Opustili jsme opilého Rasputina na cestě a jako první se vydali k námořníkům, kam jsme se rozhodli nechat věci, protože jsme s nimi nechtěli chodit po celém Balabacu. Už nás zase tlačily na zádech, ovšem po extempore s Rasputinem to byl příjemný pocit, být zase v pohybu, hnout se dál. Námořníci nám ochotně věci pohlídali a my šli zařídit vše potřebné k tomu, abychom mohli odjet v 6 ráno ferry (pro neznalé přívoz) do Rio Tube nacházejícím se na jihu Palawanu. První jsem vyměnil 50 usd a dostal 2000 pesos (kurz 40 php/usd není moc dobrý, normální je cca 44), ale nedalo se svítit, peníze jsme potřebovali. Poté jsme navštívili policii, kde byly samé policajtky, ale místo toho, aby nám poskytly informace, tak si nás fotily pro webové stránky, že i Balabac je zde pro turisty. Zde a i na pobřežní stráži nám oznámili, že nepotřebujeme žádné dokumenty a můžeme směle do Porta Princesa, kde se ohlasíme na imigračním a dostaneme razítko. Splněno, pak už jen nakoupit jídlo na zítřek  (banány za 40 pesos, sušenky, pečivo) a jít někam přespat. Místní nám poradili, že je dobré dojít alespoň 2 hodiny před odjezdem, že místa na ferry jsou brzy obsazena.

Vyzvedli jsme krosny u námořníků, Rasputin už neseděl s pivem u člunu, zřejmě už klopil pivo ve vesnici. Jeden z námořníků nám poradil, abychom nechodili spát k majáku, co jsme chtěli, kvůli hadům, ale můžeme na pláž, kde jsou opuštěné dřevěné budky. Ty jsme našli a zabivakovali jsme. Mně se tam líbilo, ale Zebra byla nesvá a spíš chtěla k majáku. Než jsme se zvedli, přijel na kole námořník, že velitel nám dává pokoj na základně. Neodmítli jsme. Dostali jsme "pokoj" pro námořníky - 4 palandy, stůl a židle. I sprcha byla vojenská u záchodu. Nám to ale stačilo - po 20 dnech konečně normální sprcha a hlavně střecha nad hlavou! Už jsme se nemuseli schovávat před deštěm. Ještě před spaním jsme pokecali u piva s námořníky na hlídce a pak šli spát. Noc však byla hrozná, budilo nás chrápání od vedle a strašné vedro,větrák totiž vypnul, jelikož vypla elektřina o půlnoci v celém Balabacu. Ve 4 už jsme naklusali k odvozu a k ferry nás dovezla noční hlídka. Zapsali jsme se, vyčkali nástupu a v 6 ráno vypluli pryč z Balabac. Míjeli jsme loď Olzu, kde jsme si všimli pokuřujícího Rasputina. Mám pocit, že nás též zahlédl, ale kdo ví.

Cesta do Rio Tube byla strašná, ale trvala jen necelé 4 hodiny, bylo nám řečeno, že trvá i 6 hodin. V Rio Tube jsme se dostali čtyřkolkou na terminál a objednali shuttle bus (dodávka) do PP. Tam jsme přijeli po 15.hodině. A přivítalo nás nádraží ala Barma style. Hromada naháněčů, ovšem jeden z nich nám radil co a jak - kolik stojí hostely, jak je to s výlety do podzemní řeky apod. To jsem nezažil, ale bohužel jsme ho odkopli, Zebře se nezdál (zřejmě kvůli jeho chrupu). Chytli jsme dalšího a za 100 pesos (usmlouváno ze 150 s tím, že my víme, že je to méně) a vyjeli na imigrační získat to razítko do pasu, ať nechodíme po Filipínách ilegálně. Imigrační zavíralo v 17.hodin, dorazili jsme 30 minut před zavírací dobou. Mysleli jsme, že to bude formalita, bohužel.

Zebra, jejíž angličtina je přece jen lepší po cestování na Novém Zélandu, vysvětlila ve dveřích, že jsme přijeli na lodi a ferry pak do PP a chceme se ohlásit. Paní vykřikla, že odbavit nás může jen kapitán lodi. V té chvíli se v mé hlavě ozvalo "A je zle". A bylo. Přišel za námi úředník a řekl nám, jaké dokumenty potřebuje od lodi a že my se nemůžeme jen tak odbavit, pokud jsme přijeli lodí a jak to, že nemáme žádné dokumenty. Vysvětlili jsme mu, že na Balabacu nám řekli, že stačí jen dojít do PP, na to on pověděl,že tam mají pobočku (nemají). Pak přišel nějaký oficír a vysvětlil nám, že potřebuje dokumenty, jinak nás neodbaví, načež odešel. Úředník byl celkem rozumný, nebyl přísný a naštěstí nám dal čas na to, ať získáme dokumenty a sepsal nám jaké. My sklesle jen sledovali, jak se plní A4 nápisy, co máme dělat. Snažili jsme se mu také říct, ať zavolá velitelovi námořníků do Balabac, že nás zná. Úředník tak připsal, že potřebujeme jeho svědectví. Omg. Dokumenty máme sehnat do pondělí, na čež Zebra reagovala, že je víkend a asi to nestihneme. Hrozí nám tak situace, že budeme muset tam, odkud jsme přijeli. Ovšem do Kudat se dostaneme jen letadlem, což ovšem bez razítka v pase nejde. Úředník nás nakonec propustil a naštěstí nás nezadrželi. Aspoň pochopil, že opravdu nejsme uprchlíci.

Z imigračního jsme šli úplně vyšťaveni. Nedostatek spánku, dlouhá cesta, vedro, hlad a imigrační. Museli jsme však najít ještě kam složit hlavu. Našel jsem pár hostelů, z nichž jeden byl poblíž. Vzali jsme čtyřkolku za 20 pesos (poradila nám místní) a vyrazili. Hostel měl plno, takže řidič nám doporučoval další, levný. Neměl jsem sílu odporovat, tak se vyjelo. Bylo to kousek od hlavní ulice a pokoj vyšel na 900 pesos (cca 500 korun). Čekal jsem mnohem více, a tak jsme to se Zebrou vzali. Večer jsme dali pivo Red horse (7 % alkoholu, jeden litr za 85 pesos), protože to chtělo spláchnout.

V sobotu jsme se také snažili napsat velitelovi z Balabacu, ale mobil hlásil neustále chybu, Rasputin používá filipínské číslo, které nám nedal. Takže jsme zavolali na ambasádu. Tam nám řekli, že se na to v pondělí podívají a mělo by to dopadnout dobře s tím, že asi zaplatíme pokutu. Snad ne moc mastnou. Inu, víkend nám umožnil 2 dny cesty. V hostelu zůstáváme ještě 2 noci, máme jiný pokoj za 600 pesos (usmlouváno ze 700) a dali jsme na neděli výlet na Podzemní řeku, jeden z 10 přírodních divů světa. Když už nám hrozí deportace, tak aspoň využít všechny volné dny.