Pobyt na Filipínách se blíží ke konci, využíváme dané vízum zařízené českou ambasádou do posledního dne. Bohužel se u mne objevily zdravotní problémy, takže zase se léčím z průjmu (tentokrát však je jeho průběh mnohem "klidnější" než minule). Těžko říct, z čeho přišel, protože jsem jedl to samé co Zebra a ta je v pořádku. Zřejmě kletba zrazeného taxikáře.

Na sever Luzonu, do města Banaue, kde se nacházejí slavné rýžové terasy v horách vytvořené kmenem Ifugo před 2 tisíci lety a považované za 8.div světa, jsme museli jet nočním autobusem z Manily. Konečně jsme tak navštívili toto "chaotické" město, nad kterým letadlo kroužilo, protože nemohlo hned přistát. Vyhlídku jsme tak měli krásnou přímo z okýnka aeroplánu. Město je to rozlehlé skládající se z malých domků namačkaných na sebe a čas od času z něj vyčnívají mrakodrapy. Z letiště jsme vzali autorizovaného taxíka, který však nezapnul taxametr. Viděl jsem však pohybující se čísla se 40, tak jsem myslel, že se pak bude cena násobit. Na okně bylo napsáno, že je testován a prošel a na letišti si napsali i jeho SPZ. Blbec jsem to bral v klidu (pověstná kontrolka však lehce svítila, ale já jí nedbal). A intuice měla pravdu! Taxík nás vyhodil u autobusu a chtěl 1330 pesos. A řidič stál, nehádal se, zřejmě to jen zkusil. Naštvaná Zebra mu mrštila 400 pesos a odešli jsme. Naštěstí to byl řidič, který to asi opravdu jen zkusil a nekřičel, či nás neblokoval a odjel. Měli jsme štěstí.

Před odjezdem jsme ještě prošli pár ulic Manily, a tak jsme našli žrádelnu s milou paní. Ulice jsou jinak velmi čisté, což jsem u Manily nečekal, a dali se s námi do řeči i malé děti, co si s námi dávali "high five". Wikitravel zase jednou neměla pravdu (s taxíky však nelhala). Autobus od Ohayami trans vyšel na 450 pesos a na internetu jsme byli varováni před šílenou klimatizací. Nejdříve to bylo v pohodě, ale po pár hodinách tam bylo jak v mrazáku. Naštěstí jsme si vzali teplé oblečení, i tak jsem klepal kosu. Do toho rýma ještě z Boholu, takže je možné, že mi je blbě z tohoto. Špatné načasování si rýmička vybrala.

Vesnice Banaue se nachází na severu Luzonu a domky jsou naskládány na kopcích, takže všude kolem je překrásný výhled do přírody s rýžovými terasami. Vyrazili jsme pešky na vyhlídku asi 5 km od centra. Výhled byl skutečně dechberoucí, že takové dílo dokázali vytvořit primitivní lidé. Jelikož už je období dešťů, rýže se zelená a i díky tomu jsme se mohli kochat magickou scenérií. Fotky vypadají úchvatně, ale tohle musí člověk vidět naživo. Chtěli jsme se projít i údolím, ale nikde nejsou značené stezky, které zde nabízí různé společnosti. Asi proto jsou tak předražené, protože by jim jinak turisti zdrhali na túry sami. Túry jsou však podobné jako jsme měli v Barmě - třeba na 3 dny s noclehem. Cena se však pohybuje jinde, chtějí 5000 pesos. Na Barmu v Kalaw to vyšlo na 1800 pesos. Prošli jsme tak jen město Banaue a v dáli alespoň zahlédli obydlí přistavěné mezi zelená políčka. Krása. Když jsme razili z vyhlídky dolů, ze srandy jsem zamával na jedoucí auto, ať nás sveze. Světe div se, zastavilo a my se na korbě svezli 4 km do města. Můj první náhodný stop.

Kolem Banaue se nachází ještě vesnice Batad, u níž jsou ještě hezčí terasy a dle ostatních i internetu jsou považovány za nejhezčí na světě. Jezdí se na ně dívat i Vietnamci, kteří mají též terasy ve své zemi, ale dle nich ne tak nádherné. Nicméně doprava je tam poněkud složitější, jeepney jezdí jen ráno do Batad junction (asi hodinu chůze od vesnice) a poslední odjíždí z tohoto místa (ne přímo ves Batad) v 9 ráno. Možnost je si najmout tricykla, který na vás počká, ale cena se pohybuje od 1000 pesos, což je fakt přemrštěné. Nakonec jsme vymysleli se nechat dovézt na to místo, odtud se vydat do okolí na terasy a vodopády a zpět jít po svých. Je to sice 12 km z Batad junction do Banaue + túry kolem, ale to bychom měli jako zkušení cestovatelé zvládnout. Trápí mě však můj zdravotní stav, který tuto možnost komplikuje.

Bydlíme v hotelu Querencia, kde mají internet pamatující dobu Marie Terezie. Spíme na trojlůžáku, Zebra si konečně užívá samostatného letiště. Hotel vede velice příjemná rodina, která nám ve všem vychází vstříc. A jsme přímo v centru, už jsme narazili na pekárnu, kde jsou trochu retardovaní, tak jsme ji nazvali Na půli cesty. Zase se stravujeme v žrádelnách jako jediní bílí. Vymyslel jsem tak teorii - turisti jsou jako švábi. Vidíme je při přesunech busem, letadlem apod., ale jakmile někam přijedeme a potloukáme se po městě, zmizí.