Filipínci jsou lidé milí a připadám si tady trochu jako v Barmě, ovšem jejich mentalita je jiná. Zatímco v Barmě si lidi na turisty a cestovatele ještě zvykají, Filipínci už jsou v tomto ohledu o kousek dál. Moc si vás nevšímají a když už, snaží se vás alespoň pozdravit klasickým "hello" a následným "where are you from?". Ovšem pletou si nás s Američany, těch je tady hodně. Pokud jde o Filipínce, pak jejich život je práce, rodina a obchod. V každé minivesnici najdete vždycky školu, protože dětí je všude plno, a obchody, které prodávají jedno a to samé. Například v Balabac mělo každé stavení obchod, v takové p*deli jsme nechápali,že se tam uživí.

Americký vliv je zde hodně znát, především v národním sportu. Všude, v každé malé vesnici, je basketbalové hřiště a když ne, tak minimálně tyč s železným kruhem. Basketbal se hraje všude a neustále. Není problém najít na tržišti basketbalové boty a nejvíce prodávány jsou dresy a sportovní kraťase. Zajímavé je však, že zrovna basketbal se stal národním sportem. S výškou Filipinců o průměru 170 cm je to hodně překvapující. Ohledně oblečení milují Filipínci také "second handy". Například v Puerto Princesa jsme našli mnoho obchodů s použitým a docela dost jetým zbožím - špinavé, děravé, flekaté. Ale zato hodně levné. Oblečení na trhu moc není, spíše jsou trhy plné jídla a všemožných druhů rýže.

Pokud jde o jídlo, rýže je samozřejmě základ. Slyšeli jsme od jedné Filipínky, že bez rýže by Filipínci nemohli žít. Je to vidět, tolik druhů rýže jsem neviděl v celé Asii, co se prodává. Z masa je nejoblíbenější pokrm vepřové, dále ryby a velmi málo kuřecí. To nabízejí vesměs jen s kostmi. Zato u vepřového si můžete vybrat od bůčku po játra a celého pašíka často udí přímo na ulici a porcují maso na deka. Pochutiny ze zabijačky jako máme v Česku tady však nenajdete. Z Ameriky zde určitě přišlo i pečivo. V každé dědině je minimálně jedna pekárna nabízející chutné pečivo za levnou cenu. Snídaně je tak pro nás rychle vyřešena. Pokud jde o restaurace, ty jsou zde jen pro turisty. Místní jí v "hrncovnách", na ulici postaví několik hrnců, vy si vyberete jídlo a dostanete malou porci na malý talířek. Když jsem si takhle objednal více jídla plus rýži, dostal jsem velký talíř s rýží a dva malé talířky s jídlem. Jestli se jim to chce mít, proč ne. Jídlo je levné a za 100 pesos se najíte dosyta. Voda je k jídlu zdarma. Bohužel je zde málo zeleniny, čerstvý salát například neseženete. Maximálně okurku.

Pokud jde o pití, pak takové pivo vyjde asi stejně jak v Čechách. Pije se tu Red horse (7%) či Pilsen, který ale chutná jak voda. Jinak tu není nic. Sehnat se dá levně i ovocný shake, který vyjde levněji než v Thajsku a chutná stejně a Filipínci do toho dávají více ovoce a méně ledu. Z ovoce se zde nejvíce prodávají manga, kokosy, ananasy a banány.

Jak Thajky si rády berou bělochy, pak Filipínky je mohou strčit do kapsy. Potkali jsme mnoho takových párů a nejen staré muže, ale i mladé. Filipínky mají výhodu, že umí lépe anglicky. Hodně chlapů si tak raději hledá ženy z Filipín než Thajska. A Filipínky jsou, myslím, hezčí. Zahlédli  jsme dokonce i opačný pár, ale to je rarita. Nepředpokládám, že by Američanky nebo Evropanky toužily po drobných Filipíncích. Ovšem pokud jde o postavu, jsou lidé z Filipín jak drobní, tak i tlustší. Vliv na to má zřejmě strava díky vepřovému masu a pečivu. Jinak jsou obě pohlaví velmi pracovité, furt něco dělají. A ženy perou...neustále. Prádlo visí všude. Muži zase ve vedru nosí vykasaná trika a ochlazují si pupky.

Na konec nesmím zapomenout na kohoutí zápasy, nad kterými by spílali ochránci zvířat. Kohouti tu pěstují v klecích nebo volně přivázané na provázku k noze. Každé stavení má kohouta a kdo nemá, je out. Zápasy jsou ve velkém vysílány v televizi a boj trvá obvykle pár minut, kdy se kohouti do sebe pustí a ten silnější toho slabšího udolá tak, že slabší padne jak mrtvola a nehne se. Ale i na vesnicích se vedou bitvy. Viděli jsme kluky jak proti sobě pouštěli kohouty, ale těm se moc nechtělo. Ještě je hoši musí dost vycvičit.