Očekával jsem po hrůzném treku bolest nohou, avšak včerejší masáž zřejmě pomohla. Ovšem Zebře se rozjela rýma, jejíž bacily chytla ode mne, a od rána jí nebylo dobře. To já už jsem se z virozy oklepal, zmizel i průjem. Sagada tak definitivně padla, a tak jsme se rozhodli si dnes dát lehký výšlap do vesnic Tam'an a Potion, které se nacházely blízko Banaue. I přes nepříznivý zdravotní stav se Zebra rozhodla na prochajdu vyrazit.
Už jsme si zvykli, že značení ke stezkám zde neexistuje, takže jsme cestu k první vesnici Tam'an hledali pouze dle jedné indicie "od bazénu Hotelu Banaue se dejte 240 schodů dolů a najdete vesnici". Baví mě to hledat, připadám si jak v té reality show Amazing race (jež je dle mého nejlepším reality počinem, co byl vymyšlen). Hotel jsme našli a od něj už jsme na 200 metrech uviděli 3 ukazatele k vsi. Neuvěřitelné. Než jsme do ní dorazili, navštívili jsme suvenyr shop, který vedl příjemný dědeček, tak jsme mu tam udělali tržbu. Koupil jsem si velkou strašidelnou masku za 200 pesos, teď zjistit, kam ji pověsit, asi na záchod. Tam'an se pak nacházel už jen po schodech dolů.
Ocitli jsme se na dvorku a nevěděli kudy dál. Jedinou výchozí cestu hlídal pes, který nás vyhnal. Z jednoho stavení vyšla paní, co nám poradila, že do Banaue se jde nahoru po schodech, ano, odtud jsme přišli. Pak nám tedy řekla, že musíme kolem psa a také nám nabízela, že nám ukáže kosti předků. Vesnice Tam'an je známá právě tím, že obyvatelé kosti předků balí do ručně vyšívaných dek a nechávají si je doma. Kde se však rozkládají těla, jsme se nedověděli. Žena chtěla za kosti v dece poplatek, takže jsme s díky odmítli. Vyrazili jsme ke psovi a dostali se na další dvorek. Tam nám jiná žena nabízela průvodcovské služby. Opět jsme odmítli, cestu jsme schopni najít sami. Samozřejmě jsme museli zase projít několika dvory, což Zebra zpruzená nemocí těžce nesla, jelikož jí nebavilo chodit lidem po pozemcích. Nakonec jsme se dostali zase na rýžové terasy a šli pěšinkou dál směrem k vesnici Potion, kterou jsme viděli v dáli.
Cestička se klikatila, chvíli sestupovala a dovedla nás k odpočívadlu u říčky. Zebře bylo blbě a rozhodovala se, jestli jít nebo se vrátit. Nakonec šla a dobře udělala. Narazili jsme na stezku, vedle níž tekl umělý potůček vedený z hor a provázel nás celou cestu. Šli jsme pěkně rovně kolem kopce a shlíželi dolů na krajinu, kde se vinula řeka kolem teras, kopců a vesnic. Vím, že to píšu pořád dokola, ale opět jsme se kochali výhledy. Procházeli jsme se asi 30 minut a pak potok skončil v rýžovém poli, stezka sice pokračovala, ale my slezli po strmých schodech dolů do vesnice Potion. A bez průvodce.
Vesnice Potion je známa svými valy, které ji v minulosti chránily před nájezdníky. Žádné valy jsme nenašli, jen jsme zase procházeli dvorky a civěli na nás místní a nechápali, kde jsme se tam vzali. Správnou cestu nám "ukazovali" psi. Když jsme odbočili špatně, vyštěkali nás. Cesta vedla do kopce, ale byla příjemná. Dostali jsme se na hlavní silnici, odkud jsme už vyrazili do Banaue. Procházeli jsme se s úsměvem, že jsme zvládli další "trek" bez průvodce, protože náš orientační smysl je bezkonkurenční. Spokojeně jsme se procházeli mezi obydlími a byli rádi, že nejsme ti turisti, co se holedbají, jak rádi poznávají kulturu a život lidí, ale přitom o tom ví ho*no.
Narazili jsme na jeden dům, kde se zrovna konala svatba a lidé zde stáli řadu na jídlo. Byli jsme též pozváni, ať si stoupneme, nicméně tentokrát jsme už nechtěli vypadat jak socky a s úsměvem a poděkováním jsme šli dál. Odměnili jsme se rýžovým tekutým dezertem za 5 pesos. Odpoledne už jsme jen relaxovali. Zebra se léčila, aby tu zpropadenou rýmu porazila.
Druhý den už jsme se jen odhlásili z hotelu, rodina na nás byla hrozně milá, dovolili nám zůstat na pokoji až do odjezdu busu, který jede v 19 hodin. My ale vyrazili na poslední pečivo do kavárny Na půli cesty a dokoupit poslední suvenýry. Večer už zase jen 9hodinová cesta do Manily, den v hlavním městě a následně odlet směr Singapur, bude to stát číslo 32 v mých statistikách navštívených zemí.
