úterý 26. července 2016

Psycho den

Ráno dne čtvrtého jsme se vykopali z Jelenina doupěte před 10. hodinou a potřebovali jsme odjet. Jaké bylo však překvapení, když nám výjezd blokoval Volkswagen. "Das problem" jsme chtěli vyřešit s Jelenou, ale ta se jaksi nikde nenacházela. Neporadila nám ani prodavačka místního krámku, kde to tak příšerně páchlo, že jsem i koupi snídaně vzdal. Nakonec jsme museli bušit na dveře sami, než jsme našli rodinu, které VW patřil. Ale opět naprostá neochota pomoc. Lucka zvolala na jednoho chlapa, co patřil k rodině, jestli nám může pomoci a ten jen zakroutil hlavou s výrazem "polib mi" a odešel. Nakonec jsme se dostali ven a klíče nechali v zapáchajícím krámu.
Vyrazili jsme do Nidy na Kurskou kosu, tenký a dlouhý poloostrov asi 80 km dlouhý. Nida se nacházela až skoro u hranic s Ruskem, takže směrem tam jsme projížděli krásnou romantickou a malebnou krajinou. Litoval jsem, že nemám kolo, protože projížďka zde by stála za to. V Nidě se také nacházejí obrovské písečné duny, kam jsme se vypravili na čumendu. Kvůli kácení stromů se duna stále sune k městečku a možná jednoho dne jej pohltí. Na duně bylo pekně, takže jsme na chvíli vykydli.

Prohlédli jsme si i rybářské městečko Nida, kde se nacházejí hezky barevně malované roubenky. Atmosféru tomu dodává vůně ryb a moře. Balada. Po jídle, které i přes mořskou kuchyni, obsahovalo opět olej, kopr a smetanu, jsme se vydali k Hoře křížů vzdálené asi 150 km. Vynechali jsme dálnici a vybrali si okresky, abychom se pokochali litevským venkovem. Vesnice mi trochu připomínali Balkán, chudá stavení, mnoho pastvi s krávami či kozami, sem tam nějaký kůň. Co bylo však překvapující, tak to, že se zde nachází mnoho čápů. Těch jsme viděli více než těch koňů.
Hora křížů se netyčila příliš do výšky, jedná se o kopeček, na němž je bezpočet křížů různých velikostí a z různého materiálu. Některé kříže jsou zavěšeny i na stromě, který křížové pole pohltilo. Člověk se mezi křížemi může i projít, některé už ani nejsou zapíchnuté v zemi, ale spíš pohozené na zemi na hromadě. Zřejmě očista místa. Uprostřed toho kopce se nachází socha Panny Marie, co shlíží dolů na pocestné. Také jsme se složili na jeden velký kříž a zabodli jej k hlavní cestě, aby byl vidět na každé fotce (v tom chumlu se však určitě ztratí).



Jelikož jsme dnes jeli zpět přes celou Litvu, přijeli jsme do našeho hostelu blízko Kaunasu až před desátou večer. Hostel vypadal jak barák z filmu Psycho a byl úplně bez hostů. Trošku strašidelné. Do toho se v okolí nenacházelo nic, takže jsme museli vyrazit do města na jídlo, neb hlad byl velký. Vyrazili jsme na hlavní bulvár v Kaunasu, který dřív sloužil k vojenským přehlídkám a kde se údajně nachází velká koncentrace mladých holek. Evidentně se narodilo mnoho mužů, protože počet se srovnal a bylo to tak 50:50. Opět jsme hledali hospodu, kde vaří dlouho, až 5. se nás konečně ujala. Dal jsem si specialitu smažené kousky chleba se sýrem  a musím napsat, že to byla delikatesa! Přitom se jednalo jen o obyčejnou topinku a sýr.
Pak jsme vzali lahváče doporučeného piva, kdy se jednalo o Bernarda a vyrazili domů. Ovšem jsme zabloudili. Autem jsme projeli snad půlku Kaunasu, můj orientační smysl byl zmaten neodpovídajícími podniky, které jsem si přece pamatoval. Nakonec jsme po 45 minutách dojeli na kruhový objezd, který si pamatovali všichni a dorazili do hostelu. Fungovala mi sice GPS, ale bohužel na slepé mapě.

Noční dobrodružství ale neskončilo. Asi po jedné ráno dorazili nějací lidé a začali zvonit a klepat na dveře dole. (Musím napsat, že my bydleli v baráku až ve 3. patře a měli jsme to okno podobné jak v baráku z Psycha. Co si asi museli myslet ti dole, když se postupně rozsvěcovala a zhasínala světla. Viděli jsme asi 3 chlápky, co si podávali ruce a pak se rozdělili. Náš barák však nedobyli. Naštěstí se vše uklidnilo, pozdní hosté zřejmě svůj pokoj našli, ale v baráku se neozývaly žádné kroky ani hluk. Jen ticho za pootevřenými dveřmi prázdných pokojů.

neděle 24. července 2016

Ruská pohostinnost

Na začátek bych chtěl vyzdvihnout aplikaci Dlužnícek, kterou používáme při zapisování útrat a říká nám, kdo komu kolik dluží. Hned odpadlo dohadování a naopak najednou chtějí všichni platit za všechny. Bohužel negativem je skutečnost, že nám dochází hotovost.
Třetí den jsme se vydali do Klaipeidy s vypůjčeným autem. Ovšem když jsme si jej vyzvedávali na nádraží, kde jsme objednali vyzvednutí, pobočka se tam už půl roku nenacházela. Zástupce firmy tak pro nás přijel a odvezl nás k našemu autu na letiště. Při čekání na odvoz nás proklela místní stařena, i přesto že jí Káva dal 1 euro!
Před odjezdem jsme se ještě stavili do Muzea obětí nacismu a komunismu. Jednalo se o bývalé vězení KGB, kde se dalo projít i vězením a musím říct, že to byl silný zážitek. Stisněné prostory, prázdné a tiché chodby, samotky, mučící místnosti, dvůr a popravčí místnost ve mne zanechaly opravdu silný pocit, až se mi udělalo špatně.
 Pak už následovala cesta do Klaipeidy a Nidi, na druhý konec Litvy, kde se nachází Kurska kosa, dlouhý poloostrov s přírodou a velkými dunami, Sahary Baltu. Cesta ubíhala klidně se Škodou Rapid, jež vytáhne jen 180 km/hod. Docela zklamání na "rapida". Ubytování jsme měli zajištěno opět od Airbnb, ovšem tentokrát to taková sláva jako ve Vilniusu nebyla.
Slečna, co s námi komunikovala odjela do Německa a odbavení nechala na své matce Jeleně, co uměla jen rusky. Využil jsem tedy i své chabé znalosti ruštiny. Ovšem dostali jsme jiný pokoj, než jsme si objednali - tři postele. Jelena pobaveně říkala, že se musíme asi dobře znát, když chceme pokoj se 3 postelemi. Nechtěli jsme. Dala nám heslo k wifi a odešla. Rusky jsem se snažil vysvětlit, že chceme 4 postele, tak nám Jelena dala druhý pokoj ještě s 5 postelemi a bez koupelny. Inu, volali jsme Edite (dceři v Německu), že máme jiný pokoj. Edita tedy zavolala matce, ale nic se nedělo. Proč? Jelena si seděla za barem a popíjela kafe. Lucka jí dala Editu k telefonu a proběhla ruská přestřelka po telefonu, kdo je vinen. Nakonec se problém vyřešil donesením postele do našeho pokoje, kterou jsme si odnesli sami, protože starý otec s kamarádem to trošku fyzicky nezvládli.
Večer už probíhal pivem na pláži, zpěvem za temné noci, kdy jsme překazili nejdříve rozjímání litevské mládeže řevem "Když jsem sloužil..." a následně narušili romantické focení svatebčanů (fotili se za tmy!). Přidali jsme se nenápadně k nim, když šli směrem z pláže, abychom zjistili, kde mají otevřeno, protože hospody zase brzo zavřeli  (v sobotu!). Došli jsme k hotelu, kde se 3 z nás zastavili, ale Káva šel se svatebčany až dovnitř jakoby se nic nedělo. Dokonce pro nás přišel a vrátil se. Ovšem litevské pivo nebylo tak silné, abychom udělali ostudu, že se pozvem na ruskou svatbu. Díky bohu. Pak už jsme se museli odebrat do našich "kravat" (rusky postel).

sobota 23. července 2016

Navrat do 90.let

Prvni dny jsme stravili ve Vilniusu a jeho okoli. Dorazili jsme do Vilniusu letadlem spolecnosti Airbaltic a nasledne se ubytovali v byte, co jsme nasli na Airbnb. Letiste ve Vilniusu vypada jako vlakove nadrazi, takze si jej muzete velmi lehce splest. Z letiste jsme museli vzit autobus k nasemu ubytku. Do reci se s nami dal nejaky opily pobuda, z nehoz tahlo jak ze zkvaseneho sudu. Nasedl s nami do busu a Kavovi vykladal o sklenenem kamenu u katedraly (viz dole). Zbytek premyslel, co zkvaseneho musel pit, tipli jsme jablka.

Pote, co jsme vystoupili z busu, ktery by neprosel technickou v Česku, ocitli jsme se na sidlisti z dob 90.let a jali se hledat nas panelak. Ty vypadaly hodne osuntele, nevzhledne a tesne pred rozpadem, lidi chodili ve starych sustakach a riflich, ze jsem si fakt pripadal, jak kdybych se vratil o 20 let zpet. Nas panelak jsme nasli a uz se nas ujala nase ruska hostitelka. Byt byl skutecne luxusni, Natallia nam dokonce predvedla i smart TV a elektricky krb. Jako pozornost na nas v lednicce cekaly 4 lahvace!

Problemem Litvy je, ze restaurace se nachazeji kolem centra a ne na periferiich. Museli jsme tak slapat 20 minut do centra, ale s lahvacem v ruce cesta ubihala dobre. Nasli jsme pivnici, ktera propagovala ceska piva, temi jsme vsak pohrdli a dali si mistni pivo Švyturys a mistni speciality cepeliny, ktere se koupaly v oleji, kopru a tucne smetane. Tyto ingredience jsme pak nachazeli v kazdem jidle. Spolecne s brambory a chlebem jsou to jejich hlavni jidla. Kdo tedy nesnasi kopr, nejezdete do pobaltskych statu.

Druhy den jsme rano navstivili Trakai. Jeli jsme vlakem, jelikoz auto jsme pujcovali az treti den. Z nadrazi byl slavny hrad Trakai ze 14.stoleti umisten uprostred jezera vzdalen asi 2 km, Litevnici jej vsak sli asi hodinu a pul. Zapricinil to fakt, ze jsme si vypujcili slapadlo a jeli na projizdku. Bohuzel jsem potreboval na zachod a spatril jsem vhodny ostrov, kde bych svou potrebu mohl vykonat. Ten si vsak branila agresivni labut, ktera kdyz nas zmercila, rychle plavala k nam. My odpluli a labut se zastavila a plavala pryc. Toto krouzeni, kdy se labut nebezpecne priblizovala jsme delali asi 20 minut, az to nakonec labut prestalo bavit a odplula pryc, ostrov neostrov. Ja se pak vitezoslavne mohl vymocit.

Hrad Trakai je skutecne pozoruhodny a malebny. Bohuzel z vezeni udelali vystavu skla a vejiru, coz zkazilo atmosferu doby. Prosli jsme si vsak hrad krizem a krazem a na namesti vyzkouseli zachovaly pranyr. Nasledne jsme opet vyzkouseli mistni kuchyn - tentokrat syte ruzova studena polevka s koprem, bramborem a kefirem. Hodne syta, ale vytecna. Z Trakai jsme se rozhodli jet polorozpadlym autobusem bez klimatizace, dali jsme pred nim prednost pred klimatizovanym minibusem. Ridic byl svine, vetrak pustil az tesne pred Vilniusem, takze jsme se velmi rychle koupali v koprovem potu.

Den jeste neskoncil, cekala nas prohlidla samotneho Vilniusu. Z nadrazi jsme vzali minibus 88, ktery je jak Cerna sanitka, jezdi skrz Vilnius, ale nikdy nevite, kde se objevi. Najit jeji zastavku je tez tezke. 88 nas vzala ke katedrale, kde jsme nasli skleneny kamen, na kterem, kdyz se otocite 3krat dokola a neco si prejete, pak se vam splni prani. Tak aby bylo hodne piva! :) Nejak jsme se rozdovadeli a pote, co jsme slyseli bubny, zacali jsme tancovat samanske tance primo na namesti u katedraly, tancem jsme presli i prechod a mam podezreni, ze si nas natacela sokovana slecna. Mozna skoncime na Youtube jako "stupid vilnius dance". Vilnius je jinak mesto hezke, male, prijemne a plne mladych lidi! Duchodce skoro nepotkate, coz je oproti Cesku rozdil. Ovsem v peripetiich je celkem mrtvo, pritom tam lidi ziji. Zajimavosti jsou take drevene roubenky, ktere mezi panelovymi a cihlovymi domy vypadaji docela bizarne.

Posledni zazitek tohoto dne bylo najit 88, ktera dle mapy jela k nasemu ghettu. Ovsem baba, co nas brala nam oznamila, ze jede "last round" a tim to haslo. S otravenym ksichtem nam ani nebyla schopna rici, jestli jede tam, kam potrebujem. Vydali jsme se proto smerem na katedralu a z jizdniho radu a oznameni vyvodili, ze 88 jede uplne jinam. Nastvane jsme vystoupili a z mapy na zastavce nasli trolejbus 17. Ten, z dob komunismu, ktery byl urcite prodan vyrazeny z Ceska, nas konecne vzal tam, kam jsme potrebovali. Chteli jsme si koupit jeste na benzine pivo, ale bylo uz po 22.hodine a neslo to. Pani jsme dokonce vydesili, ze chceme pivo. Ano a tim se dostavam k dalsimu probemu - vetsina hospod zavira v 10 vecer a je zde zakaz prodeje alkoholu po 22.hodine. Pro Cecha odvykleho hospodami docela hardcore.