Po adrenalinové plavbě zpět na Balabac jsme dva dny strávili docela poklidně, avšak naše mysl už pomalu nezvládá Rasputina a tuto dlouhou plavbu. Vyvrcholení nahromaděného vzteku se dostavilo.

Den 10: Bylo důležité nalézt mechanika, který by opravil nefunkční motor. Vzali jsme Rasputina k pobočce námořnictva, kterou jsme objevili při túře minule. Tam se nás ujal velitel a slíbil pomoc mechanika, bohužel až další den, protože se mechanik nacházel mimo Balabac. Velitel nám vyprávěl, jak vede security pro VIP a snaží se vychovat pravé bodyguardy plus dělá kurzy pro bohaté lidi, jak se chovat v případě únosu. Jih Filipín je totiž okupován teroristy a filipínská vláda nemá nad ostrovy Mindanao a města na něm velkou kontrolu. Po návštěvě jsme opustili Rasputina a zevlili několik úmorných hodin u rozpadlého majáku. V šest byl sraz s Rasputinem u člunu, nicméně odliv byl kvůli úplňku tak prudký, že jsme museli všichni 3 čekat aspoň 2,5 hodiny, než se zvedne voda. Toto čekání bylo vykoupeno očistcem v podobě Rasputinově tlachání o hovnech. Ty kecy, co z něj šly, byly zkouškou naší trpělivosti. Zkritizoval Čechy, že nemají hrdost, ženy jsou podřadné, má telepatické schopnosti se ženou, my nemáme žádný ideál, obdivoval prdel Balabac a že tu chce už zůstat, poněvadž zde cítí pozitivní spirity. Jediné, co jsme mu dali za pravdu bylo, když řekl, ať napíšeme jaký je to ču**k. Stalo se. Rasputin také řekl, že pokud bude vát severovýchodní vítr, plujeme zpět do Kudat. Na to jsme 3krát řekli, že zpět nejedeme, on by tam klidně plul. Už jsme strávili s dědkem hodně času, abychom jeli zpět. A z Balabac jede ferry do Rio Tube, odkud pak po silnici do Porta Princessa. Dohodli jsme se pak se Zebrou, že pokud nevyplujeme pozítří, bereme ferry a plujeme do PP sami. Čas už fakt běží proti nám.

Den 11: Mechanik od námořnictva dorazil kolem osmé ranní a nastartoval motor. Rasputin ho vyděsil při uvítání, když na něj mluvil v otrhaných slipech (ty snašíme se Zebrou těžce). Mechanik Harry nás překvapil tím, že má kamarády Jakuba a Borise ze Slovenska. Po jeho odchodu jsme opět zevlili. Nuda se na mně začíná projevovat v příšerné únavě. Mrdá nám v hlavě no. K večeru jsme zase vyrazili do nudné vesnice, Rasputin šel koupit baterky, protože své má odvařeny. Brzo na to myslel. Zebra chtěla směnit australské dolary, abychom měli nějaké peníze, ale nechtěli je. Jen US, za něj nám potutelně dávali 40 pesos, což se nám zdá málo. Ferry do Rio Tube (jih Palawanu) stojí 350 pesos, odtamtud share taxi za dalších 350 do PP. Stále jsme se rozhodovali, ale naše rozhodnutí se změnilo večer.
Kolem páté jsme zašli k namornikům na pokec, těsně před tím dědek řekl, že bude potřeba koupit nové baterky a do PP se dostanem až tak za 4 dny. Řekl jsem mu, že s tímto nesouhlasíme a strhla se hádka. Vše, co jsme v sobě drželi, šlo ven. Nejhorší bylo, že se vše dělo za přítomnosti velitele námořnictva. Dědek na nás řval, že jsme somráci a nezodpovědní smradi a bereme plavbu jen jako hru. Dle něj jsme byli neschopní a neměl nás vůbec brát. Na to jsme kontrovali, jak jsme se dřeli a v něm jsme se též zklamali. Neřvali jsme tak jak on, protože byl zase opilý. Vyvrcholilo to tím, že nás 4krát vyhnal z lodi, z čehož jednou velmi drsně tak, že jsem na něj zařval, ať na nás neřve. Museli jsme se velitelovi omlouvat, bylo to trapné.
Jinak velitel byl velmi milý člověk, nabídl nám, že se postará o naši bezpečnost na Balabac a pokud pojedeme ferry, pak v Rio Tube nám poskytne odpovědného člověka, který nám poradí jak do PP. Velitel měl 2 rodiny, ale jeho hlavní manželkou je jeho práce. Pozval nás i na jídlo a po neustálých Rasputinových výlevech nás začal chápat. Vysvětlili jsme nu situaci s jeho pitím a že už to opravdu nezvládáme. Pak jsme vypadli, neb Rasputin už nemohl ani chodit. Dostali jsme se na loď a Rasputin pak celou noc zpíval české songy a my nemohli spát. Ovšem rozhodnutí padlo, jedeme ferry.

Den 12: Rasputin byl ožralý už od rána a furt mrmlal, že vane špatný vítr a můžeme vyplout po koupi baterek jen do Kudat. Zebra mu s klidem oznámila, že jsme se rozhodli vzít ferry a jet pryč od něj a on může jet s námořníky. Souhlasil. Po půl hodině jeho zpitý mozek zapomněl, co jsme dohodli, a začal zase s Kudatem a že to do PP nezvládneme. Ať to zvažíme a večer mu řekneme. Už jsme balili věci a museli jsme mu ještě 2krát říkat, že je rozhodnuto. Vybíjel si na nás ještě poslední kousky hněvu při cestě člunem na břeh , ať nic nezapomeneme, že už nás na loď nevezme. Nevadilo. Ve 14:30 jsme podali Rasputinovi, který s flaškou piva klesl na břehu na zem, ruku a popřáli mu hodně štěstí. Naše cesty se tak po 22 dnech rozdělili. Nelituji nakonec, že jsem do toho šel, taková zkušenost je k nezaplacení. Rasputin je v podstatě hodný člověk, jeho mozek však ovládl mocný Démon - alkohol. Bohužel jsme jej museli jemu nechat napospas, jelikož strhával i nás.

Konec