Kolem Banaue se nachází spousta míst, kam se dá dojít pěšky, nebo se vydat dál pomocí jeepney či tricyklem. Vybrali jsme si Batad, kde se nachází rýžové terasy a dle všech místních jedny z nejkrásnějších. Inu, udělali jsme research na wikitravel, resp.odkazu na doporučující stránky nějakého idiota, kde se psalo "Túra je celkem jednoduchá, z Batad Saddle je to do vesnice 30 minut, odtud pak můžete navštívit vodopád cestou přes pole a cesta vyjde na 40 minut. Je dobře značena a zvládne ji každý." Tak mluvila idiotova stránka, pravda byla jinde.

Nejdříve jsme se snažili usmlouvat tricykla, co by nás odvezl na Batad Junction, odkud jsme chtěli jít na Batad Saddle pěšky. Našli jsme jednoho, do kterého jsme hustili argumenty, až jsme srazili cenu na 500 pesos a pak nás ubil on, že chce ještě 100 na jídlo a pití, když tam bude čekat celý den. Na to se nedalo bohužel nic namítat. Byl též vyděšen z toho, že to chceme dát už od Junction pěšky. My, z informací z internetu, jsme se jen usmívali jak měsíčci na hnoji a ujišťovali jsme jej, že máme rádi chůzi. Vzal nás tedy 12 km na Junction a tam nás vysadil se slovy, že nám dá číslo a dojede případně pro nás na Saddle. Říkali jsme, že to nebude třeba.

A trek začal. Na Saddle se jde do prudkého kopce asi 3 km. Žádná rovina, jdete stále nahoru. Ale to jsme zvládli. Na Saddle jsme čekali, že už uvidíme ty terasy, omyl. Byly vzdálené ještě 4 km přímo v Batadu. V dáli v kopcích už byly trochu vidět, ale museli jsme tentokrát sejít dolů - z ještě prudšího kopce. Převýšení v průměru 40 až 50 stupňů. Opět se jednalo o silnici, ta však nebyla dokončena a v průběhu cesty z kopce jsme přišli na staveniště a následně do džungle. Silnice prostě zmizela a pokračovali jsme třetím úsekem - cestičkou v kopcích. Ta byla celkem v pohodě, ač mířila stále dolů. Že jdeme správně, jelikož nikde žádné značení nebylo, nám prozradily ukazatele na hotely v Batadu hlásající jen 5 minut chůze. Asi po čtvrté zatáčce jsme vkročili do vesnice a konečně jsme se začali kochat krásnými terasami. Výhled byl skutečně famózní, vesnice byla vystavěna kolem rýžových teras, které vyplňovaly celé údolí, tvořily takový "amfiteátr". V dálce se už tyčily majestatní zalesněné hory. Bohužel si nás v Batadu odchytla "stráž", co po nás chtěla poplatek 50 pesos za kulturní dědictví. Nabízeli nám i průvodce k vodopádům, kterého jsme s díky odmítli. Měli jsme přece informace, že cesta je lehká. Začala tedy 4.etapa treku.

Samozřejmě žádné značky k vodopádu jsme nenašli, proto jsme se ptali procházejících místních, díky nimž jsme prošli kolem dvorků, přes hřeben kopce, až jsme se dostali k cestičce k terasám, vlezli na ni a došli na konec, kde už žádná stezka nevedla. Konečná. Zůstali jsme stát v rýžovém poli. Zachránila nás však skupina, která si vzala průvodce, a jejich průvodkyně na nás volala, ať sejdeme dolů a pak zase doleva. Inu pokračovali jsme a skupinu si nenápadně drželi chvíli za námi, chvíli před námi. Cestička rýžovým amfiteátrem utíkala příjemně, museli jsme i šplhat mezi jednotlivými částmi, kde tekla voda a hledat vyšlapanou cestu. Došli jsme k odpočívadlu na kopci, kde jsem já sešel z cesty šel rovně místo nahoru, a tím ztratil Zebru. Ta šla správně před skupinou nahoru, já pak skupinu našel a pokračoval těsně za ní. Nastala poslední, 5. etapa treku - od odpočívadla přišel prudký sešup po schodech k vodopádu asi 1 km. Schody byly tak vysoké, že se člověk bál, že sebou švihne (samozřejmě bez zábradlí). Už mě to štvalo, že se stále šlo a vodopád nikde. Nakonec těsně před cílem jsem se nasral, švihl batohem a odmítl dál jít. Nevěděl jsem ale, kde je Zebra, musel jsem jít dál. Vodopád byl samozřejmě 100 metrů za zákrutou. A stál za to. Burácející vodopád byl 70 metrů vysoký a kolem něj se rozprostíralo větší jezírko, kde jsme se konečně po urputné cestě osvěžili. Tohle totiž nebyla žádná "easy way", ale přirovnal bych ji ke středně těžkým trasám.

Hrůza nás tak čekala na cestu zpátky. Nejdříve vyjít šílené schody nahoru do kopce (jak jsme se v jezírku rychle umyli, tak jsme se stejně spotili), rekreační chůze s mírným výšlapem po kamenech po amfiteátru (svezla se mi jednou noha a skončila v bahně), pak přišel déšť, ale stihli jsme to do Batadu (čekáme až přejde v mastné restauraci), po dešti lesní stezkou na staveniště (vytvořil se zde potok, takže jsme skákali přes kaluže), projít staveniště (ze skal zde padaly kameny, co uvolnil déšť) a poslední úsek - prudký kopec po silnici nahoru do Saddle asi 2 km s převýšením 40 stupňů v průměru (má stehna už to vzdávala). Jakmile jsme vyšli na Saddle, čekal tam na nás řidič tricyklu (čekat měl dole na Junction). Nevadilo mi to, protože jsem dostal příšernou křeč do nohou a museli mně dávat masáž řidič s místní prodavačkou. To se mi nikdy nestalo. Nadával jsem v duchu na blbečka, co psal, jak je to easy. Pak jsem si později na Trip advisoru přečetl, že túra je fakt drsná. Řidič nás pak odvezl do Banaue za stejnou cenu, i když k Saddle to stojí víc. Snažil se z nás vymámit víc peněz, tak jsem mu dal 25 pesos, přece jen se o mne postaral. Zebra nechtěla pustit chlupa a držela se naší ceny.

Večer už jsem jen trpěl bolestí levé nohy. Pravá překvapivě nebolela, ale levá jak čert. I přesto však trek na Batad stál za to, člověk viděl, jak lidé žijí v souladu s přírodou v horách. Turismus však tuhle symbiózu bohužel začíná ničit. Četl jsem, že v Batadu ještě probíhá barter, ovšem turisti přináší do vesnice peníze a od barteru se tak upouští.

Jelikož jsme se zhuntovali, rozhodli jsme se odpískat Sagadu a raději dát nějakou lehčí procházku po okolí. Nohy bychom přeci jen po této hrůze měli nechat odpočinout.