úterý 7. července 2015

A je to za mnou....

Na Vánoce 2014 se v mé hlavě zrodilo rozhodnutí nechat práci a vydat se na 4 měsíce na cesty do Jihovýchodní Asie. Bál jsem se toho, jak to bude náročné jak fyzicky, tak finančně, ale nakonec jsem přece jen necouvnul a na cestu se vydal. A neprohloupil jsem. Někde jsem četl, že i přesto že utratíte mnoho peněz za cestování, vrátíte se bohatší. A já se bohatší vracím. Zažil jsem veselé i krušné chvilky, seznámil jsem se se spoustou skvělých lidí, vypiloval si angličtinu, zvýšil si sebevědomí a mohl bych pokračovat dál. Doplnil jsem tak další stránky cestovní knihy a sv. Augustyn by byl se mnou spokojen.

Náš Couchsurfista Lean se nás ptal, co bychom se Zebrou dali jako top z našich cest. Dlouho jsem přemýšlel, co bych mu mohl říct, ale asi bych ho unudil dlouhým výčtem z mých cest. Mohl bych začít zážitky z mých stopařských začátků, kdy jsme potkali tolik milých i zmatených lidí, pokračoval bych lidskou štědrostí, která nám tolik pomohla a usnadnila těžké chvíle, nezapomněl bych na strasti s alkoholikem Rasputinem, ilegální epizodku na Filipínách, obdivoval bych přírodní krásy a nádhernou architekturu, co jsem za tu dobu viděl. Neopomněl bych zmínit dobrodružství v klášteře, dále hody ve formě jídla a pití, spaní na divoko nebo cigánský způsob cesty. A mohl bych pokračovat dál a unudil bych i čtenáře (ty si ale mohou vše podrobně přečíst na blogu).

Nicméně cestování není jen o těch pozitivních věcech, člověk musí přežít i ty negativa a že jich je. Musíte se vypořádat s vedrem či zimou, neustálým pocením. Umět se nemýt a fungovat ve vlastním smradu, případně se mýt jen ve studené vodě a jen poleváním. Někdy jsme sprchu zažili po několika týdnech a byla srovnatelná s luxusní vířivkou. Dokázat být také o hladu či žízni. Sáhl jsem si i na dno, když jsem trpěl 4denním průjmem spojeným s nechutenstvím, kdy jsem byl 3 dny schopen pozřít jen vodu. Průjem se dal, ale každé sousto mi vyvolávalo zvracení, takže jsem 3 dny nic nejedl. Takovou zkušenost už nechci nikdy zažít. Spaní též nebylo někdy skvělé, zvykal jsem si na tvrdou zem, nepohodlí v přepravních nočních prostředcích či úzkou palubu. Otravuje vás hmyz ve formě much, komárů, švábů nebo mravenců. A v neposlední řadě s únavou, která přišla vždycky, když člověk nechtěl. Kolikrát se mi zdálo o posteli s voňavým povlečením. Ale tohle všechno mě posílilo a nelitoval jsem, že jsem kolikrát žil jak vagabund, právě naopak. Mnohokrát jsme se Zebrou přemýšleli, kdo z našich známých by tohle dal či nedal. :)

Navštívil jsem 5 zemí a každou jsem si oblíbil jiným způsobem. Barma (dnes Myanmar), která ještě není zkažena turismem a kde jsou lidé milí a starají se o vás jak o krále, aniž by chtěli něco na oplátku. Thajsko, jehož kuchyně zkoušela naše mlsné jazýčky a chrámy oslňovaly svým zlatým leskem. Malajsie, kde pohostinnost a ochota je v lidech vrozená a s úsměvem vám pomohou ve všem. Filipíny, tam si člověk užije přírodních krás jak u moře, tak nahoře. Singapur, moderní město, které ukazuje, že i malý tygr dokáže velké věci.

A celá cesta, kde jsem využil letadla, auta, autobusu, minibusu, lodě, přívozu, vlaku, jeepney, tricyklu, rikši, taxi, dodávky i chůze probíhala asi takto:

Praha - Istanbul - Bangkok -/- Rangun-Kalaw-Inle lake-Bagan-Changtan-Rangun-Hpaan -/- Mae Sot-Tak-Bangkok-Chaia (Suan Mokh)-Hat Yai -/- Kangar-Penang (George town) - Kuala Lumpur-Melaka-Kota Bharu -/- Narathiwat-Hat Yai-Surat thani-Bangkok-Chiang Mai-Bangkok -/- Kota Kinabalu-Kudat-Balabangam -/- Balabac-Rio Tube-Porta Princessa-El Nido-PP-Cebu-Oslob-Cebu-Tubigan-Carmen-Tagbilaran (Panglao, Corola, Loboc) - Manila-Banaue (Batad)-Manila -/- Singapur - Istanbul - Praha.

Byla to paráda!

pondělí 6. července 2015

Střípky ze Singapuru

Na poslední 3 noci zůstáváme u dalšího couchsurfisty, Číňana Adriana, kterému je 37 let, ač na to nevypadá, a žije se svou matkou. Jeho maminka Doris je velmi pořádkumilovná a se Zebrou tak dáváme pozor, aby po nás nezbyla nějaká podezřelá špína. Dostali jsme vyhraněné místa v obýváku, kde se snažíme udržovat naše hnízdo a nerozšiřovat jej mimo vymezený prostor. Adrian žije na sídlišti patřící metru Ang Mo Kio a kousek od jeho baráku se nachází opět skvělá žrádelna, kde už si nás zase prodavači pamatují a hází úsměvy, kdykoliv nás vidí.

V Singapuru se nachází 9km Southern Ridges Walk trasa podél parků, takže jsme se rozhodli trochu projít i singapurskou zelení. Inu, procházka nebyla nejhorší, ale vedro nám ji hodně ztěžovalo. Naštěstí většina trasy poskytovala stín od stromů. Část stezky se vine na "mostě" dlouhým 2 km postaveným 4 metry nad zemí, takže jsme se kochali nejen parky pod námi, ale i výhledem na Singapur a zejména jeho přístav. V jednom parku jsme také narazili na kulturní centrum, kde se odehrávala show indických tanců spojena s rautem. Podařilo se nám na raut dostat oklikou a Zebra ucítila příležitost se zadarmo najíst a začala konat. Napustila si kafe, nabrala jídlo a mohla vzít více, kdyby se jí jedna z pořadatelek nezeptala, zda "jde" také na show. Zebra vzala tácek s jídlem a odcupitala s ním pryč. Já jen z povzdálí sledoval její chování. Ostuda. Trasu jsme prošli za 3 hodiny a docela nás zmohla. Holt nabídla většinu času jen rovinu, na což nejsme zvyklí.

Singapur získal před 2 dny od UNESCO nálepku světového dědictví pro své botanické zahrady a celý Singapur je z toho úplně odrovnaný, je to totiž jeho první ocenění a tento rok zrovna slaví 50 let od svého vzniku. Takže zprávy jsou toho plné. Tak jsme se na tu zahradu zašli podívat. Zahrady jsou vskutku nadherné, člověk si tam projde palmový parčík, zazvorový kout, orchideje, evoluční park, kde jsou vysázeny stromy a rostliny, co se nacházely na Zemi v průběhu milionů let. Jak se jim to podařilo, to mi hlava nebere. Myslím, že Singapur se svou botanickou zahradou dostal ocenění právem.

Nemohli jsme ani opomenout Chinatown, kde jsme udělali pár drobných nákupů a těžce odolávali nákupní horečce. Oživili se mi vzpomínky na Čínu, prodávali zde stejné cetky jako tam, jen 5krát dražší. Zlatá kočka s kolébající se rukou tak do mé kolekce blbin ještě nepřibyla. Doplnil jsem též svou challenge, kdy jsme navštívili budhistický chrám Thian Hock Kenge, kde jsem do studny přání hodil desetník, a hinduistický chrám Sri Mariamman, kde jsme přečkali tropický slejvák při bohoslužbě, která probíhala za příšerných zvuků bubnů a trumpet.

Návštěva Singapuru se pomalu blíží ke konci. Bude mi chybět jeho kuchyně, kterou si nemůžu vynachválit. Znovu jsme vyrazili do arabské čtvrti, abychom si naposled dali nášup Nasi gorengu, ochutnali kebab a osvěžili se malajským čajem. U baráku Adriana došla zmrzlina z tříště, což těžce nesu. Budu se ji muset naučit připravit doma.

Úplně poslední večer jsme se šli ještě podívat na vyhlídku osvětlených mrakodrapů. Šanghaj to nepřekonalo, ač mrakodrapy svítíli hezky. Součástí vyhlídky bylo i vodní představení, jednalo se o světelné efekty (světla,fotky, filmy) promítané na vodní páru. Efekty se docela podařily, zato příběh či obrázky, kde se zobrazovaly většinou smějící se děti, byly totálně kýčovité a celou show kazily.

sobota 4. července 2015

Město sídlišť

Z chaotických Filipín jsme přesedlali do klidného Singapuru. První noc jsme strávili na letišti, protože jsme přistáli ve 2 ráno. Náš couchsurfista Lean nám sice psal, ať přijedeme, ale platit 35 singapurských dolarů jsme zamítli. Přece jen měna zde je na jiné úrovni než ve zbytku Asie. Jeden dolar je 18 korun. Vybrali jsme si jako poslední destinaci stát, který je nejdražší v Asii. Na letišti jsme pokojně spali pod lavičkami asi do 9 hodin a nikdo nás nevyhodil. Jelikož byl pracovní den a Lean pracoval, rozhodli jsme se odpočinout u bazénu.

Bazény jsou v Singapuru velmi rozšířené a levné. Rozhodli jsme se jet do jednoho, kde vstup stál 2 sdolary s vířivkou, umělými vlnami a tobogány. Cesta byla únavná, nic jsme nejedli,i přesto že všude se píše, že jídlo je na každém rohu. My ty rohy bohužel obešli, vystoupili jsme o zastávku dřív a s debilními krosnami jsme se točili kolem nákupního centra. Černá hrůza mi způsobila už otlačeniny na zádech, jelikož její popruhy se nedají pořádně nastavit. Tahle krosna je zlo! V obchodním centru jsme našli žrádelnu,kde jsem si dal konečně pořádně do nosu. V obchodě poblíž jsme pak ještě dokoupili svačinu k bazénu. Tam jsem dorazil zničen, krosna mi totálně odrovnala pravou ruku. Naštěstí jsme u bazénu relaxovali a zranění z krosen léčili. Plavat se moc nedalo, jelikož jsem neměl plavecké brýle. A pokud jde o atrakce - zavřeny, klasika!

Ubytováni jsme první 2 noci našli na Couchsurfingu, u původem Filipínce Leana, který bydlel kousek od metra Houlong. Setkali jsme se s ním večer a kecali až do dlouho do večera. Druhý den nás pozval i na pivo, které nám rychle vlezlo do hlavy. Procestoval též hodně, navštívil i Evropu a Jižní Ameriku a rád by si našetřil na cestu do Austrálie, kde by chtěl pracovat. Žije s dalšími 3 lidmi v jednom bytě, jelikož nájem v Singapuru je docela drahý. Vydělává si na něj jako IT prodejce, zřejmě to slušně vydělává. Nechal nám na spaní postel a sám spal na gauči. Mimo jiné byl unešen naším vyprávěním o Rasputinovi a nemohli tomu uvěřit ani jeho kolegové (my taky ze začátku nevěřili vlastním očím).

Singapur jsme zatím prošli jen z půlky, oproti Filipínám se jedná o tiché až sterilní město a lidé jsou zde velmi kultivovaní. Pro nás, odchovaným Asií, je to docela nezvyk. Ceny se pohybují na evropské,spíše české úrovni a bohužel si začínáme uvědomovat, že čas levného života pomalu končí. Ovšem pokud jde o jídlo, pak Singapur nasadil laťku pekelně vysoko. Jelikož většinu obyvatel tvoří Číňané, Indové, Malajci a Indonésané, ovlivňuje to i singapurskou kuchyni. Žrádelny jsou soustředěny díky vládě do jednoho místa na sídlišti a ty nabízí všehochuť, zejména čínského jídla. Takže už jsem si pochutnal na kachně, kuřecím a ujíždím na "zmrzlině", což je ochucený rozdrcený led s fazolemi, oříškami a všemožnými chutěmi.

V Singapuru se nachází také různorodé čtvrtě, asi nejznámější je Chinatown, Little India a Arabská čtvrť. Opět je tu mix náboženství na jednom místě a lidé zde dokáží žít pospolu. Dal jsem si tak challenge vidět zase všechny svatostánky nejrozšířenějších náboženství. Kostel, hinduistický chrám a mešitu mám za sebou. Little India nabídla kultivované a čistotné Indy a voňavé placky, obchody s masala kořením, vonné tyčinky a procházka se neobešla bez indických skřeků z obchodů. Arabové zase prodávali kebaby, šejky, kuřecí na několik způsobů a to všechno kolem Sultánovi zlaté mešity. Zde jsme po dlouhé době zase vyzkoušeli malajské nejlepší jídlo  Nasi goreng ayam a číšník byl překvapen, že umíme malajsky. Chinatown jsme si dali na poslední den. V jídle a lidech je Singapur úžasný, líto nám je jen cen. Sice jídlo na ulici stojí 4 až 6 sdolarů, ale ve srovnání s Asií je to 3krát dražší.

Jinak se mi Singapur zdá jako sídlišťové město s malým centrem. Každá zastávka metra je centrem sídliště s několika bloky domů, kde bydlí lidé. Tam se nachází parky, hřiště, obchody a žradelny. Aby taky ne, na malém poloostrově žije 9 milionů lidí, tak se musí někde vměstnat. Centrum je celkem malé, dá se projít během dvou dnů.

středa 1. července 2015

Normální den v Manile

Rezek a Dvořákovou se nemůžou chovat jako ostatní turisti či cestovatelé. Rezka s Dvořákovou to totiž nebaví. Díky tomu pak zažívají zabavné situace, které by se možná normálně uvažujícím lidem nestali (jak jste se dočetli už na blogu). Výjimkou nebyl ani poslední den na Filipínách, tentokrát v hlavním městě Manile. Tam jsme dojeli ve 4 ráno po 9 hodinách strávených v autobuse z Banaue. Co udělali ostatní? Vzali si taxi a odjeli pryč. My ne, ustlali jsme si na lavici a dospali nedostatek spánku jako asi 3 další místní. Čekal jsem, že neusnu, ale i přes otřesný řev dopravy, jsem spal jak mimino asi 2 hodiny. Vzbudila mě nakonec Zebra s tím, že na nádraží nikdo není a vypadá to, že budou zavírat. Hodní Filipínci nás ale nechtěli vyhánět, tak jsme raději nenápadně vzali roha. Snídani jsme dali v 7/11, protože naše žrádelna z minula ještě v 7:30 neměla navařeno.

Na Google Maps jsem našel lokalitu, kde se nachází historické centrum Manily a nejslavnější filipínská katedrála. Vyrazili jsme tedy na vlak (zde jako mhd) dle mapy a procházeli jsme ulicemi, které nám ukázaly chaotickou tvář Manily. Přirovnal bych ji k pokročilejšímu Rangunu a nevyspělému Bangkoku. Auta troubila jak pominutá, jeepney zastavovaly, jak se jim zachtělo, na ulicích se prodávalo vše možné od jídla přes skripta po veteš, všude spali bezdomovci na kartonech, chudé děti si hrály bosé u silnice, lidé na sebe pořvávali a my zase nevěděli, kde jsme se to octli. Ten chaos měl ale řád, trochu mně to připomnělo Dillí, kde se chaos všeho měl též řád, Manila je však rozdílná, především v lidech. Lidé na nás házeli neustálé úsměvy, zdravili nás a Manila mě tímto mile překvapila. Na stanici metra nám sice s úsměvem lustrovali naše zavazadla se špinavými věcmi, ale to se dalo přežít. Inu jejich vlaky ve špičce jsou tak přecpané, že jsme se do něj nacpali až na čtvrtý pokus. A Filipínci překvapivě ctí pravidlo "první vystupuje".

Historické město jsme našli velmi lehce, šlo o úzké uličky, kde se skrývaly domy z dob kolonializmu, ale buď byly zničené a nikdo se o ně nestaral, nebo naopak zrekonstruované v soukromém vlastnictví. Dominuje mu Manilská katedrála, která byla vystavěna 6krát, jelikož ji před tím zničily tajfun, zemětřesení, oheň, bombardování. Uvnitř jsme objevili repliky Michelangelovy Piety a dále kopie sochy sv. Petra. Znalí ví, že obě tyto sochy se v originále nachází ve svatopetrské katedrále ve Vatikánu. Jelikož jsme měli čas, poseděli jsme u katedrály a dali se s námi do řeči skupinka kluků, kteří tvrdili, že Filipínci jsou škaredí a zajímali se o nás. Následně se s námi dal do řeči milý postarší pán, který si zamiloval evropskou historii. Mě tipoval na Francouze a Zebru na Němku. Poté, co odešli, jsme chvíli hráli hru "Poznej národnost" turistů. Jeden pár nám připomínal Čechy a později jsme opět měli pravdu, byli to Češi vracející se ze Zélandu. Potkali jsme je totiž znovu a mně to nedalo a zeptal jsem se, odkud jsou. Úspěšnost odhalených Čechů na cestách - 100 %. A v neposlední řadě jsme ještě nakoupili poslední suvenýry. Mysleli jsme, že cesta na letiště už bude pohodička, čekal nás pravý opak.

Po minulé nepříjemné zkušenosti s taxíkem jsme se rozhodli k letišti dojet mhd pomocí vlaku a jeepney. Vlak byl ještě v pohodě, dokonce v něm bylo značení, že ze stanice Baracay se dostaneme pohodlně na letiště. Se značením mají Filipíny problém, po výlezu z metra nás nečekaly cedule, ale obrovské tržiště, které se rozprostíralo po celém Baracay, kam oko dohlédlo. Museli jsme se prodírat úzkými ulicemi plnými hader, cetek,elektroniky, domácího nádobí apod. na prodej. Myslel jsem, že Chatuchak v Bangkoku nemohl nic překonat, omyl. Tenhle frmol jej strčil do kapsy. Mezi tržištěm se vinula cesta, kterou projížděli jeepney - plné. Nevěděli jsme kudy, a tak jsme se rozhodli vzít rikšu. Týpek si to šlapal na kole, vezl nás v protisměru, sám neustále měnil směr a vyhýbal se autům. Adrenalinová cesta skončila projížďkou staveništěm a ukončením u hlavní výpadovky, kam už nemohl. Terminál 1 však stále nebyl dosažen. Obvykle si lidé berou taxíka a dojedou to, Rezek s Dvořákovou se rozhodli dojít na letiště pěšky.

Nikdy se mi nestalo, že bych na mezinárodní letiště došel pěšky. Razili jsme si to kolem hlavní ulice ve vedru, 17 kg na zádech a já klel. Svou krosnu nenávidím a už se těším, až se jí zbavím. Než jsme došli na letiště, viděli jsme i chudinské čtvrti kolem. Lidé na nás zase hleděli jak na zjevení, ale to už se Zebrou neřešíme. Hlavně kupujeme drahé magnetky a na taxíka chlupa nepustíme. Inu, na letiště jsme přišli asi za hodinu a půl od Baracay. Výpravu jsme zakončili pěší túrou bránou pro taxi.

Letiště NAIA v Manile je příšerné. Jedná se jen o halu s asi 40 check-in, kam se nedá ani sednout. Na záchod se jde přes ostrahu, takže následně musíte projít znovu bezpečnostním. V zóně duty free se nenachází žádná pořádná žrádelna, takže jsme byli o hladu. Jídlo tam bylo, ale nedalo se platit kartou. Na mezinárodním letišti!

Návštěvu Filipín jsme tak zakončili knedlíkem plněným kuřecím masem za poslední peníze. Sbohem Filipíny.