlo chutnalo královsky, přejedl jsem se samými dobrotami z Filipín. Dodatek - na přídi seděla turistka, co měla na tabletu nalepeno uživatelské jméno a heslo na western union. Pak ať se nediví, že je ty lidi okradou.

Z Loboc už jsme vyrazili ještě do Laoy, malé dědiny, kde nic není. Chtěli jsme cestou do Tagbilaranu ještě na chvíli vykydnout na pláži, ale všude se nacházely jen mangrovníkové porosty. Během večera v Tagbilaranu jsme se se Zebrou shodli, že se přemísťovat s krosnami nikam nechceme a raději budeme ještě 2 dny v Tagbilaranu a podnikneme spanilé jízdy, ať už na pláž či jinam, kde budeme relaxovat. Já se aspoň zbavím té rýmy, která se stále drží, a je to nepříjemné.

Z Boholu letíme 25. června do Manily, odkud se přesuneme nočním busem na sever do Banaue, místem s rýžovými terasami. Zde v horách strávíme 4 dny a pak, 1. července, letíme zase z Manily směr Singapur.

pondělí 22. června 2015

Spanilá jízda na skútru

Motorku jsme si chtěli půjčit už dávno, na Palawanu to nemělo smysl, na Cebu jsme byli líní něco hledat, v Carmen se nenacházela žádná půjčovna, až v Tagbilaranu jsme našli půjčovnu Richard Motor Rental, kde jsme si půjčili skútr Honda za 400 pesos/den. Oficiálně potřebovali 2 doklady totožnosti a řidičský průkaz, ovšem na Filipínách mi jej půjčili i na pas a Zebřin řidičák. Motorku jsme si vzali na 2 dny, první den jsme se rozhodli prozkoumat ostrov Panglao, který je jen přes most od Tagbilaranu.

Jízda na skútru byla skutečně zážitek. Nejdřív jsem se bál provozu, ale Filipínci jezdí docela pomalu a aut zde mnoho není, takže při opatrnosti se člověk nemusí bát. Dobré je však znát alespoň základy "barmanského" přecházení silnice, lépe odhadnete rychlost jedoucích prostředků. Helmy to jistí. :)  První zastávkou na Panglau byla jeskyně Hinagdanan. Jednalo se o podzemní malou jeskyni s jezírkem, kde se dalo koupat. Koupání jsme vzdali, protože chtěli 100 pesos. Průvodce nám dělal sympatický klučina, který nám poradil, jak udělat lepší fotky na mobilu. Také nám řekl, že jeskyně byla objevena v 16. století a až do 19.století se do ní jen slaňovalo. Dnes už jsou zde vystaveny schůdky. Na konci prohlídky jsme zdrhli, ale nakonec jsem pustil chlupa a dal mu 50 pesos za jeho ochotu. Asi se ze mne stává dobrodinec. Posléze jsme se vydali na Alona beach, profláklá pláž na Panglau. Taky to tak vypadalo, všude se nacházely mega resorty s bazénem a samozřejmě soukromou pláží, takže najít nějakou, kam bychom se usadili, byla docela dřina. Nakonec jsme našli jednu mezi skalami, kde jsme vykydli na chvíli. Já si zapomněl vzít plavky, takže jsem chytal na kameni bronz.

Po pár minutách se na pláž dostavila 8členná rodina a pozvala nás na oběd. Respektive nám přinesly jídlo ze svých zásob - chutné nudle se slaninou,sladké brambory, toasty, kuře a banány. Na pití litr koly. Byli jsme naprosto odvařeni, protože takovou pohostinnost jsme na Filipínách nečekali. Pokecali jsme se strýcem od rodiny. Ptal se nás na náboženství, počasí, jazyky i platy v ČR. Mezitím si jeho 5 synovců a 2 neteře užívali pobyt v moři a na pláži. Rozloučili jsme se a pokračovali na skútru na vyhlášenou včelí farmu.

Farma se opět stala turistickou atrakcí, nacházel se tam obchod, prohlídka a dokonce resort s bazénem. V obchodě však prodávali skvělé medové pochutiny a jak jinak než s ochutnávkou. Co myslíte? Vyzkoušeli jsme od nápojů přes med po medové sušenky vše a nacpali si břicha. Ovšem Zebra si nakoupila, tak to zase tak blbě nevypadalo. Nakonec jsme za 30 pesos zhlédli prohlídku pro první třídu o včelách. Aspoň jsem si poprvé v životě podržel rámeček se včelami.

Poslední štace se stala vesnice Baclayan, která už byla na Boholu blízko Tagbilaranu. V Baclayanu postavili slavnou katedrálu, ta však spadla po zemětřesení. Nic extra na ní nebylo, jen muzeum, ale návštěvu jsme odmítli. Místo toho jsme sedli na večeři do BBQ restaurace, kde Zebru ošidili při placení o 10 pesos, než si toho všimla, žádala peníze po mně. Možná si říkáte, že 10 pesos je prd, ale jsou to 2 kousky pečiva či malý džus. Skoro celá snídaně.

Z Baclayan už se skútrem přejelo do Tagbilaranu,kde jsem si užil dopravní zácpy a zaparkoval před pizzerkou za 25 pesos neomezeně. Ovšem příště musíme najít jiné parkovací místo. Říkám, snídaně.

neděle 21. června 2015

Smutné kopce

Mnoho turistů si vybere po cestování po Boholu jednodenní výlet dodávkou od cestovní kanceláře za 2000 pesos, kdy objedou celý ostrov, podívají se na památku 20 minut, naskočí a jedou dál. Rezek s Dvořákovou však nejsou žádní turisti, a proto vzali polorozpadlý autobus za 50 pesos do městečka Carmen, kde se nachází slavné Chocolate hills (hnědé kopečky pravidelného tvaru, kdy sami geologové neví, jak vznikly). Musíme si přece užít života s domorodci.

Do Carmen jsme přijeli společně s deštěm, který nás provázel celé dva dny, co jsme tam zůstali. Carmen je vesnice usazená v džungli. Hlavním centrem je autobusové nádraží, kolem kterého se nachází tržnice, spousta pekáren a obchodů a to je vše. Našli jsme žrádelnu s hrnci, jedinou, kde jsme dali výborný oběd i s polévkou a kávou. Čekali jsme, až trochu přejde déšť, ale mrholení vydrželo po celý den. Inu, rozhodli jsme se najít ubytování. Nejdříve jsme vyrazili na hostel, který jsem našel na booking, tam ale pán nechtěl slevit. Následně jsme nalezli zastrčený Carmen Inn, což byl velký barák a kolem probíhali stavební práce (zemětřesení poznamenalo celý ostrov, oprava z minula - proběhlo 15.srpna 2013). Dcera majitelů nám ukazala luxusní pokoj s vanou, u kterého jsem v duchu jásal a zaroveň si říkal, že ten mít nebudeme. Po vyslovení ceny, kterou ani nebudu říkat, jsme jej samozřejmě nevzali. Slečna nám nakonec ukázala nedodělaný kumbálek s 2 postelemi a nechutnou koupelnou společnou pro další obyvatele domu,o kterém prohodila, že se nám nebude líbit. Slečna však nevěděla, kde všude jsme spali, takže jsme brali všemi deseti. Byl za 500 pesos, ale Zebra to ukecala na 400 (ve smlouvání o ubytování a taxíků musím ještě zabrat, na trzích jsem však už drzý dost). Nepotřebovali jsme ani verandu, abychom měli výhled na zelené pole a kopce v dáli, stačilo jen vyjít ven. Společnost nám dělala psí rodina. Za slevu jsme však nedostali ani klíče, ani heslo na wifi.

Prošli jsme i vesnici, ale nenadchla nás natolik. Prolezli jsme rozmlácený kostel, ale nenašli žádného anděla, vyzkoušel jsem boty na trhu (jen za 380 pesos conversky), ale ani velikost 11 mi nebyla. Bota byla sice dlouhá dost, ale bohužel uzká. Holt na Filipínách je malé vše, horší než v Thajsku,i Barmě. Tady se nevlezu ani do té dodávky. Obešli jsme i vesnici kolem a viděli jejich nuzné příbytky zasazené do bezedné džungle. Někde visely i liány přímo nad silnicí.

I Chocolate hills jsme navštívili, ovšem tentokrát jsme věřili Wikitravel, ale ta měla naprosto mylné informace. Půjčit motorku se v Carmen nedalo, žádná společnost tu nebyla,pouze prodejci. Kopce byly dle ní vzdáleny 14 km, tak jsme vzali tricykl za 100 pesos, že to je slušná cena. Jeli jsme jen 5 km, takže jsme přeplatili s tím, že se platil vstup ještě 50 pesos. Mysleli jsme, že kolem kopců bude nějaký trek, že bychom se prošli (i přesto že mrholilo), jak psala wikitravel. Omyl, trek nebyl, jednalo se jen o vyhlídku, z které se dalo sledovat kopce v okolí. I přesto panoramata mě nadchly. Kopečky vyčnívaly docela smutně nad krajinou a opravdu vypadaly jak z čokolády. Zakaboněná obloha jejich smutnému vzhledu dodala ještě více na zřeteli. Některé z nich se trochu nahly nakřivo, poničilo je zemětřesení. Dle legendy o jejich vzniku žil obr, který se zamiloval do smrtelné ženy. Poté co zemřela, obr plakal a z jeho slz vznikly tyto kopce, které jsou připomínkou jeho smutku. Možná je na tom něco pravdy.

Zpět jsme se prošli, ušli jsme 4 km a kochali se krajinou,polemi, obydlími a mávali na vyjevené místní, kteří nechápali,kde se tam vzali 2 běloši. Procházka se povedla, objevili jsme i skryté samotné kopečky, kolem kterých se pásly krávy či rostla kukuřice. To turista nezažije.

Městečko Carmen však bylo rádo, že běloši je přišli navštívit. Neustále na nás pokřikovali, smáli se a snažili se nám vyhovět. Na oplátku jsme u nich nakoupili banány, manga, zmrzlinu,pečivo vodu, kafe, cigarety, hamburgery, deštník, šátek...bohužel ty boty mě mrzely.

Druhý den jsme opustili Carmen, i přesto že byli lidi hodně milí, jednalo se o strašný vidlákov, na Oslob to nemělo. Opět jsme stopli autobus v půlce silnice, aniž bychom museli na zastávku a vyrazili tentokrát za 60 pesos do "hlavního" města Boholu, Tagbilaranu.

sobota 20. června 2015

Cesta na Bohol

Podařilo se nám ráno vykopat tak, abychom se stihli přepravit na Bohol ve slušném čase a museli jsme do Cebu autobusem, následně lodí do Tubigon a z něj busem do Carmen. Nejdřív jsme však musel při check-out oznámit skutečnost, že jsem ztratil klíč. Naštěstí jsme platil jen 100 pesos, takže nic hrozného. Následně jsme stopli bus na silnici (to zbožňuji, člověk nemusí chodit na žádnou zastávku) až do Cebu, klimatizovaný i s wifi. V Cebu jsme nasedli do taxíku a za 68 peso nás odvezl do přístavu. Zde jsme museli koupit lístky a zhrozili jsme se fronty, co se utvořila u okýnka, kde byla jediná možnost dostat lístek do Tubigon.

Inu fronta mizela pomalu, protože Filipínci hrozně zdržovali. Mezitím jsem zjistil, že loď do Tubigon jede až v 19 hodin a bylo teprve 12. U okýnka se obava vyplnila. Možnost byla jet ještě do Tagbilaranu (hlavní město Boholu), ale ten jel ve 14 a cesta trvala 5 hodin, nebo jet v 5 ráno druhý den do Tubigon. Odmítli jsme všechny možnosti a hledal jsem jiné okýnko, kde by se dal lístek koupit. Nakonec mi jeden člověk poradil společnost naproti. A měl pravdu, loď však jela za 30 minut. Rychle jsme tedy běželi,koupili lístky a nacpali se do minibusu, co odvážel cestující na molo. Samozřejmě panika, loď měla 1 hodinu a půl zpoždění a ještě nás jednou přemísťovali minibusem. Jedličkárna. Nakonec jsme dojeli do Tubigon asi v 15:30.

Tubigon je zašlé město, které se zotavuje ze zemětřesení, které Bohol zasáhlo v roce 2008. Uprostřed města se tyčí McDonald's, který se stal moderní budovou vedle rozpadlého obchodního a kulturního centra. Dal se s námi do řeči podvodníček Domingo, kterého se nám nedařilo setřást. Prozradil nám, že do Carmen už nejede žádný bus, takže jsme museli najít hostel. Furt nám říkal, jak pracuje pro turistickou kancelář, ale nebyl nám schopen doporučit žádný hotel. Než jsme přišli, co je zač, prozradili jsme mu, že chceme projet Bohol na motorce. Nabízel nám svoji i sebe jako průvodce. Nakonec jsme sami našli hostel za 600 pesos, přitom nás sledoval až k recepci. Nechtěli jsme ho posílat neslušně do patřičných mezí, člověk nikdy neví, jaké má známé. Když konečně odešel se vzkazem recepční, ať nám dá jeho číslo, recepční nás varovala, že mu nemáme věřit. Jedni turisti se nachytali, vzali jeho služby a platili pak 2000 pesos.

Hostel byl za danou cenu velmi luxusní, sice mimo centrum, zato měl zahradu, verandu, velkou koupelnu se sprchovým koutem, televizi a pohodlné postele. Wifi však byla jen v baru naproti od hotelu. Ten jsme navštívil na kafe, kde jsme potkali i majitele. Jednalo se o Američana, co si vzal Filipínku, a s kterou teď provozuje tento hostel. Doporučil nám pár lokalit, co vidět na Boholu. Pak se rozmluvil, jak po zemětřesení dávali celý resort dohromady a už je unavený. Jednalo se o starého člověka, asi 60 let.

Na Boholu jsme se rozhodli strávit asi 8 dnů. Je to na tenhle ostrov moc, ale peníze už docházejí a improvizovat na Filipínách s dopravou není ekonomicky výhodné. Noční busy nejsou, silnice nejsou moc rozvinuté, takže kolikrát se musíte vracet stejnou cestou. Naštěstí Bohol nabízí dostatek lokalit, ale opět špatně ekonomicky dostupných. Další destinací bude Carmen.

středa 17. června 2015

Relaxace na jihu

Oslob je malá vesnička na jihu ostrova Cebu, jež je turisty navštěvována především díky atrakci velrybích žraloků asi 18 km od ní. Ubytovali jsme se v bambusové chatce, asi 2 km od centra Oslob, která se nacházela na dvoře staveniště. Co bychom ale chtěli za 110 korun/osobu na noc. Do centra jsme se dostávali moderními tricykly jako místní. Ve vesnici se nachází kostel z 19. století, který pamatuje dobu kolonialistů a vypadá jako kostelíky z jihu Španělska. U něj se ještě rozprostírala citadela, která však v roce 2005 utrpěl požár a zůstaly z ní jen základy. Jinak se v Oslobu nic nenachází, ale opět jako jediní cizinci jsme si jej zamilovali. Našli jsme hrncovny, kde se naučili nám dávat rýži k obědu, aniž bychom jim museli říkat. Dále si nás zapamatovali v pekárně, cukrárně, na trhu, v obchodech a u tricyklů. Prošli jsme ves křížem krážem, došli na vyhlídku, viděli jatka "filipino style" a všude narazili na milé lidi, z nichž někteří se s námi dali do řeči a vítali nás s úsměvem na Filipínách.

Samozřejmě jsme sjeli i na podívanou na žraloky. Bohužel se jedná o ohraničený úsek sítěmi kousek od břehu, kdy loďky naženou na konec a rybáři hází do vody potravu, aby žraloci připluli. Když pominu ale tento efekt, šnorchlování s velrybími žraloky byl opravdu zážitek. Jedná se o obrovské ryby, u jednoho byla jeho zadní ploutev větší než já. Asi třikrát se mi stalo, že jsem sledoval jednoho,jak se krmí a přitom jen kousek ode mne proplul další, aniž bych si ho všiml. Docela adrenalin, když kolem vás propluje 3metrový žralok. Jednou jsem byl mezi čtyřmi najednou, člověk pak neví, kam má plout. Zvířata jsou to mírumilovná, ale nesmíte se jich dotýkat, jinak by mohla být agresivní. Takže opatrnost byla na místě, jejich huba by mě spolkla rychle (ale asi by se zadusili i přesto, že jsem pohubl). Plavání trvalo asi 30 minut, naštěstí se tam nacházeli jen Asiati, kteří pištěli u lodi, takže já, Zebra a ještě jedna Polka Kinga, co se k nám přidala, jsme v klidu plavali dál a užívali si žraloků nejvíce bez kopání do lidí. Měli jsme štěstí, zjistili jsme později, že za pár hodin tam nebylo kvůli lodím k hnutí.

Po skončení jsme dali sprchu, mé kraťase asi z loďky nasály hnusnou vodu a začaly smrdět tak, že si na nich ustlala kočka jako na brloh, když jsem si je položil na lavičku k sprchám. Musel jsem ji vyhánět, nedala se. Po žralocích jsme vyrazili všichni 3 na vodopády Tanawan, které byly asi 7 km od žraloků. Jedna motorka nás chtěla vzít za 150 peso/osobu, jsem mu řekl, že to stojí max 50. Urazil se a odjel. Svezli jsme se jeepney za 8 pesos k cestě na vodopád, odkud to bylo asi 3 km. Odtamtud jezdí motorky, co vás svezou až k vstupu na vodopád (ano byl zpoplatněn 20 pesos). Byl čas, ne moc velké vedro, tak jsme se rozhodli jít pěšky a trochu se zase hýbat. Cesta vedla neustále do prudkého kopce, takže za odměnu jsme dostali výhled na záliv kolem. Vodopád se nacházel uprostřed kopců a první pohled byl docela zklamání. Z dálky jsme viděli jen velký čůrek, ovšem zblízka to byl pohled pro bohy. Voda pomalu tekla po členitých skalách porostlých mechem a končila v průzračném modrém jezírku, které přinášelo chladivé osvěžení. Člověk by tam mohl strávit celý den. Rušivé elementy byly jen skupiny Asiatů, kteří se fotili u každé větve. Po odpočinku jsme vyrazili zase pešky zpět na hlavní silnici, tentokrát z prudkého kopce. Do Oslobu jsme si stopli autobus, plusem je, že zde vám bus zástaví opravdu kdekoliv. V Oslobu jsme dali oběd a rozloučili se s Kingou. Ta se šla procházet městem, my šli na kafe. Objevili jsme obchod, kde nám zalili kafe za 10 pesos a studený nápoj za 7,5 pesos (normální cena je 20 pesos). Dlouhou dobu jsme mysleli, jestli se nespletli.

Bohužel jsem zjistil, že jsem ztratil klíče od naší chatky na dvorku. Dostali jsme se do ní přes okno, ale musím oznámit tuto situaci (i když by se dalo zdrhnout), mají moje údaje. Poslední večer jsme vyrazili na večeři zase do Oslobu a chtěli jsme stopnout tricykl. Jel kolem nás jen jeden, co přepravoval prázdné sklenice a naznačil, že nás nemůže vzít. Načež na něj zařval jeden místní a přikázal mu, ať nás vezme - zadarmo. Začíná se nám tu líbit, ale opět se přemisťujeme, tentokrát na ostrov Bohol situovaný na jihovýchod od Cebu.

pondělí 15. června 2015

Tak jde čas - Filipíny

Filipínci jsou lidé milí a připadám si tady trochu jako v Barmě, ovšem jejich mentalita je jiná. Zatímco v Barmě si lidi na turisty a cestovatele ještě zvykají, Filipínci už jsou v tomto ohledu o kousek dál. Moc si vás nevšímají a když už, snaží se vás alespoň pozdravit klasickým "hello" a následným "where are you from?". Ovšem pletou si nás s Američany, těch je tady hodně. Pokud jde o Filipínce, pak jejich život je práce, rodina a obchod. V každé minivesnici najdete vždycky školu, protože dětí je všude plno, a obchody, které prodávají jedno a to samé. Například v Balabac mělo každé stavení obchod, v takové p*deli jsme nechápali,že se tam uživí.

Americký vliv je zde hodně znát, především v národním sportu. Všude, v každé malé vesnici, je basketbalové hřiště a když ne, tak minimálně tyč s železným kruhem. Basketbal se hraje všude a neustále. Není problém najít na tržišti basketbalové boty a nejvíce prodávány jsou dresy a sportovní kraťase. Zajímavé je však, že zrovna basketbal se stal národním sportem. S výškou Filipinců o průměru 170 cm je to hodně překvapující. Ohledně oblečení milují Filipínci také "second handy". Například v Puerto Princesa jsme našli mnoho obchodů s použitým a docela dost jetým zbožím - špinavé, děravé, flekaté. Ale zato hodně levné. Oblečení na trhu moc není, spíše jsou trhy plné jídla a všemožných druhů rýže.

Pokud jde o jídlo, rýže je samozřejmě základ. Slyšeli jsme od jedné Filipínky, že bez rýže by Filipínci nemohli žít. Je to vidět, tolik druhů rýže jsem neviděl v celé Asii, co se prodává. Z masa je nejoblíbenější pokrm vepřové, dále ryby a velmi málo kuřecí. To nabízejí vesměs jen s kostmi. Zato u vepřového si můžete vybrat od bůčku po játra a celého pašíka často udí přímo na ulici a porcují maso na deka. Pochutiny ze zabijačky jako máme v Česku tady však nenajdete. Z Ameriky zde určitě přišlo i pečivo. V každé dědině je minimálně jedna pekárna nabízející chutné pečivo za levnou cenu. Snídaně je tak pro nás rychle vyřešena. Pokud jde o restaurace, ty jsou zde jen pro turisty. Místní jí v "hrncovnách", na ulici postaví několik hrnců, vy si vyberete jídlo a dostanete malou porci na malý talířek. Když jsem si takhle objednal více jídla plus rýži, dostal jsem velký talíř s rýží a dva malé talířky s jídlem. Jestli se jim to chce mít, proč ne. Jídlo je levné a za 100 pesos se najíte dosyta. Voda je k jídlu zdarma. Bohužel je zde málo zeleniny, čerstvý salát například neseženete. Maximálně okurku.

Pokud jde o pití, pak takové pivo vyjde asi stejně jak v Čechách. Pije se tu Red horse (7%) či Pilsen, který ale chutná jak voda. Jinak tu není nic. Sehnat se dá levně i ovocný shake, který vyjde levněji než v Thajsku a chutná stejně a Filipínci do toho dávají více ovoce a méně ledu. Z ovoce se zde nejvíce prodávají manga, kokosy, ananasy a banány.

Jak Thajky si rády berou bělochy, pak Filipínky je mohou strčit do kapsy. Potkali jsme mnoho takových párů a nejen staré muže, ale i mladé. Filipínky mají výhodu, že umí lépe anglicky. Hodně chlapů si tak raději hledá ženy z Filipín než Thajska. A Filipínky jsou, myslím, hezčí. Zahlédli  jsme dokonce i opačný pár, ale to je rarita. Nepředpokládám, že by Američanky nebo Evropanky toužily po drobných Filipíncích. Ovšem pokud jde o postavu, jsou lidé z Filipín jak drobní, tak i tlustší. Vliv na to má zřejmě strava díky vepřovému masu a pečivu. Jinak jsou obě pohlaví velmi pracovité, furt něco dělají. A ženy perou...neustále. Prádlo visí všude. Muži zase ve vedru nosí vykasaná trika a ochlazují si pupky.

Na konec nesmím zapomenout na kohoutí zápasy, nad kterými by spílali ochránci zvířat. Kohouti tu pěstují v klecích nebo volně přivázané na provázku k noze. Každé stavení má kohouta a kdo nemá, je out. Zápasy jsou ve velkém vysílány v televizi a boj trvá obvykle pár minut, kdy se kohouti do sebe pustí a ten silnější toho slabšího udolá tak, že slabší padne jak mrtvola a nehne se. Ale i na vesnicích se vedou bitvy. Viděli jsme kluky jak proti sobě pouštěli kohouty, ale těm se moc nechtělo. Ještě je hoši musí dost vycvičit.

neděle 14. června 2015

Filipínské přesuny

Z Puerto Princesa jsme odletěli na ostrov Cebu, kde se nachází druhé největší město Filipín, jednoduše Cebu. Na letišti nás čekalo nemilé překvapení, od 1.6.2015 si filipinská vláda účtuje poplatek za "návštěvu" terminálu. Pokud letíte domácí let, pak musíte doplatit 200 pesos, za mezinárodní 700 pesos. Se Zebrou jsme byli úplně rozhození a hlavně nas*aní. Tahle volovina snad není nikde na světě. Bohužel se nedalo nijak platbu obejít, takže 200 pesos zmizelo z peněženky rychle. Let se alespoň nezpozdil a doletěli jsme o 40 minut dřív (vyletěli jsme také o 20 minut dříve). Cebu airlines během letu vyhlašují soutěž, kdo první ukáže věc, co letušky vyhlásí, výherce získá deku. Než jsme stačili zareagovat, soutěž skončila. Příště budeme připraveni.

Cebu je velké město a letiště je vzdáleno asi 14 km od centra v městečku Lupa-Lupa. Vzít jsme museli taxíka, jelikož mhd formou jeepney není tak efektivní. Museli bychom 3krát přesedat a na informacích nás upozornili, že by nás nemuseli vzít kvůli našim krosnám. Jak já se těším, až se jich zbavím. Nakonec taxi vyšel na 250 pesos, což je slušná cena. Hostel, co jsme vybrali, byl plný, takže jsme šli hledat další. Nakonec jsme tak dlouho nebloudili, našli jsme za 650 pesos kousek od vybraného. Už pomalu ztrácím sílu na chození po městě a vybírání hostelů, raději jej objednám po netu (a cena vyjde pomalu stejně). Kousek od hostelu se zrovna nově otevíral obchod 7/11 (nejlepší obchod pod sluncem), kde měli jídlo zdarma, takže pochopitelně jsme neodolali a nacpali se. Před tím jsme si dali i pizzu na filipínský způsob. Ušla.

Ve městě toho není moc k vidění, ovšem já si zase užíval toho městského ruchu, všude auta, jeepney různých barev a čísel, kdy člověk nevěděl, kam jedou. Do toho chaos ve formě lidí kolem spěchajících tam, kam potřebují. Hlasitá hudba z hospod, vůně benzinu mísícího se se smaženými jídly z hrncoven. Město však musí nabídnout více, Cebu to ovšem nemá. Navštívili jsme sice pomník kulturního dědictví, kde byly vymodelovány sochy na základě důležitých událostí či polorozpadlý nejstarší dům v Cebu, to ovšem nestačilo na to, abychom se zde zdržovali déle. Druhý den jsme tak vyjeli na jih, do "okresu" Oslob, kde se dají pozorovat velrybí žraloci.

Vykopali jsme se z hostelu asi po 12.hodině, už bychom měli začít jezdit nejlépe brzy ráno, abychom netrávili den jen v buse, ale jsme líní. Autobusové nádraží jsme zase obešli, protože mapa ukazovala nádraží jako čtverec bez vchodu. Unaven jsem se zeptal jednoho policisty, který mi řekl, že jdu správně, zbývá 15 metrů. Omg! Na nádraží se nás ptalo asi 6 lidí, kam jedeme a nebyli nám schopni pomalu poradit. Jeden bus odjížděl a volal na Zebru, že do Oslobu za 300 pesos. Zebra mu málem ukázala prostředníček. Cesta stojí 150 pesos a nakonec jsme se po několika peripetiích, kdy samotní prodavači nevěděli, odkud bus jede, dostali do správného busu. Tam jsme oznámili, že chceme vystoupit v Legundun, 1 km od Oslobu, kde jsme měli objednánu chatku za 700 pesos na 3 dny. Nekupto. Průvodčí v buse si zamiloval mou mapu, tak jsem mu ji věnoval, potřeba už stejně nebude.

Autobus nás vysadil na krajnici před hostelem, máme bambusovou chatku na dvoře před silnicí, kde se budou stavit zřejmě další chajdy, jelikož jsme na polostaveništi. Je trochu slyšet hluk z ulice, ale dá se to přežít. Jinak kolem chcípl pes a moře je přes ulici. Očekávám, že zítra bude budíček ve formě zatloukání hřebíků kladivy.

pátek 12. června 2015

El Nido - fotky

Opět v Puerto Princesa, opět v našem hostelu, kde už nás znají a pokoj máme zase stejný. Zítra odlétáme na ostrov Cebu, kde bychom měli strávit společně s ostrovem Bohol asi 10 dní. Zatím se můžete pokochat fotkami z El Nida, jelikož internet fakčí.

čtvrtek 11. června 2015

Jako ryba v akváriu

Z Puerto Princesa jsme se vydali na sever Palawanu, do oblasti El Nido, kde se nachází spousta ostrovů a je sídlem mnoha ekosystémů, například 8 druhů lesů či fauna a flóra žijící pouze na tomto místě. Jeli jsme sem opět dodávkou, která nás odchytla přímo v tricyklu, kterým jsme jeli na nádraží. Řidič nám dal cenu 400 pesos (platí se 500 i více) a řekl nám, ať to neříkáme spolucestujícím (v oblasti levných cen se na nás může spolehnout). Cesta trvala asi 5 hodin a už při ní jsme se kochali krásnou krajinou kolem. Také dvakrát pršelo, dešťová sezona se začíná hlásit o slovo.

Krajina El Nida nás nadchla, město je přilepeno k majestátním horám a jeho centrum ústí do zálivu, odkud jde vidět na hornaté ostrovy. Samostatná vesnice El Nido nás však znechutila, stala se turistickou, kolem jsou jen hostely a cestovní kanceláře. Podařilo se nám najít i hrnco-žrádelny, ale poskrovnu. Samozřejmě vše je předražené, v jednom obchodě chtěli vodu za 50 pesos (stojí normálně 30). Podařilo se nám najít hostel za 600 pesos na noc, což v této turistické destinaci je přímo zázrak. Ovšem nefungovala v něm wifi, a tak jsme na další dvě noci našli jiný. Snažili jsme se zase srazit cenu na 600, ale Zebra udolala jen 700 a kafe zdarma. Wifi byla lepší, ale se signálem je problém v celé vesnici. Holt tolik hostelů jeden přijímač neutáhne. Vesnici jsme prošli během odpoledne a nezbývalo nic jiného než si objednat zase výlet, tentokrát k ostrovům. Možná si říkáte proč to nezkusit na vlastní pěst, ale opět byl zádrhel v lodi. Jsme jen 2 a na loď tentokrát byla potřeba 10 lidí. Privátní výlety stály 5 tisíc pesos! Rozhodli jsme se proto pro "skupinový" výlet.

Výlety tu nabízí každý třetí barák, jsou rozděleny na A až D a stojí 1200 až 1400 pesos/osoba. Nám se podařilo najít však agenturu, co to nabízela za 800. Plus se ještě musel zaplatit vládní poplatek 200 pesos za "environmental". Inu výlet obsahoval pronájem lodi, šnorchl, oběd, ručník a vodu. A se Zebrou jsme se nakonec shodli pozitivně na tom, že jsme udělali dobře, že jsme chlupa pustili. Byl to zážitek. Vybrali jsme si nakonec "Tour A".

První místo, které jsme navštívili, byla Malá laguna, do které jsme museli doplavat, nebo si půjčit kajak za 350 pesos. My a ještě 2 Poláci jsme se rozhodli pro plavání. Vzali jsme šnorchl a pozorovali přitom korály pod námi. Ty bohužel v důsledku turismu už odumírali, takže jsme toho moc neviděli, jen pár ryb okusovalo korálovité zbytky. Jedna z nich mě dokonce kousla do nohy! Laguna však byla nadherná, klidná, uzavřena mezi skalami. Druhým místem se stala Shimizu pláž, kde už se dalo pozorovat v moři mnohem více. A zážitek opět jak z National Geographics - při šnorchlování kolem mne plavaly ryby různých tvarů a barev, v korálech se skrývaly obří modré hvězdice, na nich se usídlily malé kytky a trochu jsem si připadal jak v akváriu. Nadešel čas oběda a posádka nám přímo na lodi ugrilovala vepřové, kuřecí, rybu, krevety + jako zákusek ovoce ve formě melounu a ananasu. Oběd se jim podařil na jedničku a jíst na pláži v obklopení moře a ostrovů...nemám komentáře. Po obědě jsme se vrhli do skryté laguny, kam se lezlo průrvou ve skále. Z ní se mi nechtělo, bohužel se tam však nenalézal žádný plácek na odpočinek. Tentokrát jsem neplaval a procházel se po pláži a hledal mušle. Jednu šeredu jsem našel, ale průvodce mi řekl, že ji nesmím brát, tak letěla přes palubu. Předposlední štace byla Velká laguna, před jejímž vstupem jsme mohli šnorchlovat. Zdejší záliv překonal všechny předešlé - korále ještě nebyly tolik poničeny a člověk si mohl užívat podmořského života. Ryby kolem mne ani neuplavávaly, některé ze zvědavosti připlavaly až ke mně a prohlížely si mne svýma tupýma očima. Ryb se tam nacházelo mnoho, malé, velké, tlusté, tenké, zářící všemi barvami. Poznal jsem jen jedinou - neonku. Kolem korálů to žilo. Bohužel kvůli turismu korály odumírají i zde a bůh ví, jak dlouho ještě vydrží. Na poslední zastávku si pro nás připravili obyčejnou pláž, kde se dalo posedět. Přihnal se déšť, takže jsme jej přečkali v dřevěném srubu a po hodině odjeli zpět do El Nida.

Na Filipínách jsme na mobilu začali sledovat pátou řadu Game of thrones. Vybrali jsme si však zemi, kde internet je pomalý jak ADSL za našich mladých let. Stahujeme přes torrenty. Jelikož internet v hostelu je tak akorát na čtení mailů, rozhodli jsme se stáhnout 8. díl od netu z drahé kavárny, kde jsme dříve získali heslo (obětoval jsem 70 pesos za kafe, ale tehdy netu byla potřebana k získání hesla ke stažení 7.dílu a koupi letenky na Cebu). Dovnitř jsme tentokrát nešli, dávat 58 pesos za 330 ml koly jsme pokládali za krádež. A tak jsme stáli asi hodinu a půl venku a tahali 8.díl. Za to čekání to ale stálo, kdo viděl, pak mi dá za pravdu, že se jednalo o jeden z nejlepších dílů ever.

El Nido opustíme zítra, další lokalita bude ostrov Cebu, kam letíme. Letíme z Puerto Princesa, takže nás čeká cesta zpět z El Nida dodávkou či busem. Bohužel nevýhoda Filipín a jejich ostrovů je ve špatném přemísťování mezi místy. Nejlepší je tak využít letadlo, které vyjde nejrychleji, časově nejvýhodněji a víceméně i za stejnou cenu, kdyby se spočetli veškeré přívozy a dodávky. Letenka do Cebu vyšla na 2300 pesos (1400 korun).

úterý 9. června 2015

Přírodní div světa

I přes ilegalitu jsme se mohli volně pohybovat po Puerto Princesa a protože probíhal víkend, rozhodli jsme se prozkoumat město a okolí. V hostelu jsme si taky mastňácky objednali výlet na Podzemní řeku, jeden ze sedmi přírodních divů světa, o čemž rozhodla anketa na internetu v letech 2009 až 2011. Podařilo se nám zkrouhnout cenu o 100 pesos a celkově výlet vyšel na 1400 pesos na osobu, zdá se to moc, ale na vlastní pěst to nevyjde o moc levněji. Dostali jsme milého průvodce Brandona po celou cestu, který se mě ptal, jestli můžeme vycházet ven, když sněží. Docela úsměvný dotaz. Taky mi prozradil, že letos je počasí úplně jiné, než normálně (to už tvrdil i Rasputin na základě větru). Podzemní řeka se nacházela v národním parku plného překrásných hor a dechberoucí džungle. Vše doplňovalo průzračné modré moře. Samotná Podzemní řeka je 8,5 km dlouhá, ale zpřístupněno je pouze 1,5 km. Posadili nás do loděk a vydali se do útrob hory. Cestou nás provázeli pištící netopýři a tiše kapající voda. Dostával jsem standhalitidu tím, jak jsme projížděli kolem stalaktitů různorodých tvarů. Nejhezčí zážitek nastal při dosažení nitra hory, kde strop se nacházel až 10 metrů nad námi. Taková zatopená skalní hala. Vše trvalo přinejmenším 40 minut a užíval jsem si každou chvíli. Skály ozařovalo jen světlo z lodě. Uvnitř skály se nacházelo hodně loděk, ale náš kormidelník byl docela pomalý a předjely nás, takže chvíli jsme se kochali i tichem (pokud převozník nemluvil) s němými stalaktity kolem.

Po tomto skvělém zážitku nám všem vyhládlo a čekal nás oběd. Znám tyhle výlety a tudíž jsem očekával malý oběd. Ovšem Filipínci se ještě mají co učit. Oběd byl ve formě bufetu, takže Rezek naklusal a jeho talíř se nakupil hromadou jídla. Samozřejmě jsem si šel i přidat. Výlet se vyplatil, tím že jsme dva, tak je nás málo na objednání celé lodě k jeskyni, která veze min.6 lidí, za 1200 pesos. Tudíž 200 pesos loď, 800 pesos cesta, 150 pesos oběd tohoto kalibru. Přeplatili jsme 250 pesos (140 korun). Zážitek k nezaplacení.

Puerto Princesa je prý znám jako nejkrásnější přístav v JV Asii. I my se přesvědčili, že město má něco do sebe. Není špinavé, lidé jsou příjemní (dokonce i řidiči tricyklů) a člověk se zde cítí dobře. Objevili jsme kousek od hostelu žrádelny ve formě hrnců na ulici, jejichž obsah nabízel pestrobarevnou škálu jídel, od masa po zeleninu. Hodně lidí říká, že filipínská kuchyně není dobrá, nicméně jídlo chutnalo skvěle a jen za 30 pesos (25 pesos zelenina). My si dávali vždycky 2 porce, jedna je malá + rýže. K tomu vymačkaný džus z manga či ananasu, třetinka za 10 pesos! Na jídle se v Asii nešetří. Našli jsme i pekárnu plnou levného pečiva na snídani. Město jsme obešli křížem krážem, poseděli u modré katedrály, prošli promenádu u přístavu, proběhli veřejným trhem plný surovin. Puerto Princesa je krásné místo, ale je na čase jít dál.

V pondělí ráno, než jsme se dostali z postele k ranní kávě, už psali z ambasády, zda už máme potřebné razítko v pase. Ambasáda volala na orgány v Balabac, kde měli potřebné dokumenty od Rasputina (ten jim je dodal 1.6., když si ho vyhmátla stráž na ulici v Balabac). Vydali jsme se tedy na imigrační, kde už čekal oficír a usmíval se jak milius. Ještě než nám dal razítko, volala znovu ambasáda, zda už je všechno vyřešeno. Posléze jsme dostali konečně razítko vstupu do pasu a dědkova kletba byla zrušena. Smůla je, že máme viza jen do 1.7. (včetně) a plánem bylo doletět do Singapuru až 4.7. Štěstí však je, že jsme vypadli, kdybychom nedejbože čekali na správný vítr a přijeli třeba 8.7., ztratili bychom celý týden, protože vstup se počítal od vstupu na Balabac.

Razítko v pase jsme oslavili mastnou večeří - krokodýlím sisigem a vepřovým barbecue v Tiki baru, který nám poradil voják na Balabac. Musím napsat, že jídlo bylo výborné a nejen maso, ale také rýže a salát. Na chuť nám jen nepřišlo pivo. Takže na dobré pivo si budeme ještě počkat. Do jídla nám hrála živá kapela se spoře oděnými zpěvačkami a jejich zpěv oslovil snad jen zájezd turistů z Tajwanu.

Filipíny jsou krásná země a Palawan je dle mnohých nejkrásnějším ostrovem ze 7 tisíc ostrovů, které Filipíny mají. A pověsti nejsou daleko od pravdy, naopak. Krajina kolem okouzluje svými zářivými barvami, zejména několika odstíny zelené od stromů přes louky po rýžová pole. Moře je průzračné a společně s krajinou vytváří ráj na zemi. Do krajiny zasahují jen chudá stavení z bambusu a palmových listů, které vypadají jakoby do ní patřily odjakživa. Myslel jsem, že Borneo nemůže nic překonat, ale Filipíny to dokázaly (ovšem ne ve všem).

P.S. Pro představu - 1 peso je cca 0,5 koruny

sobota 6. června 2015

V ilegalitě

Opustili jsme opilého Rasputina na cestě a jako první se vydali k námořníkům, kam jsme se rozhodli nechat věci, protože jsme s nimi nechtěli chodit po celém Balabacu. Už nás zase tlačily na zádech, ovšem po extempore s Rasputinem to byl příjemný pocit, být zase v pohybu, hnout se dál. Námořníci nám ochotně věci pohlídali a my šli zařídit vše potřebné k tomu, abychom mohli odjet v 6 ráno ferry (pro neznalé přívoz) do Rio Tube nacházejícím se na jihu Palawanu. První jsem vyměnil 50 usd a dostal 2000 pesos (kurz 40 php/usd není moc dobrý, normální je cca 44), ale nedalo se svítit, peníze jsme potřebovali. Poté jsme navštívili policii, kde byly samé policajtky, ale místo toho, aby nám poskytly informace, tak si nás fotily pro webové stránky, že i Balabac je zde pro turisty. Zde a i na pobřežní stráži nám oznámili, že nepotřebujeme žádné dokumenty a můžeme směle do Porta Princesa, kde se ohlasíme na imigračním a dostaneme razítko. Splněno, pak už jen nakoupit jídlo na zítřek  (banány za 40 pesos, sušenky, pečivo) a jít někam přespat. Místní nám poradili, že je dobré dojít alespoň 2 hodiny před odjezdem, že místa na ferry jsou brzy obsazena.

Vyzvedli jsme krosny u námořníků, Rasputin už neseděl s pivem u člunu, zřejmě už klopil pivo ve vesnici. Jeden z námořníků nám poradil, abychom nechodili spát k majáku, co jsme chtěli, kvůli hadům, ale můžeme na pláž, kde jsou opuštěné dřevěné budky. Ty jsme našli a zabivakovali jsme. Mně se tam líbilo, ale Zebra byla nesvá a spíš chtěla k majáku. Než jsme se zvedli, přijel na kole námořník, že velitel nám dává pokoj na základně. Neodmítli jsme. Dostali jsme "pokoj" pro námořníky - 4 palandy, stůl a židle. I sprcha byla vojenská u záchodu. Nám to ale stačilo - po 20 dnech konečně normální sprcha a hlavně střecha nad hlavou! Už jsme se nemuseli schovávat před deštěm. Ještě před spaním jsme pokecali u piva s námořníky na hlídce a pak šli spát. Noc však byla hrozná, budilo nás chrápání od vedle a strašné vedro,větrák totiž vypnul, jelikož vypla elektřina o půlnoci v celém Balabacu. Ve 4 už jsme naklusali k odvozu a k ferry nás dovezla noční hlídka. Zapsali jsme se, vyčkali nástupu a v 6 ráno vypluli pryč z Balabac. Míjeli jsme loď Olzu, kde jsme si všimli pokuřujícího Rasputina. Mám pocit, že nás též zahlédl, ale kdo ví.

Cesta do Rio Tube byla strašná, ale trvala jen necelé 4 hodiny, bylo nám řečeno, že trvá i 6 hodin. V Rio Tube jsme se dostali čtyřkolkou na terminál a objednali shuttle bus (dodávka) do PP. Tam jsme přijeli po 15.hodině. A přivítalo nás nádraží ala Barma style. Hromada naháněčů, ovšem jeden z nich nám radil co a jak - kolik stojí hostely, jak je to s výlety do podzemní řeky apod. To jsem nezažil, ale bohužel jsme ho odkopli, Zebře se nezdál (zřejmě kvůli jeho chrupu). Chytli jsme dalšího a za 100 pesos (usmlouváno ze 150 s tím, že my víme, že je to méně) a vyjeli na imigrační získat to razítko do pasu, ať nechodíme po Filipínách ilegálně. Imigrační zavíralo v 17.hodin, dorazili jsme 30 minut před zavírací dobou. Mysleli jsme, že to bude formalita, bohužel.

Zebra, jejíž angličtina je přece jen lepší po cestování na Novém Zélandu, vysvětlila ve dveřích, že jsme přijeli na lodi a ferry pak do PP a chceme se ohlásit. Paní vykřikla, že odbavit nás může jen kapitán lodi. V té chvíli se v mé hlavě ozvalo "A je zle". A bylo. Přišel za námi úředník a řekl nám, jaké dokumenty potřebuje od lodi a že my se nemůžeme jen tak odbavit, pokud jsme přijeli lodí a jak to, že nemáme žádné dokumenty. Vysvětlili jsme mu, že na Balabacu nám řekli, že stačí jen dojít do PP, na to on pověděl,že tam mají pobočku (nemají). Pak přišel nějaký oficír a vysvětlil nám, že potřebuje dokumenty, jinak nás neodbaví, načež odešel. Úředník byl celkem rozumný, nebyl přísný a naštěstí nám dal čas na to, ať získáme dokumenty a sepsal nám jaké. My sklesle jen sledovali, jak se plní A4 nápisy, co máme dělat. Snažili jsme se mu také říct, ať zavolá velitelovi námořníků do Balabac, že nás zná. Úředník tak připsal, že potřebujeme jeho svědectví. Omg. Dokumenty máme sehnat do pondělí, na čež Zebra reagovala, že je víkend a asi to nestihneme. Hrozí nám tak situace, že budeme muset tam, odkud jsme přijeli. Ovšem do Kudat se dostaneme jen letadlem, což ovšem bez razítka v pase nejde. Úředník nás nakonec propustil a naštěstí nás nezadrželi. Aspoň pochopil, že opravdu nejsme uprchlíci.

Z imigračního jsme šli úplně vyšťaveni. Nedostatek spánku, dlouhá cesta, vedro, hlad a imigrační. Museli jsme však najít ještě kam složit hlavu. Našel jsem pár hostelů, z nichž jeden byl poblíž. Vzali jsme čtyřkolku za 20 pesos (poradila nám místní) a vyrazili. Hostel měl plno, takže řidič nám doporučoval další, levný. Neměl jsem sílu odporovat, tak se vyjelo. Bylo to kousek od hlavní ulice a pokoj vyšel na 900 pesos (cca 500 korun). Čekal jsem mnohem více, a tak jsme to se Zebrou vzali. Večer jsme dali pivo Red horse (7 % alkoholu, jeden litr za 85 pesos), protože to chtělo spláchnout.

V sobotu jsme se také snažili napsat velitelovi z Balabacu, ale mobil hlásil neustále chybu, Rasputin používá filipínské číslo, které nám nedal. Takže jsme zavolali na ambasádu. Tam nám řekli, že se na to v pondělí podívají a mělo by to dopadnout dobře s tím, že asi zaplatíme pokutu. Snad ne moc mastnou. Inu, víkend nám umožnil 2 dny cesty. V hostelu zůstáváme ještě 2 noci, máme jiný pokoj za 600 pesos (usmlouváno ze 700) a dali jsme na neděli výlet na Podzemní řeku, jeden z 10 přírodních divů světa. Když už nám hrozí deportace, tak aspoň využít všechny volné dny.

Tragéd námořníkem - 3. část

Po adrenalinové plavbě zpět na Balabac jsme dva dny strávili docela poklidně, avšak naše mysl už pomalu nezvládá Rasputina a tuto dlouhou plavbu. Vyvrcholení nahromaděného vzteku se dostavilo.

Den 10: Bylo důležité nalézt mechanika, který by opravil nefunkční motor. Vzali jsme Rasputina k pobočce námořnictva, kterou jsme objevili při túře minule. Tam se nás ujal velitel a slíbil pomoc mechanika, bohužel až další den, protože se mechanik nacházel mimo Balabac. Velitel nám vyprávěl, jak vede security pro VIP a snaží se vychovat pravé bodyguardy plus dělá kurzy pro bohaté lidi, jak se chovat v případě únosu. Jih Filipín je totiž okupován teroristy a filipínská vláda nemá nad ostrovy Mindanao a města na něm velkou kontrolu. Po návštěvě jsme opustili Rasputina a zevlili několik úmorných hodin u rozpadlého majáku. V šest byl sraz s Rasputinem u člunu, nicméně odliv byl kvůli úplňku tak prudký, že jsme museli všichni 3 čekat aspoň 2,5 hodiny, než se zvedne voda. Toto čekání bylo vykoupeno očistcem v podobě Rasputinově tlachání o hovnech. Ty kecy, co z něj šly, byly zkouškou naší trpělivosti. Zkritizoval Čechy, že nemají hrdost, ženy jsou podřadné, má telepatické schopnosti se ženou, my nemáme žádný ideál, obdivoval prdel Balabac a že tu chce už zůstat, poněvadž zde cítí pozitivní spirity. Jediné, co jsme mu dali za pravdu bylo, když řekl, ať napíšeme jaký je to ču**k. Stalo se. Rasputin také řekl, že pokud bude vát severovýchodní vítr, plujeme zpět do Kudat. Na to jsme 3krát řekli, že zpět nejedeme, on by tam klidně plul. Už jsme strávili s dědkem hodně času, abychom jeli zpět. A z Balabac jede ferry do Rio Tube, odkud pak po silnici do Porta Princessa. Dohodli jsme se pak se Zebrou, že pokud nevyplujeme pozítří, bereme ferry a plujeme do PP sami. Čas už fakt běží proti nám.

Den 11: Mechanik od námořnictva dorazil kolem osmé ranní a nastartoval motor. Rasputin ho vyděsil při uvítání, když na něj mluvil v otrhaných slipech (ty snašíme se Zebrou těžce). Mechanik Harry nás překvapil tím, že má kamarády Jakuba a Borise ze Slovenska. Po jeho odchodu jsme opět zevlili. Nuda se na mně začíná projevovat v příšerné únavě. Mrdá nám v hlavě no. K večeru jsme zase vyrazili do nudné vesnice, Rasputin šel koupit baterky, protože své má odvařeny. Brzo na to myslel. Zebra chtěla směnit australské dolary, abychom měli nějaké peníze, ale nechtěli je. Jen US, za něj nám potutelně dávali 40 pesos, což se nám zdá málo. Ferry do Rio Tube (jih Palawanu) stojí 350 pesos, odtamtud share taxi za dalších 350 do PP. Stále jsme se rozhodovali, ale naše rozhodnutí se změnilo večer.
Kolem páté jsme zašli k namornikům na pokec, těsně před tím dědek řekl, že bude potřeba koupit nové baterky a do PP se dostanem až tak za 4 dny. Řekl jsem mu, že s tímto nesouhlasíme a strhla se hádka. Vše, co jsme v sobě drželi, šlo ven. Nejhorší bylo, že se vše dělo za přítomnosti velitele námořnictva. Dědek na nás řval, že jsme somráci a nezodpovědní smradi a bereme plavbu jen jako hru. Dle něj jsme byli neschopní a neměl nás vůbec brát. Na to jsme kontrovali, jak jsme se dřeli a v něm jsme se též zklamali. Neřvali jsme tak jak on, protože byl zase opilý. Vyvrcholilo to tím, že nás 4krát vyhnal z lodi, z čehož jednou velmi drsně tak, že jsem na něj zařval, ať na nás neřve. Museli jsme se velitelovi omlouvat, bylo to trapné.
Jinak velitel byl velmi milý člověk, nabídl nám, že se postará o naši bezpečnost na Balabac a pokud pojedeme ferry, pak v Rio Tube nám poskytne odpovědného člověka, který nám poradí jak do PP. Velitel měl 2 rodiny, ale jeho hlavní manželkou je jeho práce. Pozval nás i na jídlo a po neustálých Rasputinových výlevech nás začal chápat. Vysvětlili jsme nu situaci s jeho pitím a že už to opravdu nezvládáme. Pak jsme vypadli, neb Rasputin už nemohl ani chodit. Dostali jsme se na loď a Rasputin pak celou noc zpíval české songy a my nemohli spát. Ovšem rozhodnutí padlo, jedeme ferry.

Den 12: Rasputin byl ožralý už od rána a furt mrmlal, že vane špatný vítr a můžeme vyplout po koupi baterek jen do Kudat. Zebra mu s klidem oznámila, že jsme se rozhodli vzít ferry a jet pryč od něj a on může jet s námořníky. Souhlasil. Po půl hodině jeho zpitý mozek zapomněl, co jsme dohodli, a začal zase s Kudatem a že to do PP nezvládneme. Ať to zvažíme a večer mu řekneme. Už jsme balili věci a museli jsme mu ještě 2krát říkat, že je rozhodnuto. Vybíjel si na nás ještě poslední kousky hněvu při cestě člunem na břeh , ať nic nezapomeneme, že už nás na loď nevezme. Nevadilo. Ve 14:30 jsme podali Rasputinovi, který s flaškou piva klesl na břehu na zem, ruku a popřáli mu hodně štěstí. Naše cesty se tak po 22 dnech rozdělili. Nelituji nakonec, že jsem do toho šel, taková zkušenost je k nezaplacení. Rasputin je v podstatě hodný člověk, jeho mozek však ovládl mocný Démon - alkohol. Bohužel jsme jej museli jemu nechat napospas, jelikož strhával i nás.

Konec