úterý 26. července 2016

Psycho den

Ráno dne čtvrtého jsme se vykopali z Jelenina doupěte před 10. hodinou a potřebovali jsme odjet. Jaké bylo však překvapení, když nám výjezd blokoval Volkswagen. "Das problem" jsme chtěli vyřešit s Jelenou, ale ta se jaksi nikde nenacházela. Neporadila nám ani prodavačka místního krámku, kde to tak příšerně páchlo, že jsem i koupi snídaně vzdal. Nakonec jsme museli bušit na dveře sami, než jsme našli rodinu, které VW patřil. Ale opět naprostá neochota pomoc. Lucka zvolala na jednoho chlapa, co patřil k rodině, jestli nám může pomoci a ten jen zakroutil hlavou s výrazem "polib mi" a odešel. Nakonec jsme se dostali ven a klíče nechali v zapáchajícím krámu.
Vyrazili jsme do Nidy na Kurskou kosu, tenký a dlouhý poloostrov asi 80 km dlouhý. Nida se nacházela až skoro u hranic s Ruskem, takže směrem tam jsme projížděli krásnou romantickou a malebnou krajinou. Litoval jsem, že nemám kolo, protože projížďka zde by stála za to. V Nidě se také nacházejí obrovské písečné duny, kam jsme se vypravili na čumendu. Kvůli kácení stromů se duna stále sune k městečku a možná jednoho dne jej pohltí. Na duně bylo pekně, takže jsme na chvíli vykydli.

Prohlédli jsme si i rybářské městečko Nida, kde se nacházejí hezky barevně malované roubenky. Atmosféru tomu dodává vůně ryb a moře. Balada. Po jídle, které i přes mořskou kuchyni, obsahovalo opět olej, kopr a smetanu, jsme se vydali k Hoře křížů vzdálené asi 150 km. Vynechali jsme dálnici a vybrali si okresky, abychom se pokochali litevským venkovem. Vesnice mi trochu připomínali Balkán, chudá stavení, mnoho pastvi s krávami či kozami, sem tam nějaký kůň. Co bylo však překvapující, tak to, že se zde nachází mnoho čápů. Těch jsme viděli více než těch koňů.
Hora křížů se netyčila příliš do výšky, jedná se o kopeček, na němž je bezpočet křížů různých velikostí a z různého materiálu. Některé kříže jsou zavěšeny i na stromě, který křížové pole pohltilo. Člověk se mezi křížemi může i projít, některé už ani nejsou zapíchnuté v zemi, ale spíš pohozené na zemi na hromadě. Zřejmě očista místa. Uprostřed toho kopce se nachází socha Panny Marie, co shlíží dolů na pocestné. Také jsme se složili na jeden velký kříž a zabodli jej k hlavní cestě, aby byl vidět na každé fotce (v tom chumlu se však určitě ztratí).



Jelikož jsme dnes jeli zpět přes celou Litvu, přijeli jsme do našeho hostelu blízko Kaunasu až před desátou večer. Hostel vypadal jak barák z filmu Psycho a byl úplně bez hostů. Trošku strašidelné. Do toho se v okolí nenacházelo nic, takže jsme museli vyrazit do města na jídlo, neb hlad byl velký. Vyrazili jsme na hlavní bulvár v Kaunasu, který dřív sloužil k vojenským přehlídkám a kde se údajně nachází velká koncentrace mladých holek. Evidentně se narodilo mnoho mužů, protože počet se srovnal a bylo to tak 50:50. Opět jsme hledali hospodu, kde vaří dlouho, až 5. se nás konečně ujala. Dal jsem si specialitu smažené kousky chleba se sýrem  a musím napsat, že to byla delikatesa! Přitom se jednalo jen o obyčejnou topinku a sýr.
Pak jsme vzali lahváče doporučeného piva, kdy se jednalo o Bernarda a vyrazili domů. Ovšem jsme zabloudili. Autem jsme projeli snad půlku Kaunasu, můj orientační smysl byl zmaten neodpovídajícími podniky, které jsem si přece pamatoval. Nakonec jsme po 45 minutách dojeli na kruhový objezd, který si pamatovali všichni a dorazili do hostelu. Fungovala mi sice GPS, ale bohužel na slepé mapě.

Noční dobrodružství ale neskončilo. Asi po jedné ráno dorazili nějací lidé a začali zvonit a klepat na dveře dole. (Musím napsat, že my bydleli v baráku až ve 3. patře a měli jsme to okno podobné jak v baráku z Psycha. Co si asi museli myslet ti dole, když se postupně rozsvěcovala a zhasínala světla. Viděli jsme asi 3 chlápky, co si podávali ruce a pak se rozdělili. Náš barák však nedobyli. Naštěstí se vše uklidnilo, pozdní hosté zřejmě svůj pokoj našli, ale v baráku se neozývaly žádné kroky ani hluk. Jen ticho za pootevřenými dveřmi prázdných pokojů.

Žádné komentáře:

Okomentovat